Obraz otrokářské společnosti ve 21. století od předního amerického autora sci-fi. Damon Knight se nám snaží dokázat, že lidé se od svých dávných předků příliš neliší. Ve své akční pozemské sci-fi situuje děj do budoucnosti, ale vrací nás do minulosti.
Je to prosté a skoro věčně se opakující. Na začátku nových dějin byla zase myšlenka. Nehmotná myšlenka, která dala za vznik něčemu hmotnému. A ne ledasčemu. Duplikátor je vskutku revoluční přístroj, jež dovede na základě originálu vytvářet kopie neboli duplikáty. Vězte, že to není tak prosté, jak to zní, a že tento vynález nezneužijí pouze galeristé k vytvoření falzifikátů obrazů. Dave Ewing se totiž dopustí hned dvou fatálních chyb. Tou první je, že takový přístroj vůbec vynalezl. Nevadilo by to tolik v případě, kdyby v zápětí neučinil druhý a tentokráte neomluvitelný lapsus. Rozeslal totiž svůj jistě skvělý výtvor do už ne tak skvělých rukou. Poté, co duplikátor dostane padesát náhodně vybraných občanů, se teprve začnou dít věci.
Dochází ke společenskému zmatku (slabé slovo). Zanedlouho to není jen padesát lidí, kteří mají výsostné postavení vlastnit TO, protože duplikátor je chopen duplikovat sám sebe. V této chvíli nastává to, čeho se všichni blazeovaní intelektuálové tolik obávali, když přemýšleli o budoucnosti. Stav, ve kterém mají všichni všechno, prý vede k tomu, že lidstvo se přestane dále vyvíjet. No, nevím, snad pokud by se člověk spokojil s tím, že nic nového nevymyslí, tak ano. To platí i pro věci, které by mu sloužily k ještě většímu pohodlí. Osobně doufám, že ontogeneze lidstva by se nezasekla až tak moc, že bychom se vrátili k otrokářské společnosti, jak je tomu v této knize. Když pominula horečka, zjistilo se totiž, že všechny předměty, které měly do té doby velkou cenu, se rázem staly bezcennými. Rozmnožily se. Inu, začalo se obchodovat s tím, co je jedinečné. Například každý člověk je jedinečný…
Vše je postaveno na myšlence, že lidské otroctví plodí mechanické a naopak. Když bylo kdysi oficiálně zrušeno nevolnictví, lidé vyvinuli stroje, aby pracovaly za ně. Stali se svobodnými. Byli zaměstnáni v továrnách, aby si vydělali. Stanovenou pracovní dobu museli dodržovat. Stali se z nich mechaničtí otroci. Pak přišel duplikátor a lidé nevěděli, co si počít s volným časem. Tento vynikající přístroj vám neuklidí, neučeše vás, nenamasíruje. Proto draví jedinci začali zneužívat ty méně dravé. Výsledek je, že máme největší počet otroků na jednoho svobodného člověka v dějinách. Přes padesát na jednoho.
První kapitola knihy byla pro mě zvednutým ukazováčkem: pozor, tady není něco úplně v pořádku! I když jsem od tohoto románku nečekal divy, trošku jsem zaváhal, zda číst dál. Měl jsem pocit, jakoby tyto stránky splývaly se stránkami scénáře okoukaného hollywoodského velkofilmu.
Nutno říct, že další desítky minut četby mě přesvědčily, že jsem velkou chybu neudělal, když jsem vytrval. Na povídku přiměřená hloubka postav. Estetická funkce jazyka dostačující. Na román, za který se tato kniha prohlašuje, je to však málo. U mě to prošlo, protože já Duplikátora považuji spíše za rozsáhlou povídku. Aby tomu bylo jinak, zákonitě by se muselo rozvést a zlepšit výše uvedené. Tím by se zvětšil počet stran a i to by z tohoto románku učinilo román. Jen jsem čekal, že příběh bude mít aspoň trochu smysluplnou a spravedlivou pointu. Myslím, že nic neprozradím, když řeknu, že jsem se příliš nedočkal.
Dva důvody by vás ale měly přimět k tomu si Knightova Duplikátora sehnat. Za prvé to, že knížečka tak slabá svým rozsahem má výhodu lepší čtivosti. Druhým (a posledním?) důvodem je to, že se dá v levných knihách koupit za krásných 5 Kč.
