Jak napsat bestseller #4 – Psychologie postav

Tím, co determinuje naše jednání, jsou zkušenosti. Hrdinovy činy jsou důsledkem toho, že se mu v minulosti přitrefilo něco, co mu změnilo pár koleček v mozku. V Mlčení jehňátek došel vrah, jenž shlédl vylíhnutí můry z kukly, k názoru, že je s to se proměnit v ženu. V mých výtvorech Jakub jedná automaticky, jako člověk ze vsi. Objeví-li se problém, vyřeší ho použitím dostupných prostředků. Uvažuje při tom? Za to bych neručil. Ale i on měl v životě okamžiky, kdy se musel rozhodovat. A tyto rozhodnutí zformovaly jeho osobnost.

Podobně jednáme my. Řešíme problémy tak, jak nás to život naučil. V mé povídce Princeznička hlavní hrdinka postupně rozebírá každý problém, najde prapříčinu svých potíží, analyzuje ji a pak začíná jednat. Je to naučené chování. Musela si umět poradit během svého více než tisíciletého života… V případě dynamického ohrožení – zaútočí na ni dva vazouni – jedná instinktivně, ale naučeným a kontrolovaným způsobem. Bez skrupulí jim způsobí taková zranění, jež je vyřadí z boje nadobro. Náš hrdina se v případě, že se objeví problém, bude chovat tak, jak mu přikážeme. Proto musíme věnovat velkou pozornost tomu, aby se jeho činy nezdály čtenáři nesrozumitelné. Když se objeví problém, tak Vandrovec vypije hořčičák kořalky, zají to kočičí paštikou a se sekerou v dlani jde na věc. Kdyby místo toho vytáhnul laptop a spojil se s satelitem, tak by to čtenář možná i přijal, ale takovéto vyřešení situace by mělo za následek vážný nesoulad. To proto, že používání počítače není v konvencích této postavy. Je to člověk z vesnice, který se řídí spíš instinktem než rozumem. Chování postav tedy vyplývá z jejich minulosti a se vzorců jejich osobnosti, které máme v hlavě, když píšeme.

Vzorec musí být důsledně udržován ve stavu homeostáze – trvalý, neměnný nebo i pozvolna a opatrně se rozvíjející. Při popisování hrdinových činů se soustřeďujeme na úlomek jeho „života“, ale potřebný nám může být i zbytek. Jestliže jste se dívali na ne–brazilský seriál Nesmrtelný, tak jste viděli, že v každé jeho části hrdinové procházejí několik retrospektiv. Fragmenty jejich vzpomínek jim pomáhají se zorientovat v analogické, i když časově vzdálené situaci.

Při konstrukci osobnosti hrdiny se dříve nebo později setkáme s dalším problémem. Cizostí. Náš hrdina může ve chvíli, kdy se s ním čtenář seznámí, dělat nesrozumitelné věci. Naše role spočívá v tom, abychom pro ně našli vysvětlení. Občas to může být těžké dětství, občas hluboko skrývané tajemství z minulosti. V Mlčení jehňátek determinuje chování hrdinky smrt jejího otce policisty. Vstupem do FBI jaksi opakuje jeho dráhu, realizuje ambice, které se jemu nepodařilo splnit. V románu 20 000 mil pod mořem potápí kapitán Nemo britské lodě – a my nevíme proč. Jeho minulost poznáme teprve v úplně jiné knize – ale je tam schovaná v nedopověděném… Kapitánovo počínání, zpočátku úplně nepochopitelné, se spolu s postupným odkrýváním dalších fabulačních vrstev stává čím dál tím víc plné smrtelné logiky.

Jestliže se v naší povídce objevují opravdu cizí elementy – například lidé vychovaní v úplně jiné kultuře -, může mezi nimi a hrdinou dojít k opravdu vážnému nesouladu. Občas se porozumění ukáže nemožné. Doktor Lecter rád jí lidské maso. Jak si to vyložit? Nejde to… Jestliže chceme vytvořit opravdu originální postavu, musíme ji poznačit nesmazatelným cejchem cizoty. Jinakost můžeme vybudovat, když ukážeme okolnosti, které utvořily její psychiku. Musíme si ale dát pozor, abychom je neodkryli úplně. To, co je úplně srozumitelné, se stane předvídatelným a přirozeným, a proto mnohem méně zajímavým.

Velice dobrou četbou, kterou bych Vám doporučil pro zkoumání psychiky diametrálně odlišné, než je naše, je kniha Douglase Lockwooda I, the Aboriginal. Jsou to paměti australského Aborigina, psané bez jakýchkoliv vysvětlivek. Hrdinovu ženu oplodní duhový had, provozování sexu s tím nemá nic společného. Magie reálně existuje, čaroděj je s to dostihnout svého nepřítele, dokonce i když už před lety uprchnul do města… Doporučuji. Rozhodně je to kniha, která nám umožňuje se domnívat, že jakékoliv porozumění s představiteli jiných civilizací je úplně nemožné. Aboriginové žijící na Zemi jsou natolik cizí, že se s nimi nedá domluvit, a co teprve malí zelení mužíčci…

Jednání hrdinů ovlivňuje, mimo jejich minulosti, také přítomnost. Zákon akce a reakce je dost jednoduchý na pochopení. Ale chování vedle psychiky určuje i okolí (tedy vnější okolnosti – I.P.). Uvědomme si, jaký tlak na nás vytvářejí jiní lidé. Pohybujeme se v houštině mezilidských vztahů, pravidel atd. Udělejme při psaní hrdinovi to samé. Minulost a charakter postavy srazme ze skály přítomnosti. Pokaždé, když Harry Potter porušuje nějaké nařízení, se obává jednoho – poslání zpět do světa mudlů. Vyhazov z Bradavic pro něj znamená konec všeho. Navíc mu neustále hrozí smrtelné nebezpečí ze strany lorda Voldemorta. Jeho chování bude určovat strach a nutnost neustále si dokazovat vlastní odvahu. To ho bude nutit jednat riskantně (extrémní sporty používající košťata nepočítaje). Jeho nepřítel pro změnu baží po pomstě kvůli své vyfantazírované křivdě. Harry, zformovaný podmínkami panujícími v mudlovské rodině, přichází do úplně jiného světa – musí ho poznat, musí dospět, otevřít se novému. Žil pod velkým tlakem, takže to bude období rozvoje. Tahle knížka se opírá o velice staré, instinktivní chování. Proto byla velice dobře přijata. Strach, nenávist, ambice… O tomhle lidé rádi čtou. Láska, peníze, lačnost po moci – ty v prvním díle (zatím) nevystupují, ale je třeba na ně vzpomenout. Na nich spočívají vztahy mezi lidmi. A tedy i vše, co nám postrkuje akci kupředu. Konstruujíc hrdinu, musíme vědět, která z jeho behavioristických vlastností vytvořených v minulosti vyvolá reakci v přítomnosti.

Když sáhneme po Shakespearových dramatech, najdeme tam tohle všechno v pěkné, čisté, klasické formě. Jeho díla systematizovaly mapu lidských pudů. Na druhou stranu, existence jeho děl vrhá dlouhý stín na celou současnou literaturu. Nezáleží na tom, co píšeme – jestli to bude jen trochu víc komplikované, tak to bude vycházet z některého Shakespearova dramatu. V podstatě nemá cenu s tím bojovat. Jen je třeba se pořádně zamyslet, jak ten skelet vyplnit novým obsahem.

Sáhněme k ještě jinému příkladu – knihám ze série Harlequin. Máme tady de facto tři fabulační schémata: ona chce, a on ne; on chce, a ona ne; chtějí oba, ale okolnosti jim to nedovolují (až se vnucuje Romeo a Julie). Tedy pud a jeho uspokojení. Samozřejmě záleží na nás, co s tím uděláme – tato schémata jsou velmi variabilní. Opuštěný ostrov, na něm zámek a blondýnka, která nemá ráda chlapy. O skalnatý břeh se rozbíjí jachta s krásným milionářem a blondýnka mění názor… Jakub Vandrovec nadbíhá knihovnici, ona ho nechce, ale zjistí, že Vandrovec umí číst a … To jsou samozřejmě jen příklady.

Shrňme si to. Musíme mít kompletního hrdinu – s psychikou, minulostí a současností. Nemusíme všechno z toho ukázat, ani bychom to dokonce dělat neměli. Pro kousíčky jeho duše sáháme jen podle potřeby. Ale měli bychom mít kam sáhnout. Čtenáři ukážeme nejdříve nesrozumitelné nebo dokonce úplně šílené činy a až potom vysvětlujeme – a nejlépe vysvětlení pečlivě porcujeme, abychom rozpálili jeho zvědavost do červena. Čím zajímavější osobnost se nám podaří stvořit, tím lépe. Hodně štěstí.

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník