Vezmi černou slepici – Pilipiuk Andrzej

Už je to třetí sbírka, proto jistě není zapotřebí znovu tohoto alkoholika a exorcistu-samouka představovat. Jakub Vandrovec totiž českému vkusu sedl jak pálenka alkoholikům. Ale Jakub se v očích čtenáře pomalu mění. Zatímco ve starších povídkách vyzníval spíše jako komická figurka, které se většinou náhodou opravdu podaří udělat to, co se po něm požaduje (vyhnat duchy, zneškodnit upíra…), v novějších povídkách se stále častěji přesvědčujeme, že Jakub je takříkajíc muž činu. Kde je ho potřeba, tam přijede, a s větší či menší mírou štěstí, náhody a pomoci od ostatních (alkoholu nevyjímaje) problém cílevědomě vyřeší. Pilipiuk odhaluje i jeho určité magické umění a dokonce schopnost telepatie. Zda je to postavě k dobru, těžko definovat. Spíše ano. Nadšení čtenáři si totiž všimli, že Pilipiuk udělá pro udržení humorné nálady všechno a často překvapí nečekaně ztřeštěným nápadem.

Příhody takřka stoletých starců z polské vesnice někde od hranic s Ukrajinou vyvolávají kromě smíchu i jakýsi vesnický sentiment. Oproti moderní městské realitě zaostalá vesnice má svou nezaměnitelnou poetiku. Výdobytky moderní doby tamní obyvatele sice potkávají, ale svým účinkem je v podstatě míjí. Jedním z mála obyvatel, kteří nejsou postavení do role pozorovatelů okolního dění, je právě Jakub. To je překvapivé, vždyť právě tento stařec, který se denně upíjí až za hrob, jako by realitě všedního dne měl být nejdále. Ale důvod je jasný. Jakub se nejen kvůli svým schopnostem často zaplete do věcí, které ho z vesnického prostředí vyženou „do světa“. Andrzej Pilipiuk pracuje se současnými tématy opatrně, zato však umí uhodit hřebíček na hlavičku. O tom svědčí třeba povídka Sanitka, kde si neodpustil parodii kauzy, která poměrně nedávno otřásla Polskem, kdy se prokázalo překupničení s mrtvolami mezi lékaři a pohřebními ústavy. Některé současné trendy se jako kontrast zašlé vesnické náladě přímo samy nabízí, ale jiné se stávají užitečnými i pro zdejší obyvatele. Stačí zmínit Viagru, vděčné to téma humoru.

Ani politika povídky o Jakubovi nemíjí. Do pozornosti se dostávají všechny politické epochy za posledních sto let. Nejčastěji je terčem komunistický režim. Jakub se dostává do centrály KGB, oživuje Lenina… Ze současných témat překvapí třeba Usáma bin Ládin (V kamenném kruhu). Autor prostě odvážně tahá náměty odkudkoliv. Přesto je stále nejvíce pozornost upřena na alkohol, pálení, pašování (viz Lihovod) a z toho plynoucí problémy s policií. Už několikrát jsme se vrátili do Jakubových mladších let, ale nikdy dál než do doby socialismu. Zato tentokrát se v povídce Titanic podíváme do jeho dětství, kdy se jako jeden z černých pasažérů přichomejtne k pravé příčině potopení nejznámější lodi historie.

Objevují se i nové postavy, které procházejí vícero příběhy. A kupodivu už to nejsou jenom obyvatelé vesnice. Například archeolog Tomáš Olszakowski je přímo předurčen tomu, aby se s Jakubem několikrát potkal, když se oba dostanou k nějakému podezřelému jevu, souvisejícímu s dobami dávno minulými (V kamenném kruhu, Nález). Ani zmiňovaného Lenina nestřetneme jen jednou.

Andrzej Pilipiuk nás nešetří ničeho. Trápí naši bránici tak, že malé přehmaty pomíjíme. Mně osobně však trochu tahají za vlasy témata z ufologie. Mimozemšťané a kosmické lodi sice také způsobí spoustu smíchu a nečekaných zápletek, ale k atmosféře ostatních povídek mi příliš nesednou. Jedna taková povídka z devatenácti nových je však maličkost.

V knize najdeme jak krátké příběhy, které si berou na paškál pouze jednu věc. Tyto anekdoty doplňují už tak dost rozsáhlou mozaiku Vandrovcových příhod. Ty delší zase povětšinou kombinují témata, která spolu na první pohled vůbec nemohou jakkoliv souviset. Nejlepším příkladem je zmiňovaná povídka V kamenném kruhu – Usáma bin Ládin, megalitické stavby, pozůstatky po druhé světové, neskutečně zaostalí obyvatelé, budování palírny, rituály… To všechno se nebojí Pilipiuk splétat do pozoruhodné směsky, která sice občas může zatahat za vlasy, ale vtip je střídán vtipem.

Je zbytečné obhajovat kvalitu tohoto díla hledáním starých mouder a přínosných myšlenek. Najdeme je i zde, ale hlavně jde o zábavu. A pokud nemáte nic proti hlavním hrdinům alkoholikům, nenechte si tuto knihu ujít. Ani pokud jste předchozí knihy nečetli. Děj starších povídek znát vůbec nemusíte, navíc je Vezmi černou slepici sbírka zatím nejlepší a má největší šanci vás chytnout. O neúspěch bych se zrovna nebál.

PS: Překlad je opravdu výtečný! Není to tím, že je překladatel Jakubovi na obálce trochu podobný?