Pro zaměstnance pobočky E jsou špatné sny něco jako nemoc z povolání; všichni brali noční můry jako součást své práce. Ben Trask, současný ředitel pobočky, si také protrpěl svůj díl strašidelných snů. Vlastně od případu Juliana Bodeska před dvanácti lety si prožil víc než jen svůj díl. A jen polovina nočních můr přicházela, když spal. Ty ve spánku byly neškodné. Děsily, ale nemohly ublížit. Zlé sny v bdělém stavu byly nebezpečnější. Ty dokázaly zabíjet nebo ještě něco horšího. Byly totiž skutečné…
Dnešní Benova noční můra nebyla o moc horší než zvláštní sen. Divnější na ní byl fakt, že Trask byl dokonale vzhůru. Byla deštivá noc těsně před úsvitem. Přijel do centra Londýna a zaparkoval naproti ústředí pobočky E… aniž vlastně věděl proč. A Trask neměl podobné situace rád. Vždycky odpovídal za své vlastní činy. Stalo se tak v neděli, v polovině února 1990. Byl to jeden z těch mála dnů, kdy Trask mohl utéct od práce a na chvíli vypnout – nebo spíš zapnout. Zapnout a naladit se na normální svět, který existuje mimo pobočku. Chtěl prostě prožít jeden z obyčejných oddechových víkendů. A místo toho stál tady, před ústředím pobočky E uprostřed spícího města, a v mysli stále viděl ten zvláštní sen. Sen, který nechtěl zmizet, a který se i za bílého dne stále znovu a znovu opakoval. Vypadal jako třepotající se scény starého černobílého filmu, promítaného proti oknu, takže Ben mohl vidět skrz. Byl to přízračný film. Zmizel, když rychle zamrkal, ale vrátil se, jakmile na něj přestal myslet:
Viděl doutnající tělo se široce rozpaženýma, ohořelýma rukama. Kouřící hlava byla zvrácená dozadu, jako v agonii těsně před smrtí. Tělo pomalu rotovalo do černé nicoty, protkané tenkými, neonově modrými, zelenými a červenými paprsky světla.
Muž vypadal, že byl nedávno mučen. Teď už však byl mrtvý a vzdálený všemu utrpení a bolesti. Byl to neznámý člověk, ale působil stejně zvláštně jako denní sen, ve kterém se zjevoval. Přesto na něm bylo něco morbidně povědomého.
Traskovi zpopelavěla tvář pokaždé, když se mu objevil před očima. Kdyby se jen tělo na chvíli zastavilo a přiblížilo do zorného pole, aby si mohl prohlédnout popálenou, bezhlesně křičící tvář…
Trask vystoupil z auta do náhlé přeháňky těžkých kapek, jako by někdo neviditelný ponořil ruce do vody a postříkal mu tvář. S nadávkou zvedl límec kabátu a pohlédl na budovu přes silnici. Natáhl krk a zadíval se do oken pobočky E. Očekával, že uvidí světlo – jediné zářící okno v horním patře. V této místnosti měl mít někdo osamělou noční službu. Opravdu uviděl strážníkovo světlo a ještě tři či čtyři další, která nečekal. A viděl víc než ta světla. Ani déšť nedokázal smýt z jeho mysli zmučenou, monotónně rotující postavu.
Trask věděl, že kdyby byl někým nebo něčím jiným než byl – tedy vedoucím přísně tajné, v mnoha ohledech esoterické bezpečnostní organizace – tento sen by ho nejspíš vyděsil tak, že by se pomátl na rozumu. Jenže jej už děsívali jinačí odborníci! Nebo že by se doopravdy zbláznil? Říkal si, že to, co právě zažívá, musí mít kořeny někde v jeho vlastní mysli. Neexistovaly totiž žádné fyzické předpoklady, kterým by svůj sen přičetl. Nebo snad ano?
Měl tedy halucinace? Dost možná. Někdo se k němu mohl dostat, omámit ho, vymýt mu mozek… ale proč by to dělal? Proč by ho sem táhl uprostřed noci? A proč by sem přivedl i ostatní lidi? Ben si dobře všiml všech těch světel nahoře v budově, černého lesklého taxíku, který brzdil u obrubníku a muže, který bez ohledu na hustý déšť přebíhal ulici k zadnímu vchodu. Je to určitě některý z pracovníků pobočky? Co tady všichni ti lidé dělají?
“Pane?” Vypotácela se nešikovně z taxíku dívka. Byla to Anna Marie Englishová, ESPerka z pobočky. Angličanka jménem, nikdy však nevypadala jako pravá anglická růže. Dnes byla ještě víc nervózní, bledá a neupravená než jindy. Vypadala jako toulavá kočka, topící se v dešti. Trask věděl, že za to mohou její schopnosti a bylo mu jí líto. Měla ekologické cítění, nebo jak sama často říkala, byla jako srostlá se Zemí. Když se hladiny podzemních vod snížily a pouště rozšířily, vysušila se jí pleť. Když se do skandinávských lesů zakously kyselé deště, z hlavy se jí sypaly lupy jako sníh. Ve snech slyšívala teskné zpěvy velryb, které věděly, že vymírají. Podle bolestí v kostech poznala, že japonští rybáři masakrují delfíny. Jako jakýsi lidský magnet přitahovala nezákonný jaderný odpad, cítila jedy ve vzduchu a chřadla ze šklebících se ozónových děr. Cítila se Zemí a trpěla stejnými nemocemi jako ona. Na rozdíl od ostatních lidí věděla, že jsou smrtelné.
Trask se na ni zadíval. Bylo jí dvacet čtyři a vypadala na padesát. I přes lítost, kterou k ní cítil, na ni paradoxně myslel vždy s nechutí a téměř s odporem. Nosila brýle se silnými skly, měla jaterní skvrny na kůži, naslouchátko, neupravené vlasy, pomačkanou halenku a ploché nohy. Věděl, že ji nemá rád, protože odráží úpadek celého světa. Ben Trask byl lidským detektorem lži. Dokázal rozeznat nepravdu když ji viděl, cítil, slyšel nebo jinak vnímal, stejně jako jiní lidé cítí úder do tváře. A naopak – když necítil lež, věděl, že má co do činění s pravdou. Pravdu, kterou v sobě nosila Anna Marie Englishová, nemohl snést. Kdyby ji naverbovali do svých řad Greenpeace a dokázali svět přesvědčit o její autentičnosti, měli by vyhráno… ačkoli by zároveň zjistili, že už dávno prohráli. Pochopili by, že je na všechno příliš pozdě. Ben Trask však věděl, že tak zlé to ještě není. Země je obrovský, vážně poraněný organismus, a Anna Marie Enlish je prostě příliš drobná, aby mohla takovou zkázu vydržet. Zatímco dívka nesnesitelně trpěla, Země mohla existovat ještě dlouhou dobu. Alespoň tak to Trask viděl. Vždycky byl optimista, což byl svým způsobem také paradox.
“Vidíš to?” zeptal se. “Máš ponětí, co to může být?”
Zadívala se na něj, šedovlasého muže se zelenýma očima, kterému už táhne na čtyřicet. Měřil kolem metru sedmdesát pět, byl trochu při těle a měl shrbená ramena. Na tváři vždy nosil pochmurný výraz. Možná to bylo kvůli jeho zvláštním schopnostem; není lehké být detektorem lži ve světě, kde je čistá pravda tak vzácná. Ze všech stran na Traska útočily milosrdné lži, polopravdy a naprosté výmysly. Občas míval pocit, že už nechce nic dalšího slyšet.
Anna Marie Englishová však měla své vlastní starosti. Pokývala ucouranou hlavou: “Vidím to, ano, ale neptejte se mě, co to znamená. Probudila jsem se, uviděla to a bylo mi jasné, že bych sem měla jet. To je všechno. Mám pocit, že svět zase něco prohrál,” řekla chraplavě.
“Pocit?”
“Necítím to jasně,” ušklíbla se. “Tentokrát jsem jen… přihlížející? Nezraňuje mě to. Soucítím s ním, to ano, ale jeho osud jako by neměl ve světovém měřítku velký význam. Na druhou stranu mám pocit, jako by svět něco ztrácel.”
“Znáš ho?”
“Zdá se mi, že bych ho odněkud měla znát, to ano,” odpověděla, potřásajíc hlavou. A smutně dodala: “Dívala jsem se na něj, místo abych dávala pozor na cestu. Nejméně dvakrát jsem jela na červenou!”
Trask přikývl, vzal ji za loket a vedl přes silnici. “Pojďme za ostatními a uvidíme, jestli někdo něco neví.” Sám měl víc než jen tušení, ale nechtěl se vyjadřovat. Jestli se nemýlil, ten zvláštní úkaz Zemi opravdu neuškodí. Naopak to pro ni může být výhrou.
Nacházeli se asi deset minut chůze od Whitehallu. Ve víru přeplněného kanálu kroužil utržený přední list ruské Pravdy, který sem Traskovi vůbec nezapadal. Pomalu, téměř věštecky plul k železné mříži jímky. I přes proudy deště a okolní temnotu se Traskovi a Anně Marii Englishové neznámý muž nepřestával objevovat v mysli, ať jejich zrak padl na cokoliv. Měli jej před očima v liduprázdném vestibulu, viděli jej na šedých výtahových dveřích – jako by jim ho někdo promítal skrz zornice. Když se před nimi výtah se zasyčením otevřel, vzali si obraz s sebou a vynesli jej do nejvyššího patra, kde se nachází kanceláře pobočky E.
Zbytek budovy slouží jako známý hotel. Z ulice je osvětlený jasnými světly, pod pruhovanou markýzou se před deštěm schovává uniformovaný poslíček, nebo možná popíjí kávu s recepčním. Vždyť všichni hosté stejně ještě spí. Ale tam nahoře v posledním patře…
Tam je úplně jiný svět. A je to velmi zvláštní svět.
Na Bena Traska dělala pobočka E skoro stejný dojem, jako když sem poprvé přišel. Měl stejný pocit jako každý ESPer před ním i po něm. Dávno mrtvý Alec Kyle (Skutečně mrtvý? A kde je jeho tělo? Šlo tady právě o tohle?), Benův starý kamarád a bývalý ředitel pobočky, dokázal své pracoviště nejlépe vystihnout. Říkával: “Pobočka E? To je jen pár zatracených bláznů, Bene! Věda a magie, telemetrie a telepatie, počítačové grafy pravděpodobnosti a věštění budoucnosti, vědecké přístroje a duchové – to jsou věci, se kterými dnes pracujeme.”
Dnes – to slovo tehdy mělo zvláštní význam. Kyle totiž mluvil o Harrym Keoghovi. A později se jím sám stal. Harryho mysl přešla do Kylova těla…
Kabina výtahu se s trhnutím zastavila a dveře se se zasyčením otevřely. Trask, nepřirozeně přestárlá dívka a hologram vystoupily.
Hologram nebo přízrak? přemítal Trask. Přístroj… nebo duch? Jako malý chlapec na duchy věřil. Pak na nějakou dobu věřit přestal. Teď pracuje u pobočky E a… občas si přeje být znovu dítětem. Tehdy totiž šlo jen o představivost.
Dnes v noci měl službu Ian Goodly. Čekal na ně na chodbě. Byl to velmi vysoký, na kost hubený a vyčouhlý člověk, který zde pracoval jako prognostik neboli prorok. Vždy působil šedivým a ponurým dojmem. Málokdy se usmál a většinou měl ve tváři vážný výraz. Pouze jeho oči, veliké, hnědé, vřelé a odzbrojující, popíraly první nepříliš kladný dojem vychrtlého černého havrana.
“Dobrý den.” Uctivě kývl dívce na pozdrav. “Bene?”
Trask odpověděl na jeho nevyřčenou otázku: “Také to vidíš?”
“Vidíme to všichni,” odpověděl Goodly vysokým, pronikavým hlasem, který u něj nebyl ničím neobvyklým. Než stačil Trask cokoliv říci, dodal: “Myslel jsem si, že se objevíš. Řekl jsem ostatním, ať počkají v zasedací místnosti.”
“Kolik jich je?”
Goodly pokrčil rameny. “Každý v okruhu padesáti kilometrů.”
Trask pokýval hlavou. “Díky, Iane. Půjdu si s nimi promluvit. A ty se vrať zase na stráž.”
Goodly znovu pokrčil rameny. “Tak dobrá. Až na tohle nás čeká klidná noc. Zatím se všechno zdá zmatené, ale brzy se situace uklidní. A pak uvidíme, co vidět máme,” pomalu se otáčel k odchodu.
Trask ho chytil za ruku a zastavil. “Máš k tomu něco?”
Goodly si povzdechl. “Můžu ti podat své racionální vysvětlení. Předpokládám však, že tě spíš zajímá, jak se věci vyvrbí, že?” Jako každý prorok si i on dával pozor, aby se nevyjadřoval příliš konkrétně. Budoucnost je nevyzpytatelná. Někdo si přivolal výtah. Dveře se zavřely a rozsvítila se šipka, směřující dolů. Goodly se opět obrátil k odchodu a Trask ještě spěšně odpověděl: “To ano.”
Vyrazil chodbou doleva, k zasedací místnosti. Anna Marie se mu belhala v patách.
V zasedací místnosti už na ně čekali kolegové. Někdo odnosil židle z prostoru pod pódiem a v kruhu tam stálo jedenáct ESPerů. S Traskem a Annou jich bylo třináct. Čarodějnický tucet, pomyslel si Trask hořce. Jako na sabatu.
Kruh se rozestoupil, aby mezi sebe přijal nově příchozí. Trask pochopil účel podivné formace. Kombinovaným úsilím všech ESPerů byl prožitek z hologramu mnohem silnější. Ve skupině se člověk na obraz víc soustředil, dokázal jej jasněji definovat. Dosud mlhavý trojrozměrný výjev v Traskově mysli expandoval v zdánlivě fyzickou, takřka hmatatelnou postavu přímo v místnosti! Naštěstí opravdu jen zdánlivou…
Kruh tvořený ESPery měl tak čtyři, pět metrů v průměru. Ohořelé tělo, které se hlavou dolů otáčelo jako na neviditelném rožni, bylo od jednotlivých ESPerů vzdáleno ne více než tři metry. Kdyby byl ten člověk opravdový – kdyby byl opravdu v místnosti – musel by být trpaslík nebo malé dítě. Měl však normální, dospělé proporce. Zjevení tedy muselo být nějaký druh hologramu a viděli ho z větší vzdálenosti, než se jim na první pohled zdálo. Scéna připomínala nahlížení do krystalové koule: ESPeři viděli něco, co se stalo nebo právě dělo na úplně jiném místě. Trask si byl čím dál víc jistý, že tuto… oběť zná. Tušil také, že se scéna odehrává v jiném světě, dokonce možná v jiné dimenzi.
Hned po příchodu do místnosti zaznamenal ředitel pobočky, kdo je přítomen. Byla tam Millicent Clearyová, drobná hezká telepatka, která své schopnosti teprve rozvíjela. Nebylo pochyb, že jednoho dne bude mít velkou sílu. Právě teď byla velmi zranitelná – telepatie je nebezpečná věc. Trask o ní vždycky přemýšlel, jako kdyby byla jeho malá sestra, i když žádnou nikdy neměl. Dále tam stál David Chung, nesmírně nadaný lokátor a věštec. Byl to subtilní, šlachovitý člověk s asiatskýma očima a žlutou kůží, avšak rodilý Brit, Londýňan a navíc byl neskutečně oddaný pobočce. Všichni museli být loajální, jinak by pobočka nemoha existovat. Chung byl schopný odhalit tajné sovětské ponorky, bojovníky IRA i pašeráky drog. To byla jeho specializace. Drogy zabily jeho rodiče a odtud pramenilo jeho nadání, které neustále narůstalo.
Nalevo od Traska stál prorok Guy Teale. Stejně jako Ian Goodly uměl předpovídat budoucnost, což byla přinejlepším podezřelá schopnost. Budoucnost neměla ráda, když do ní někdo nahlížel, a občas to dala najevo. Teale byl malý, hubený a nervózní. Často se lekal a žil v závislosti na svých nervech. Vedle něj stál Frank Robinson, bezchybný lokátor nových ESPerů, který s ním občas pracoval. Na rozdíl od tmavého Tealeho byl Frank světlovlasý, chlapecký a pihovatý. Vypadal na devatenáct nebo dvacet, což se o sedm let minulo skutečností. Před nějakými šesti, sedmi měsíci oba pracovali společně s Traskem na případu Keogh. Pomohli mu zahnat nekroskopa do úzkých v jeho sídle u Edinburghu a celý dům od základů vypálit. Proto Harry uprchl z tohoto světa skrz perchorskou bránu. Od té doby se každý zasvěcený modlil, aby se už nikdy nevrátil. Skutečně se až dosud nevrátil…
Ještě pořád? přemítal Trask. Je tato osoba skutečně Harry? Tušil, že všichni v místnosti přemýšlí o tom samém. A stejně jako on, i oni byli rádi, že se jedná o pouhý obraz.
Přesně naproti Traskovi stál v kruhu Paul Garvey, vyzrálý telepat. Přes rotující obraz zachytil Traskův pohled a téměř nepostřehnutelně kývl. Byla to odpověď na Traskovu myšlenku, kterou Garvey slyšel. Ano, všichni mysleli na to samé.
Garvey byl vysoký, dobře stavěný, kdysi přitažlivý pětatřicátník. Jenže tehdy, před šesti měsíci, se pustil do křížku s vraždící stvůrou jménem Johnny Found a přišel o většinu levé poloviny obličeje. Od té doby na Garveyovi pracovali nejlepší plastičtí chirurgové Anglie a nakonec vypadal docela k světu, i když jeho tvář netvořilo jen maso. Garveyův obličej byl vlastně jen tkáň, nervy nikdy znovu nesrostly. Mohl se smát jen pravou polovinou obličeje. Aby se vyhnul případnému výsměchu, nesmál se raději vůbec.
Stalo se to, když šli po stopě Harrymu Keoghovi. Právě on Founda pronásledoval. Found byl nekromant, jehož specialitou bylo prznit ženy před i po smrti. Garvey měl smůlu, že vystopoval Harryho kořist jako první. Nekroskop to však dotáhl do konce. Když později policie našla Foundovo tělo, málem ho nedokázali identifikovat. Garvey za to byl Harrymu vždycky vděčný – i přes skutečnost, že původně honili jeho.
Co se Bena Traska týkalo, uznával, že každý na světě byl Harrymu Koeghovi něčím zavázán. Nekroskop klidně mohl rozšířit vampýrskou nákazu na celé lidstvo a stát se zde jediným vládcem. Celá planeta mohla být jeho impériem. Místo toho se nechal zahnat do cizího světa Vampýrů, kde nebyl ničím jiným než jen jedním z monster. Ano, Harry to dovolil. Dřív než nad ním získá ta věc uvnitř úplnou moc. Kdykoliv si na něj Trask vzpomněl, na tu zvláštní sílu, která Harryho ovládala a jak vypadal, když ho naposledy viděl v zahradě hořícího domu u Edinburghu – vzpomínky a pocity se mu začaly samy třídit v hlavě:
Dolní polovinu Harryho těla tvořil zamlžený, nejasný tvar. Prosvítal přes husté, mléčné chuchvalce upírské mlhy, kterou sám vypouštěl. Ostatní části těla byly však až příliš dobře viditelné. Měl na sobě obyčejné tmavé oblečení, které vypadalo, že je mu tak o dvě čísla menší. Tělo mu trčelo z kalhot, jako by ho do nich někdo vrazil. Pod bundou, zapnutou jen na jeden poloutržený knoflík, vyhlížel Harryho mohutný hrudník obludně svalnatě.
Bílá, rozhalená košile se mu dole roztrhla a odhalila žebra s dokonalou muskulaturou. Jeho prsa se při každém nádechu mocně zdvíhala, límec košile působil kolem železného krku jako křehká, zmačkaná krajka. Harryho kůže měla ponuře šedou barvu, na které se odrážely křiklavě oranžové a nezdravě žluté odlesky sílícího ohně a měsíčních paprsků. Tyčil se půl metru nad Traskem, takže si proti němu připadal jako trpaslík. A jeho obličej–
–Jeho obličej byl dokonalým vtělením noční můry. Z halogenových očí jako by ukapávala síra. A ten… škleb? Ne, tohle nebyl lidský škleb. Nebo takhle snad úšklebek vypadal ve světě zvaném Hvězdná strana, na opačném konci Möbiova kontinua? Tady na Zemi mohl mít podobný výraz jen obrovský, nepříčetný a slintající vlk, který se nakazil vzteklinou. Z tlamy mu viditelně rostly dlouhé tesáky a kroutily se ven z chrupavčitých čelistí. Z popraskaných dásní se řinula rudá krev a stékala po zkroucených rtech a cukající se mordě.
Tak děsivý obličej… a tak příšerná tlama… jako karmínová jeskyně, ve které místo stalagnitů a stalaktitů rostou zuby… Harryho tesáky navíc vypadaly neskutečně ostré, jako by to byly úlomky bílého skla. Copak jeho tlama nepřipomínala bránu do pekel? Ano, pokud ne něco horšího. Harry byl totiž Vampýr!
Trask sebou trhl. Anna Marie Englishová ho chytla za loket a zcela zbytečně, zajíkavě oznámila: “Pane, začíná se od nás vzdalovat.”
Jak každý dobře viděl, Anna měla pravdu. Hologram těla se zmenšoval, padal a stále rychleji mizel v mnohobarevném zdroji modrých, zelených a červených neonových pásků, které se rozvlnily jako chapadla chobotnice a vítaly tělo mezi sebe. Kouřící a rotující postava se zmenšovala, až se stala tečkou, pak smítkem, až úplně zmizela.
A náhle uviděli–
Výbuch tichého a nádherného zlatého světla. Všech třináct diváků vydechlo a uhnulo podvědomě hlavou. I když vše viděli jen prostřednictvím kolektivní mysli, odvrátili se od té oslepující intenzívní záře a toho, co z ní vycházelo. Všichni až na Bena Traska, který si zaclonil rukou oči a trochu se přikrčil, ale nepřestával se dívat. Musel se dozvědět pravdu. Trask a také David Chung, který vykřikl údivem, zapotácel se a málem upadl. Oba však viděli, že:
Z místa výbuchu vylétly myriády zlatých šípů. Kroužily sem a tam, jako by po něčem pátraly a mizely na tisících neznámých míst. Byly to – kousky nekroskopa, Harryho Keogha? Tohle po něm zůstalo? Poslední ze zlatých paprsků prokličkoval kolem Traska a tiše zmizel z dohledu – zřejmě do nějakého tunelu – a stuhy modrého, zeleného a červeného metafyzického světla zhasly, takže se místnost opět ponořila do normálního osvětlení.
Jenomže… ten poslední zlatý paprsek vypadal tak opravdově! Trask by mohl přísahat, že se zhmotnil přímo tady, v zasedací místnosti, a byl tak vnímavý a pevný! Pak vletěl do tunelu a zmizel z dohledu.
A v pokoji zůstalo jen třináct vylekaných, oddechujících, podivných lidských bytostí. V porovnání s tím, co právě viděli, se však zdáli být naprosto obyčejnými lidmi…
Trask se přinutil k pohybu. Přešel místnost k stále zmatenému, potácejícímu se Davidovi Chungovi. Chytil ho, podepřel a vyhrkl: “Davide, jsi v pořádku?”
“Ne… ano,” odpověděl. “Ale on není.” Olízl si suché rty a nervózně mávl rukou ke středu místnosti, kde už se zase normálně pohybovali ostatní ESPeři.
“Byl to Harry?” vydechl Trask.
Chung si hluboce povzdychl a uzavřel se do sebe. “Ano Bene, byl to Harry. Byl to on.”
“Jeho konec?”
Chung přikývl, otevřel třesoucí se ruku a ukázal Traskovi, co v ní držel: kartáč na vlasy ze zvířecích štětin, jehož oválné dřevěné držadlo dokonale pasovalo do dlaně. Trask byl v první chvíli zmatený… a pak pochopil. Šlo o Chungovo zvláštní nadání. Byl lokátor neboli stopař, a zároveň cítil s pozorovaným objektem. Těsně po Bodescově případu zůstal Harry měsíc v ústředí pobočky E a snažil se nějak zaplnit čas. Nějakou dobu dokonce uvažoval, že by se mohl stát ředitelem. Avšak po smrti ženy a syna se nekroskopovi zhroutil celý svět a nakonec se odstěhoval, aby žil jako poustevník nahoře ve Skotsku. Kartáč byl jeho. Byla to jedna z mnoha věcí, které tu zapomněl.
“Měl jsem to u sebe celou dobu, ode dne, kdy mě přijali do pobočky,” vysvětloval Chung ostatním ESPerům, kteří se kolem něj shromáždili. “Tohle a pár dalších věcí, které mu patřily. Když nám Rusové před šesti měsíci ohlásili, že Harry uprchl perchorskou bránou, vyndal jsem jeho věci a pokusil jsem se ho lokalizovat. Samozřejmě jsem ho nemohl opravdu lokalizovat, já vím. Bylo to úplně stejné, jako když prošel Jazz Simmons. Věděl jsem, že tady Harry není. Ne na tomto světě. A zároveň jsem věděl, že není mrtvý. Byl na Hvězdné straně.”
“A teď?” zeptala se Anna Marie Englishová, v obavách o svůj svět, v obavách o sebe.
Chung zakroutil hlavou. “Teď už není.”
“Není na Hvězdné straně?” vydechl jeden z mladých ESPerů. “Chceš říct, že přišel zpět? Že je tady?”
Chung znovu zavrtěl hlavou a ukázal jim kartáč, který stále držel v dlani. “Tento kousek dřeva a štětiny pro mě něco znamenají, něco mi říkají. Řekli mi, že nekroskop žil; jestli ne tady, pak v jiném světě. Stačilo, abych držel kartáč nebo nějakou jinou z Harryho věcí, a věděl jsem to. Ale teď… teď je to jen obyčejný kartáč. Už v něm není život. Stejně jako v Harrym. Před několika minutami na nějakém neznámém místě zemřel. Všichni jsme to viděli.”
“Harry je mrtvý.” Ben Trask řekl prostě. “Byl to muž, kterého jsme právě pozorovali. Našel si způsob jak nám to sdělit. Chtěl dát našim duším klid. Tak si to vykládám.”
Vstoupil Ian Goodly a s ním pár pozdně příchozích: další ESPer a ministr, zplnomocněný pro dohled nad pobočkou. Byl to člověk po čtyřicítce, mladý na svou práci, ale s rozumem ostrým jako břitva. Byl malého vzrůstu, vždy jako ze škatulky, s všímavýma modrýma očima a černými vlasy, sčesanými a nagelovanými dozadu. Měl na sobě modrý oblek, který byl velmi populární mezi současnými politiky a mocnými muži. Jeho oblečení a celá osobnost prozrazovaly, že jde o osobu na vysoké příčce společenského žebříčku. Byl ministr pobočky, ačkoliv neměl žádné psychické schopnosti a předpoklady. Dnes v noci však přece jen něco cítil a táhlo ho to sem.
Trask vysvětlil ministrovi, co se stalo a Goodly mezitím donesl kávu. A pak celé dvě hodiny všichni seděli pohromadě a vzpomínali na Harryho. Dohromady toho sice nikdo moc neřekl, ale všichni byli rádi, že tam můžou prostě jen tak sedět. I když měli být radostí bez sebe, nikdo se tak necítil. Zbavili se vážného nebezpečí, ale měli pocit, jako by ztratili dobrého přítele.
David Chung si dal Harryho kartáč do kapsy. Každou chvíli do ní sáhl a dotkl se jej špičkami prstů. Byl to však už jen obyčejný kartáč, ze dřeva, lepidla a štětin. Mrtvý, bez života.
A tak tomu bude dalších dlouhých šestnáct let…

Čtrnáct dní po této události zavolala Zek Föenerová ze svého domu v řeckém Zante. Odkládala hovor, jak jen to bylo možné, nakonec si však musela s Traskem promluvit. “Jsme zase kamarádi, Bene?”
Přestože jej nemohla vidět, přikývl a usmál se. Věděl, že to Zek vycítí. Byla schopnou telepatkou. “Po tom, co jsme spolu udělali se stvůrami Janose Ferenczyho? Od té chvíle už budeme vždycky přáteli, Zek.”
“I když jsem mu nakonec pomohla?” Měla v telefonu trochu zkreslený hlas, avšak její nervozita byla jasně patrná. Trask se mohl na své schopnosti úplně spolehnout a věděl, že její upřímnost je tak skutečná, jako pravidelný tep svého vlastního srdce.
Pokrčil rameny, což zase vycítila ona, a řekl: “Nejsi jediná, kdo Harrymu pomohl, Zek.”
“Ty také? Něco mi říkalo, že to uděláš.”
“Risknul jsem to. Kdyby to nevyšlo… mohl jsem skončit jako ten největší zrádce, kterého kdy lidstvo mělo! Dnes tu mohl být úplně jiný svět.”
“Já vím. Přemýšlela jsem úplně stejně. Ale i tak to byl pořád Harry.”
“Aspoň z poloviny určitě,” odtušil Trask.
“Vlastně zemřel už před šesti, možná sedmi měsíci.”
“Jak to?” Nechal se překvapit Trask.
“Pro nás zemřel v okamžiku, kdy prošel perchorskou bránou,” vysvětlovala Zek.
“Nebyl způsob, jak by se mohl dostat zpět. Použil obě brány, tu v Rumunsku i na Urale. Nemohl se už vrátit. Šedé díry by ho nepustily.”
Trask byl šťastný, že slyší její hlas, že s ní může mluvit, ale najednou ho přepadly chmury. Nakousla téma, o kterém nechtěl mluvit. “Více méně máš pravdu,” odpověděl. “Jenže jeho syn použil nějakou jinou cestu. Harry se považoval za pána Möbiova kontinua, i když byl ve skutečnosti teprve začátečník. Tak to alespoň sám kdysi řekl. Harry mladší však byl opravdový pán kontinua. Ale to ty musíš vědět lépe než kdokoliv jiný, vždyť vás z Jazzem vzal zpět do tohoto světa.”
Odpověděla až po chvíli. “Obyvatel ti pořád dělá starosti, že?”
“Obyvatel?” Zamračil se Trask. Pak si vzpomněl: “Á, ty myslíš Harryho juniora.
Ten mi dělá starosti, to ano. A taky mě znepokojuje perchorská brána a znovuoživení přítoku Dunaje u Radujevace v Rumunsku. Dělají mi starosti, protože to jsou cesty z tohoto světa do světa Vampýrů.”
“Ale dnes už jsou bezpečné, ne?”
“Něco takového nemůžeme o Harrym mladším říct.”
Teď to byl Trask, kdo vycítil nesouhlasné zavrtění hlavy. “Nevrátí se,” řekla Zek. “Byl sice Vampýr, to ano, ale byl jiný. Jiný, stejně jako vládkyně Karen. Jako jeho otec. Bojoval o své pozemky na Hvězdné straně a určitě na nich zůstane. Utkal se s Vampýry, Bene, zničil je a pokud vím, žádného sám nikdy nestvořil. Neměl žádné otroky, pobočníky, ani upírské milenky. Jenom přátele. A ti ho milovali, stejně tak jako Velká většina milovala jeho otce.”
Uklidnila ho. “Zek, vím, že jsi mě už jednou odmítla, ale vážně byste s Jazzem měli někdy přijet. Přijeďte nás navštívit a zůstaňte chvíli v Londýně na naše náklady, a převyprávějte nám pořádně celý příběh. Ne, ani jeden z vás nám nic nedluží. Ale sama jsi to řekla – jsme přátelé. Oba dva máte v hlavě skrytých spoustu informací, o Hvězdné straně, o Vampýrech, a dokonce věci kolem Harryho Keogha a jeho syna, kterého znáte jen vy. Svět se obrací k lepšímu, Zek, ne sice nějak překotně, to ještě ne, ale jednou snad, kdo ví… Nezdá se ti, že bys tomu mohla trochu pomoci?”
Než mu stačila odpovědět, pokračoval: “Víš, není to tak jak to bývalo. Už ne. Oba dva vás využívala sovětská pobočka, a ta naše taky. Tebe i Jazze – a mnoho dalších lidí. Ale dostali jsme lekci. Všichni se stále učíme. Dost jsem o tom přemýšlel a zdá se mi, že čehokoliv se nekroskop dotkl, to se změnilo k lepšímu už navždy. Než objevil Möbiovo kontinuum, musel při cestách z Berlína do Východního Německa používat Checkpoint Charlie, a teprve potom mohl mluvit s Möbiem u jeho hrobu v Lipsku. A kde je teď tomu stanovišti konec? A co se Rumunska týče… Chápeš, co tím chci říct, Zek? Je to, jako by lidstvo otočilo stránku. A všechno od té doby, co se objevil Harry. Či spíš od doby, kdy nás opustil. Mělo by nás to však překvapovat? Vzpomínám si, jak Harry jednou řekl: “Mrtví mají mnoho schopností a znají způsoby, jak jich využít.” Byl to však on, kdo jim ukázal, jak spolu můžou mluvit a propojil jejich hroby. A od té doby… jen se rozhlédni po světě.
Jsou za to odpovědní ty milióny mrtvých? Kdo ví, co všechno mají na svědomí a jak toho dosáhli. Komunismus dodýchává a svět se stal bezpečnějším místem. Poslali jsme poslední falešné ideové bohy k čertu a můžeme začít nanovo: velkou restrukturalizaci ekologie planety Země. Svět sice je bezpečnější, ale stále není bezpečný úplně. Můžete nám s Jazzem pomoci učinit ho ještě trochu bezpečnějším, Zek? Chci, aby ses nad tím zamyslela. Jestli ne kvůli mně, tak kvůli Harrymu. Chci říct, nestálo by zato dokončit to, co začal?”
“Podvádíš, Bene,” řekla mu.
“Dobrá, ale i tak o tom popřemýšlej.”
Opravdu o tom později přemýšlela. Přemýšleli oba, Zek i Jazz. Do Londýna se však nevypravili. Bude ještě dlouho trvat než se jejich zranění zahojí, než odpustí všem ESP-pobočkám světa…

I když šestnáct let není dlouhá doba na pozadí světového řádu věcí, občas se objevují změny. Mění se lidé, tváře, místa. Vlády a společnosti vznikají a zase zanikají. Učení a ideologie upadají do zapomnění a jiné nastupují. Některé instituce však mají tendenci přetrvávat.
Studené války přišly a odešly, stejně jako ty krátké, místní. Světové tajné služby mají vždy o práci postaráno. I v období intenzívní glasnosti a perestrojky (nebo možná právě v takových obdobích) nepřestala ta nejesoteričtější ze všech tajných služeb, pobočka E, existovat a Ben Trask byl stále jejím ředitelem. I když někteří agenti odešli a byli nahrazeni novými, organizace sama o sobě byla velmi úspěšnou institucí. Vždycky se pro pobočku najde práce, a pokud se i to změní… popravdě řečeno, vláda by si nejspíš s propuštěnými, esoterickými silami nadanými členy nevěděla rady. Takhle se o nich alespoň dalo říct, že pracují pro dobro všech.
Světová situace se měla následovně:
Komunistická Čína rychle následovala Rusko do bažin stagnace a ekonomického úpadku. SSSR se pořád vzpamatovávalo ze sedmdesát let trvajícího zraňování a mrzačení. Občasné krvácení už naštěstí postihovalo jen jeho vnitřní orgány a rány už nebyly tak hluboké a časté. Neexistovalo sebemenší nebezpečí globálního konfliktu. Poslední zbývající supervelmoc, USA, byla konečně silná a ostražitá. Stejně tak její spojenci. A co bylo důležité, jejich spojenectví bylo v zásadě neškodné. Jak Ben Trask kdysi předpověděl, svět byl mnohem bezpečnějším místem. Mezi politickými a historickými komentátory se stalo módou pokoušet se definovat přesný bod zlomu a vyjmenovat nejdůležitější příčiny změn:
Byl to microchip, Lech Walesa, obrovský technologický rozvoj zapříčiněný závody ve zbrojení a americkou politikou Hvězdných válek, špionážní letadla, Černobyl, naprostý kolaps komunismu v Evropě, prezident Reagan, ministerská předsedkyně Thatcherová nebo president Gorbačov? Nebo to byla Válka v Zálivu, kterou fascinovaně a s údivem sledoval celý svět? Možná diváky trochu vyděsil pohled na bojovníky se zastaralými, málo účinnými zbraněmi, kosenými ještě před nedávnem nepředstavitelnou vojenskou technologií.
A přes to všechno si nikdo, snad až na pár členů pobočky E, nevzpomněl na nekroskopa Harryho Keogha. Nikoho nenapadlo připisovat jeho práci něco ze současného světového řádu. A stejně tak nikdo nepřiznal ani minimální zásluhy Velké většině.
Tak se tedy věci měly toho pondělního rána v lednu 2006, kdy Trask dorazil do ústředí pobočky E v srdci Londýna a našel Davida Chunga, jak se s mobilem v ruce prochází sem a tam vestibulem a čeká na něj. To, co Traska překvapilo hned při otevření dveří však nebyl Davidův mobil, ale výraz v jeho tváři a to co držel v druhé ruce – starý kartáč na vlasy.
Starý kartáč Harryho Keogha…
Ještě než si ho všiml, zpozoroval netrpělivost v Chungově tváři a pospíšil si s vysvětlením: “Promiň, Davide, ale telefon v mém voze je na rozpadnutí. Beztak je teď všechno tak odposlouchávané, že pomalu ani nemůžeme přemýšlet, natož mluvit! Děje se něco? Zkoušel jsi… se se mnou… spojit?”
To už si všiml kartáče a zůstal zkoprněle stát. Do hlavy se mu okamžitě nahrnuly barvité vzpomínky na okolnosti oné noci před šestnácti lety, a tlukot Traskova srdce nabral na rychlosti, povzbuzen návalem adrenalinu. “Davide?” zeptal se tázavě.
Chung odpověděl pouhým vážným přikývnutím, nic víc, a popohnal Traska k výtahu. Když se však za nimi zavřely dveře a ocitli se sami, pronesl slova, kterých se Trask nejvíce obával: “Je zpátky.”
Trask tomu odmítl uvěřit. “Kdo?” zeptal se chraplavě, i když až moc dobře věděl, o kom byla řeč. “Harry?”
Chung přikývl a bezradně pokrčil rameny. Nemohl najít vhodná slova. “Něco z něho,” odpověděl konečně. “Kdo nebo co z něj teď je. Ano, Bene, mluvím o Harrym. Něco z Harryho Keogha se vrátilo mezi nás…