Akademie SFFH?

Průběh hlasování
Akademie je volné sdružení několika desítek lidí, kteří jsou určitým způsobem ve vodách SFFH činní. Akademikem se stane jednoduše ten, kdo je osloven organizátory (Richard Podaný, Zdeněk Rampas). Kdo však nepublikuje nebo jinak aktivně nevystupuje, nemá na členství nárok. Jediným úkolem akademiků je jednou ročně písemně hlasovat ve dvou kolech ve vypsaných kategoriích. Akademik nemusí hlasovat ve všech kategoriích, nemusí hlasovat dokonce vůbec, nebo si může vybrat jen jedno kolo. V prvním kole se určí nominace. Každý akademik dostane k dispozici „Orientační seznam“, který mu pomůže vzpomenout na věci, které podle něho stojí za to nominovat. Po sečtení všech hlasů probíhá druhé kolo, kdy si akademici vybírají z nominovaných, kdo nakonec cenu obdrží.

Význam Akademie
Nic obdobného u nás ve vodách SFFH nenajdeme. Je to jediná cena, která vzniká jako zhodnocení počinů daného ročníku. Všechny ostatní ceny jsou z literárních soutěží, anebo je jejich vliv pro širokou čtenářskou a diváckou obec nevýznamný (např. cena za zásluhy v Čs. Fandomu zvaná Ludvík). Akademie je jediná a můžeme být rádi, že se o ní pořadatelé starají, protože ceny tohoto charakteru jsou ve všech odvětvích lidské činnosti (od Nobelovy ceny po Oskary) nesmírně důležité jako prvek ocenění dobré práce a také jako prvek motivační. V neposlední řadě může oceněný subjekt dosáhnout vyššího zájmu čtenářů ( / diváků / návštěvníků). U nás se poprvé Ceny Akademie udílely v roce 1996 (tedy ceny za rok 1995).

Problematika
Koordinátorům Akademie můžeme být vděční za to, že celá akce bez problémů probíhá. Na druhou stranu je škoda, že se již mnoho let mluví o potřebných změnách, ale stále se nic neděje a vše zůstává při starém. Sestavil jsem několik bodů, které jsou podle mě nejvíce diskutovanými problémy. Není rozhodně jednoduché prosazovat jakékoliv změny, protože vždycky lze jakékoliv argumenty shodit tím, že veškerá nespokojenost s Akademií plyne z nespokojenosti s výsledky. To je ovšem zásadní omyl. Je zbytečné jakkoliv komentovat jednotlivé výsledky, stačí se zamyslet čistě nad některými nedostatky v pravidlech. Nevidím jediný důvod, proč by Akademie měla už několik let po svém založení působit jako zdřevnatělá pseudoorganizace.

1. Zaměření Akademie
Pro koho jsou výsledky Akademie určeny, když opomenu samotné vítěze? Řekl bych, že hlavně pro širší čtenářskou a diváckou obec. Stejně jako třeba České lvy. Primárně je jedno, zda budou ceny vyhrávat komerční projekty nebo umělecky hodnotná díla. Výsledky ovlivňuje složení Akademie, ne systém. Ale jak se má Akademie celkově prezentovat? Tady trochu pořadatelé nezvládají, resp. potřebovali by k ruce schopného mediálního propagátora. Přeci jenom, běžný čtenář vůbec nemá páru o tom, že Akademie vůbec existuje. Zná ji jenom ten, který se podle letmých zmínek v časopisech začal o danou záležitost zajímat. Přitom není problematické domluvit se třeba s vydavateli, že pokud bude jejich kniha oceněna Akademií, bude tak uvedeno i v knize (nebo jejím pokračování). Vždyť Českými lvy a Oskary se každý chlubí. Proč se ale kolem výsledků Akademie SFFH už několik týdnů po vyhlášení mlčí?

2. Soška
Z předešlé úvahy hned navážu na další problematickou věc. Z pohledu normálního smrtelníka mi přijde jako vrchol nesmyslu, když hmotná Cena Akademie má stejnou podobu, jako cena pro vítěze literární soutěže „Cena Karla Čapka“. Obě sošky jsou tvarově shodné (mají podobu mloka), přesto spolu obě „soutěže“ nemají mít nic společného. To vede k dalšímu zmatení kolem Akademie. Cenám se kvůli jejich tvaru přezdívá „mlok“, což asociuje spojení s Cenou Karla Čapka a její tradiční sbírkou vítězných prací, která nese taktéž název Mlok. Sám jsem se už několikrát setkal s tím, že si oba „mloky“ vzájemně pletou i lidé, kteří by v tomhle měli mít jasno (recenzenti, překladatelé, organizátoři). Ale když v tom oni sami mají guláš, co si z toho všeho má odnést neinformovaný čtenář? Jako řešení pro Akademii vidím vytvoření nových sošek s úplně jiným symbolem a tudíž odstranění matoucího označení „mlok“. Ceny Akademie populární hudby (jakkoliv jsou to ceny kontroverzní) také dokonce několikrát vyměnily podobu předávané sošky, ale neřekl bych, že by se to negativně projevilo. Spíše naopak, což by byl jistě i případ Akademie SFFH. Vzhledem k tomu, že ceny jsou rozděleny na hlavní a vedlejší kategorie, bylo by vhodné mít sošky ve dvou velikostních provedeních. Vím, že to stojí peníze, ale z příspěvků vydavatelství Triton by snad mělo být již dost financí na pořízení dvojí velikosti sošek. Největší problém je samozřejmě sehnat schopného výtvarníka, který by byl schopen udělat reprezentativní podobu sošky za mizivou odměnu.

3. Hlavní a vedlejší kategorie
I když jsou ceny rozděleny na hlavní a vedlejší kategorie, toto rozlišení se vůbec neuplatňuje. Sošky jsou stejně velké, důstojné diplomy také uvádí pouze název kategorie, nikoliv její význam. Letos se ani novináři nedozvěděli, které že kategorie jsou významnější než ostatní. Přitom právě větší rozlišení významu kategorií by mohlo zcela smazat všechny problémy plynoucí z jejich vysokého počtu. Je jich dohromady dvacet, což je vysoké číslo, ale při výraznějším odlišení těch „méně významných“ by to nebyl problém.

Hlavní kategorie jsou:
– Nejlepší SF
– Nejlepší fantasy
– Nejlepší horor
– Nejlepší původní kniha
– Nejlepší časopis
– Nejlepší nakladatelství
– Cena za dlouholetou práci pro SF

Vedlejší kategorie:
– Nejlepší cyklus
– Nejlepší neangloamerický překlad
– Nejlepší titul mimo beletrii
– Nejlepší původní povídka
– Nejlepší domácí výtvarník
– Nejlepší fanzin
– Nejlepší editor / redaktor
– Nejlepší zahraniční kniha
– Nejlepší překladová povídková sbírka
– Nejlepší antologie
– Počin roku / zvláštní cena
– Nejlepší původní slovenská kniha
– Nejlepší překladatel

Rozvržení kategorií je na první pohled smysluplné. Otázkou do široké diskuze je, zda nějakou vedlejší kategorii nepřeřadit mezi ty hlavní. Osobně bych se přimlouval minimálně cenu pro překladatele a pro výtvarníka přeřadit mezi hlavní. Debaty o jednotlivých kategoriích a jejich významu by se mohly vést do nekonečna. Dovolil jsem si proto vypíchnout dvě, pravděpodobně nejproblematičtější:

4. Kategorie na odstřel
Mezi kategoriemi najdeme důležitější i méně významné, ovšem jedna se zcela vymyká mému chápání. Je to „Nejlepší zahraniční kniha“. Řadí se mezi méně významné, což ještě více znevažuje její význam. Kdyby naopak platila za hlavní kategorii vedle „Nejlepší původní knihy“ a naopak tři kategorie „Nejlepší SF“, „Nejlepší fantasy“ a „Nejlepší horor“ by spadly mezi ty vedlejší, doplňkové, pak by byla při dodržení výše naznačeného dvojího nazírání na „hodnotu“ ocenění právoplatnou kategorií. Opačně to však nefunguje a mnohem lepší než přesouvání čtyř kategorií je tuto nadbytečnou zcela vyřadit. Na druhou stranu je potřeba zvážit, zda by nestálo za to jinou přidat. Tendence je ale zeštíhlovat, nikoliv bobtnat, což je podle mého názoru spíše dobře. Zvláště teď, kdy se nijak citelně nerozlišuje mezi hlavními a vedlejšími kategoriemi.

5. Problém s cenou pro cykly
Několikrát se už ve vztahu k významu jednotlivých cen debatovalo ohledně pravidel pro udělení ceny pro nejlepší cyklus roku. Pro nominaci je nezbytné, aby v daném roce vyšly alespoň dva díly cyklu. Toto pravidlo je na první pohled příliš přísné, protože naprostá většina všech pravidelně vycházejících cyklů disponuje v jednom roce pouze jedním novým titulem. Na pohled druhý snadno nahlédneme, že při uvolnění pravidel by se diametrálně ztížila příprava orientačního seznamu pro akademiky, což ale nemusí být omluva pro příliš přísné podmínky, které jednoznačně stanovují, že tady má přednost kvantita a teprve když ta je vysoká, pak teprve přijde na řadu kvalita, je-li vůbec z čeho kloudného vybírat. Nějaké pravidlo pro zařazení cyklu mezi kandidáty na cenu však být musí. Pracné, ale smysluplné je, že by v předchozím roce musel vyjít předchozí díl cyklu.

6. Lobbing
Kuloáry se šíří nepříliš lichotivé drby o lobbystických tendencích, které by znevažovaly význam cen jako výsledku nezávislého hodnocení vícečetné odborné poroty. Prosazováním vlastních favoritů se vyznačuje spousta kolektivních činností, ale v Akademii lze některým věcem lehko zabránit, i když je opět otázkou do diskuse, zda se novými opatřeními na druhé straně zase něco nezkazí. Stačí se podívat do orientačního seznamu třeba na kategorii „Počin roku“. Tam si vždy organizátoři vypíšou vše, co je napadne. Línější akademik si pak raději ze seznamu něco vhodného vybere, aniž by namáhal závity, kdo by si cenu podle něho opravdu zasloužil. Každý sice může do tohoto orientačního seznamu zaslat další návrhy na nominace, ale po pravdě, kdo to ve skutečnosti dělá? Kdo z akademiků si jednoho hezkého předjarního dopoledne vzpomene, že za nedlouho tu bude hlasování pro Akademii a sestaví pár nápadů do kolonky počinu roku na orientačním seznamu? Vzhledem k tomu, že příště bude již desátý ročník, stálo by za úvahu, zda je nutné vůbec cokoliv u počinu roku v orientačním seznamu uvádět, když akademik již za dlouhá léta má představu o tom, co všechno počin roku může být. Na druhou stranu by to mohlo vést k totálnímu vyoutování této kategorie, protože spousta akademiků by zde nehlasovala, nebo by všechny tipy střílely do jiných vrabců.

Další věc, která sice s lobbingem přímo nesouvisí, ale rozhodně by byla košer: K výsledkům by každoročně měl být veřejně k dispozici seznam aktuálně hlasujících.

7. Akademici
Velká neznámá je nejen pro lidi, ale i pro akademiky, jak je vlastně prováděn výběr hlasujících. Existuje v tom nějaký systém, nebo jenom Richard Podaný se Zdeňkem Rampasem rozdávají anketní lísky těm, kteří se jim pozdávají.

Už několikrát jsem byl přímým svědkem situací, které rozhodně současnému stavu akademie nelichotí. Akademici by měli k vyplňování dotazníků přistupovat seriózně a odpovědně a nevyplňovat bez rozmyslu kategorie, o kterých nemají páru (nikdo se nemůže orientovat ve všem dění). A hlasovat jenom proto, že můžou pomoci sobě, to také není důvod, proč by měli setrvávat na postu akademika. Přitom jsou všem sečtělým a informovaným fanouškům dveře do Akademie zavřené, protože nepublikují. Prapodivné toť řešení. Tyto problémy lze vyřešit mnoha způsoby, ale žádný z nich se automaticky nerýsuje jako funkční a spolehlivý. Samotný morální apel by byl asi příliš naivní, chce to hledat konkrétní systémová opatření. Ale za úvahu by stálo třeba rozšíření vedení, kdy by mohlo nominovat nové členy více lidí, kteří by pak za „své“ akademiky ručili. Další řešení je veřejně vyřazovat některé hlasy s uvedením důvodu. Otázkou je, zda by to vedlo k dobrému cíli a zda by se dotyční pseudoakademici nebránili vyřazení tím, že by kategorie, o které jim nejde (třeba že v nich sami nefigurují) vyplňovali od boku, čímž by jejich počínání ještě více znehodnocovalo svědomitý přístup ostatních. Výběr akademiků je velký problém a ať už se bude dít cokoliv, vždycky se o něm bude jako o problému mluvit.

V některých problematických záležitostech uvádím možnost jejich řešení, jinde jsem čistě otevřel pole k diskusi bez ambicí navrhnout definitivní řešení. Přeci jenom, Akademie je široký kolektiv a úprava jejích pravidel by se měla řešit také v širokém kolektivu. Jak se s negativními (nejen mými) ohlasy vypořádají organizátoři, necháme se překvapit. Jen jedno je doposud jisté. Už několik let zarytě mlčí. Musíme jim však poděkovat za práci, kterou dobrovolně vykonávají, protože ceny Akademie jsou nenahraditelné a s jejich organizací problémy navenek nejsou.