Svit vzdálených dní – Clarke Arthur , Baxter Stephen

Dostala se mi do rukou nevšední kniha. Každou od Clarka čtu s velkým potěšením a zároveň respektem, tato mě obzvláště zajímala. Chtěl jsem vědět, do jaké míry se na ní podepsala ,,výpomoc“ jejího druhého autora Stephena Baxtera. Pro toho se jistě jedná o mimořádnou příležitost a poctu. Velmistr Clarke si ho přizval ke spolupráci na sklonku svého života. Baxtera to nejen více proslavilo, ale bylo to pro něj něco jako absolvovat Univerzitu science fiction pod vedením jejího nejlepšího profesora.

Zatímco Baxter může ve svých šestačtyřiceti letech čerpat z této zkušenosti ještě dlouho, Clarke už pouze předává vědomosti, které si, tak říkajíc, do hrobu s sebou nevezme. A jistě není náhoda, že právě schopnému Angličanovi.

Rozlišit pasáže, které psal Clarke a které naopak Baxter, je nemožné. Můžeme se pouze dohadovat, jakým způsobem pánové knihu psali. První, co může laika napadnout, že když jsou dva, tak asi napřeskáčku. Stylem ,,chvíli já a chvíli ty“. Ovšem taková spolupráce je ve vysoké literatuře v podstatě nesmyslná. A tak mi nezbylo než usuzovat z charakteru jednotlivých řádků. To mi však stejně nepomohlo. Oba spisovatelé mají trochu strohý projev a co se jejich autorských osobností týče, oba dva jsou vystudovaní fyzici, respektive Baxter matematik. Clarke klade větší důraz na postavy a jejich charaktery, i když žádnou psychologickou sondu do duše lidí 21. století nečekejte. Otázkou zůstává, zda je to v science fiction vůbec nutné. Knížka se dobře čte, děj má docela spád (až na trošku nudné technické popisové pasáže a taktéž stránky zasvěcené životu Krista a Lincolna – jsou až příliš jako z učebnice dějepisu) a i když se nejedná o příliš složitý a barvitý jazyk, je to celkově lepší standard. S myšlenkou rozlišení typu ,,to psal Clarke“ a ,,to psal Baxter“ jsem se rozloučil. Vlastně by nebylo ani na místě.

Každý spisovatel sci-fi je zároveň jakýsi prorok, který se snaží zohlednit všechny skutečnosti, aby co možná nejvěrohodněji vylíčil budoucnost. Jelikož bývá Clarke nazýván největším vizionářem 20. století, jeho předpovědím dávám dvojnásobnou váhu. A i když se žádná Vesmírná Odyssea 2001 nekonala, mnoho jeho vizí se naplnilo až s mrazivou přesností. Však jsou také základem Clarkových knih vědecky doložitelná fakta, což ho odlišuje od řady jiných spisovatelů sci-fi, kteří mají více fantazie než vědeckého rozhledu. Také hlavní motiv knihy – červí kamera – stojí sice na hypotetických, ale matematicky precizních předpokladech současné vědy.

A co to tedy je? Červí kamera je nový prostředek telekomunikační technologie. Pomocí ní je možné prohlížet jakékoli místo na této i jiných planetách a vlastně každou část vesmíru. Clarkovy telekomunikační družice, jak je známe z reálu, jdou do starého železa. A další fází přirozeného vývoje těchto kamer je zdokonalený model, sloužící k náhledům do minulosti. V tuto chvíli si možná řeknete, co takový vynález způsobí. K lepšímu pochopení si představte, že již neexistují žádná tabu. Co se historie týče, víme vše. Můžeme si třeba tisíckrát přehrávat na softplátně (pružném zobrazovacím systému založeném na polymerových pixelech schopných vyzařovat mnobarevné světlo) okamžik atentátu na J.F.Kennedyho, smrt Einsteina či zkázu Titanicu. Ale taky-a to si Clarke nemohl odpustit – havárii u Roswellu, život Ježíše Krista a pak celou sféru okultismu, astrologie nebo léčitelství. Před autory se otevírá široké pole interpretace historických událostí-tady nebudu posuzovat kdy vycházeli z ověřitelných faktů a kdy fabulovali. Jisté je, že čerpali též z jiných knih, jak je v literatuře běžné (viz. doslov).

A Clarkův závěr? U Roswellu žádné UFO neztroskotalo. Život Kristův se ukázal být jiný, než jak ho známe z Nového Zákona. Autoři si však nedovolí popřít, že skutečně žil (A.N.Wilson – Ježíš). A k nadpřirozeným jevům snad jen toto: červí kamera neodhalila žádné důkazy pro ně hovořící a například fenomén mimozemských únosů se spíše vysvětluje jako neurologická porucha údajných kosmických cestovatelů. No, posuď sám, milý čtenáři.

Když pominu fakt, že Clarke se nevysvětlitelnými fenomény zabývá dlouhá léta, možná toho o nich neví zase tolik, jak by se mohlo zdát. Vždyť ani nejvýkonnější kamera nedokáže zachytit něco, co je běžnému zraku navždy skryto. Proto tyto jevy nemůže vyvrátit ani potvrdit. Dnes je taková červí kamera stejně nadpřirozená jako nadpřirozeno samo. A kdo ví, co bude za padesát a více let? Ovšem náboženství jako takové musí čelit v budoucnosti dost těžké zkoušce. Je zajímavé, jak se k němu lidé staví. Červí kamera totiž odhalila věci, kvůli kterým věrohodnost církve utrpěla a s ní i celé náboženství. Clarke je vědec doslova tělem i duší a i do této, ostatně jako do všech pasáží knihy, se promítá mistrův vztah k Bohu – že totiž žádný není a náš vznik ve vesmíru byla jen náhoda. Prostě se to stalo.

Postavy v díle jsou pěkně ,,rozehrané“ a autorský rukopis je zde jasný. Hlavní perzónou knihy je stárnoucí Hiram Patterson, šéf společnosti OurWorld. Ta udává tempo ve vývoji nových komunikačních technologií a právě jí se podaří vynalézt úžasnou červí kameru. Hiram sám není vědec, pouze despotický člověk mající dvě děti – lépe řečeno dospělé syny – Bobbyho a Davida. Prvnímu z nich tatík naimplantoval do mozku čip, který neguje všechny lidské starosti a mění je v povznesený pocit bytí.

Zároveň je Bobby ,,naprogramován“ k větší lásce k otci. Druhý syn je světově proslulý fyzik ,,poblázněný“ náboženstvím. Je až překvapující, že v Clarkových očích to není zakomplexovaný jedinec hledající ve víře berličku, ale profesně i lidsky silná osobnost. Bobby miluje novinářku Kate Manzoniovou, sehrávající v příběhu čtvrtou titulní roli a proslavenou díky kauze Pelyňek. To byl měsíc Neptunu či Uranu a teď se nezadržitelně řítí k Zemi. Očekávaný dopad: 2534 n.l. Je jasné, že taková skutečnost všechny obyvatele planety (vyjma domorodých kmenů, pakliže v polovině 21. století ještě existují) šokuje. Známý komplex, že když nám zítra zbourají dům, můžeme už dnes spálit nábytek, zafunguje i tentokrát. A tak jsme svědky rušení dohod na ochranu přírody, větší lidské bezohlednosti atd. Nic naplat, žádná dosud známá technika totiž není schopna odvrátit tak obrovské těleso a vše nasvědčuje tomu, že za pár století tomu bude nejinak.

Z románu je patrné, že autoři nejsou naivními podporovateli všech výdobytků moderní společnosti a ,,zázračných“ vynálezů. Jasně si uvědomují, že lidská psyché se nemusí vyvíjet stejně rychle jako technologie a tudíž může snadno docházet ke zneužití. Přestože se děj knihy odehrává na Zemi i v kosmu, těžištěm je příběh lidských myslí i srdcí. Hypertechnologická sci-fi nemá v Clarkově repertoáru co pohledávat, přestože by on jakožto erudovaný vědec měl k psaní takovýchto knih nejlepší oprávnění.

Na závěr mi odpusťte malé moralizování. Pod dojmem hlavního motivu knihy se nabízí zamyšlení: zkusme se pozastavit nad svým jednáním a svými činy. Lidé budoucnosti mohou pomocí červí kamery sledovat každý náš krok. A já osobně se už nemohu dočkat, až si v poklidném důchodovém věku promítnu všechny čtenáře svých recenzí. Nezapomeňte: oči červí kamery se na vás dívají – otočte se!