Lidé prohráli zničující válku. Vypukla dvacet let po prvním přátelském kontaktu s mimozemšťany, bez jakékoliv výstrahy. Proti moderním zbraním se najednou vrhla milionová armáda černých atevi. Lidé “milosrdně” nepoužili své nejhroznější prostředky, nejen hromadného ničení, ale dokonce ani nebombardovali vrahy svých blízkých z letadel (…v budoucnu bude člověk mít asi větší smysl pro rovný boj).
Začátek románu připomíná příběh o hodném bělochovi, který přináší kulturu poněkud zaostalému obyvatelstvu temné pleti a setká se s nepochopením. Existuje pouze drobný rozdíl. Lidé dorazili na planetu omylem, protože zabloudili v hyperprostoru. Napřed zkusili bydlet na pustých planetách a až po vyčerpání přírodních zdrojů sestoupili z nouze na jediný obyvatelný svět cizí soustavy, domov atevi. První kontakt, vylíčený v krátké epizodě na začátku knihy, proběhl v přátelském duchu prosyceném zvědavostí, jenže… pak se lidská kolonie nechala skoro vyhladit.
Naštěstí atevi si v poslední chvíli uvědomili, že by z lidí mohlo „kápnout“ něco užitečného a vypočítavě odložili vyvraždění posledních pozemšťanů. Nabídli jim Dohodu o kapitulaci, podle níž lidé směli žít v přísné izolaci na ostrově Mosfeira, za což museli platit předáváním svých technických poznatků vítězům, a to v uvážlivém tempu, aby jejich novinky příliš nenarušily křehkou rovnováhu mezi zájmovými asociacemi černých atevi.
Nečekejte však popisy tuhých bojů. Krvavá válka proběhla dvě stě let před hlavním příběhem a jen se o ní mluví. A dramatická ukázka na zadní obálce, vybraná vydavatelem, představuje ojedinělou epizodu, ke které dojde až v závěru knihy. Navíc bude líčena očima bezbranného paihdiho Brena Camerona, jediného lidského vyslance mezi atevi. Brenovým osudům a jeho úvahám se věnuje většina rozsahu (plných 364 stránek). Podle Dohody se nesmí bránit sám a veškerou svou ochranu, a samozřejmě i důvěru, musí povinně svěřit přiděleným atevským strážím, bytostem sice podobným lidem ve způsobu života, oblibě zbraní, a dokonce i zálibě v televizi, avšak odlišných ve svém myšlení.
Síla románu tkví především v psychologii a v dokonalém gradování atmosféry, zde Cherryhová opravdu prokazuje své jedinečné mistrovství. Zvolna odhaluje taje atevi, kteří mají světovou vládu (spolky podobné “cechu vrahů”) ale neznají lidské reakce a starají se hlavně o vztahy mezi čísly ve stylu známé čínské harmonie “feng šuei”.
Velká část děje se pak odehraje v kamenné atavské pevnosti, dva tisíce let staré, do níž bude paihdi odvezen z jemu neznámých důvodů. Jeho jedinou zábavou se tam stanou snídaně a projížďky ve společnosti mocné atevské vdovy na mečeitě (zvířeti vyobrazeném na obálce knihy). A také obavy z vražedných pokusů, k nimž bude občas docházet.
Jeho několik dnů života se protáhne až k poslední straně, kde však nenaleznete vytoužený závěr, spíš úvod k dalším knihám série. Nebojte se však, že budete čekat na vydání všech šesti knih, abyste zjistili vše dosud skryté, stačí vám první tři – Cizinec (napsaný autorkou 1994), Vetřelec (1995) a Dědic (1996). Ty tvoří uzavřenou trilogii osudů paihdiho Brena Camerona, zatímco další tři knihy – Předchůdce (1999), Obránce (2000) a Průzkumník (2002) – navazují na původní příběh.
Román patří do poslední série dopsané autorkou (nyní tvoři novou x-logii Genové války). V Cizinci jsem postrádal záhadnost trilogie Stárnoucí slunce (psané 1978-80), která se také zabývala námětem různosti ras, a chybí v ní i emotivnost tetralogie Morgiane (1976-88), která vyprávěla o opovrhované a obávané cizince. Bren je suchar a samotář a dle svých slov si raději zalyžuje, než by se věnoval své přítelkyni.
Cizince ocení zejména milovníci psychologických sci-fi či nadšenci pro porozumění s cizinci. Pochvalu si ale zaslouží dobrý překlad Marka Čtrnáct.
