Kaštanová noc

Noc byla jiná, než jindy.
Něco bylo cítit ve vzduchu, ve tmě, převalující se nad městem, v kyselém pachu můr, narážejících do popraskaných skel pouličních lamp. Severní vítr přinášel odněkud z hor žluté listy javorů, přiháněl je do ulic, a tady je měnil za cáry igelitu a nedopalky cigaret.
Kristina se posadila na posteli a zamžourala kolem sebe. Jako by se probudila do jiného světa… Zšeřelý pokoj dával najevo nepřátelství. Ve vzduchu čpěl strach. Zrovna tak, jako tehdy, když klečela před lůžkem a marně se snažila zadržet kapesníkem krev z nosu. Marnost nad marnost, sotva se jí to podařilo, udeřil ji znovu. Potřásla hlavou, jako by chtěla starou vzpomínku zahnat. Je to pryč. Už dva roky…
Kolem domu projelo auto, a po stěnách ložnice se přehnaly žluté obdélníky světla. Otřásla se zimou a nerozhodně se rozhlédla. Přece se neprobudila tak pozdě… Naklonila se z nočnímu stolku a podívala se na hodinky. Půl jedné! Přece se neprobudila jen tak!
“Péťo?” promluvila do tmy. Ticho.
Zaposlouchala se. “Péťo?”
Dítě zavrnělo. Rozsvítila lampičku a podívala se vedle sebe. Zrovna včera měl pěl let. Teď mu zpod peřiny vykukoval jen kohout hnědých vlasů a dlouhé chlupy docela nového médi.
Chlapec pochrupával a nevzbuzoval ani nejmenší zdání, že by ji probudil.
Něco kleplo. Dole v domě. Dech se jí zatajil a na zádech ucítila kapičky studeného potu. Zloději?
Dům skřípal a sténal v podzimním větru jako rybářský škuner za bouře. Najednou byla ve střehu. Vždycky si myslela, že v takovém případě začne ječet, křičet z okna a stavět před dveře lůžko a skříň.
Překvapila sama sebe. Byla ve střehu. Seděla na lůžku a připadala si jako větřící šelma. Ještě jednou se ohlédla po Péťovi a modlíc se, aby podlaha nezapraskala, se pomalu postavila. Poryv větru narazil do okna a rozdrnčel sklo tak, že přehlušil všechno ostatní. Využila toho a dvěma skoky přeběhla ke skříni.
Připadala si hloupě, ale nedalo jí to. Přejela prstem po kličce, pak ještě jednou, a nakonec skříň zprudka otevřela.
Nic. Vrátila se k lůžku a svalila se na deku. “Klid,” šeptala si a zvedla ruku k očím. Třásla se jako ještě nikdy.
Chvíli zírala do tmavého stropu, a nakonec se obrátila na bok. Rty se letmo dotkly kaštanových vlásků.
“Drobeček,” usmála se potichu.
Zase! Ale co by tady, kruci, zloději chtěli? Celá ulice přece ví, že Richard propil i brož do kravaty…
Znovu si lehala, když náraz větru zalomcoval oknem, cvakla klička a okno se s mrazivým skřípěním začalo otevírat. Podzimní syrovina nakoukla dovnitř.
Kristina vstala. Odhrnula závěsy a vyhlédla na ulici. Byla tichá a nočním větrem, přítomným všude kolem jako tma, vymetená do posledního smítka… Nastavila tvář chladivým závanům a zhluboka se nadechla.
Podzim byl nádherný. Cosi se jí mihlo před očima a veliký červený list se vedle ní připlácl na okno. Opatrně jej odlepila, políbila a hodila jej zpátky do ulice.
“Leť!” šeptla. Jako by jí rozuměl a poslechl. Zakroužil ve větrných vírech a zmizel někde u komína.
Kristina zavřela okno a šla si znovu lehnout. Shodila nazouváky a svalila se do nadýchaného polštáře s obrázky modrých andělíčků. Kdysi je, když jednou čekala dlouho do noci na Richarda, zkoušela spočítat, ale bylo jich moc…
Pokusila se vzpomenout… Zrovinka tenkrát to bylo. Dívala se skrz záclonu a bylo jí ho docela líto, jak odchází a stokrát se ohlíží přes rameno. Po pěti letech poprvé střízlivý… Dodnes se vlastně ani nedozvěděla, kdo jej udal. Po té ráně ležela půl dne v bezvědomí na podlaze a Péťa se batolil kolem a plakal hlady. Někdo ji tehdy našel, a zavolal ty, kteří už zařídili ostatní… Pak jí řekli, co si udělal. Stalo se to rok poté, co ho viděla naposled, jak shrbeně odchází mezi kvetoucími kaštany pryč. Ani jí to tehdy nepřišlo. Dokonce se přistihla, jak se zadostiučiněním pozoruje Péťovy suché oči. Už od rozchodu do chlapce tlačila nenávist k Richardovi. Vlastně ani nemusela. Pamatoval si.
Pomalu začínala propadat do snění, když její podvědomí znovu zpozornělo. Naštvaně se obrátila a vyskočila z lůžka.
Ticho domu nebylo úplné. Cosi vadilo. Cosi, co nemělo nic společného s tím větrem tam venku. Nikdo kromě ní a malého v domě nebyl. “A zloději to taky nejsou…” pronesla tak tiše a zoufale, až jí z toho samotné vyskočila husí kůže. Bylo to cosi jako…
Věděla, že to zná, jen si nedokázala vzpomenout. Nebyla to hudba, ani úpění topolů ve větru. Stály za domem jako vyrovnaní vojáci, ale nyní to nebyly oni, kdo o sobě dával vědět… Nepravidelné zvuky, bez rytmu a melodie…
Neobouvala se znovu. Znovu otevřela okno a zaposlouchala se. Ne, zvenčí to nebylo… S těžko potlačitelnou hrůzou v očích se otočila.
Bosá přeběhla ke dveřím z ložnice a opatrně přiložila ucho ke klíčové dírce. Bylo to zřetelnější… Zvuk, který se nesl chodbou až ke dveřím, za nimiž stála, byl natolik charakteristický, že okamžitě pochopila, co to je.
Ušklíbla se sama pro sebe. Nechtěla věřit. Tam, za dveřmi, na druhé straně chodby, pod schodištěm v hale, někdo ťukal dvěma prsty do psacího stroje.
Kdo, proboha? Se zatajeným dechem odstrčila zástrčku. Tak opatrně, aby ji stačila ihned znovu zastrčit, kdyby za dveřmi zaslechla něčí dech. Zástrčka cvakla a dveře zaskřípaly ve veřejích. Taky už je mohla dávno namazat. Nerozhodně vystoupila z výklenku dveří do chodby. napadlo ji, že by měla volat. Prostě někoho… Sousedy, policii… Telefon byl blízko. V hale. Na stejném stolku, jako psací stroj…
Kdo to může být, aby přišel do cizího domu uprostřed noci, tam se posadil za stůl a začal psát?
Šílenec! Lehce ji zamrazilo. Třeba má zbraň…
Kristina si nedělala iluze. Věděla, že by jí nepomohlo, ani kdyby tu zbraň neměl. Na muže by rozhodně nestačila.
Skočila zpět do ložnice, a rychle za sebou zavřela. Ve zmatku vzala Péťu do náruče a přistoupila k oknu. Chlapec zavrněl a objal jí ručkama kolem krku. Jednou rukou si jej přidržela a druhou otevřela okno. Domy v zahradách se zpod klenby kaštanů dívaly do ulice mrtvýma očima. Opatrně se nahnula a podívala se přímo dolů. Ne, to by nesešplhala ani sama, natož s Péťou v náručí… Znovu se vrátila k lůžku a položila chlapce do peřin.
Couvla k oknu a střelila očima po dveřích do chodby. Možná už je za nimi a stojí s něčím obludným v ruce. Třeba se sekyrou, nebo jen kusem pozinkované trubky… Vyklonila se ven a vykřikla. Neartikulovaně, hystericky se rozkřičela na celou ulici.
Tu noc jí odpovídal jenom vítr. Všichni spali a zdálo se jim o plyšových medvídcích a Clarku Kentovi, a slaďounké Marylin…
“Pomoc!”
Vítr zapískal, jako by ji chtěl přehlušit.
“Pomóóóc!”
Prudce se otočila, ani nepočkala, jestli jí někdo odpoví. Cvakla klika. Noční návštěvník nějak odstrčil zástrčku a byl uvnitř. Za ní..!
Sekera, trubka, možná jenom ruce, které se budou sápat po hrdle… Naprázdno polkla a oddechla si. Nikdo za ní nestál. Jenom… S podezřením pohlédla ke dveřím. Zavrzaly. Někdo je otevřel…
Vrhla se vpřed a prudce je přibouchla. Znovu zastrčila zástrčku a nevěřícně zavrtěla hlavou. To prostě nejde otevřít zvenčí, to by to musel být duch… A když, tak jedině jeho…
Zvedla oči k Péťovi a pochopila. Nebyl tam. Odhozená peřina a medvídek, přikrytý natřaseným cípem pokrývky.
Otevřela dveře. “Péťo?” Najednou bylo jedno, jestli ji ten, kdo sedí v hale, uslyší…
“Šel jsem se vyčůrat, mami…”
“Pojď honem zpátky…”
“Ale já musím…”
Hystericky zaječela. “Vyčůráš se z okna…” Odpověděl jí chlapcův smích a dětské nožky zabubnovaly na schodišti do haly. “Péťo…”
“Mami, tady je něco divnýho…”
* * *
Nevrátil se, a už také nic neřekl. S vytřeštěnýma očima naslouchala dětským krůčkům, cupitání po parketách těsně kolem stolku, na němž stál psací stroj, až nakonec všechny zvuky ztichly. Mimo jediného. Ťukání…
Třásla se děsem a zimou. Kůže jí zhrubla milióny pupínků husí kůže. “Péťo…”
Možná se nic nestalo, a prošel docela klidně kolem té divné věci. Ale proč už neodpověděl? Kruci, slzy jí vhrkly do očí. Odevzdaně otevřela dveře dokořán. Jestli ji to chce ublížit, tak se mu to povede tak jako tak… zavřela za sebou, přešlápla z prahu na koberec, rozvinutý středem chodby a bez jediného cinknutí kovu o kov sňala z držáku hasicí přístroj. Potěžkala jej v ruce a otřásla se.
Teď se cítila bezpečnější. Potichu a skoro sebejistě přešla chodbou ke schodišti a dřepla si. Viděla jen kousek, sotva dva čtvereční metry koberce dole.
“Péťo?” tiše vypískla a v návalu paniky zadoufala, že to bylo potichu. S povzdychnutím položila pravou nohu na první schod a s vědomím, že s vrzajícím schodištěm se nedá nic dělat, začala sestupovat dolů.
Po deseti schodech by už měla vidět do haly. Z očekávání jí běhal mráz po zádech. věděla, že návštěvník uvidí první její nohy, než ona jeho… S rukou na ventilu hasícího přístroje sestoupila o první dva kroky, a pak o dalších sedm.
Znovu si dřepla. Chlapcovu bledězelenou košilku pyžama neviděla nikde. Vlastně neviděla nic, a tak zařvala úlekem. ještě několikrát otevřela ústa, teď už bez hlesu. její zbraň jí vypadla z ruky a s děsivým rachotem se skutálela ze schodů do haly.
“Mami?” ozval se ze záchodu dětský hlásek.
“Aspoň to,” zajektala a pohledem přeměřila vzdálenost k domovním dveřím. Kdyby se jí teď podařilo prolétnout halu, bleskově odemknout a utéct na ulici…
Sestoupila až dolů s očima upřenýma na místo, které ji děsilo. U mahagonového stolku, na kterém stál psací stroj s nasunutým papírem, na němž se objevovaly další a další řádky textu, neseděl nikdo.
S mrazivým chvěním zírala na klapky, mačkané nějakou neviditelnou silou. Psaly, spřádaly slova do vět a… Psaly…
Co?
Toužila se vrátit, strčit hlavu pod pokrývku, jako když byla malá a bála se každé trochu pokřivené tváře v televizi.
“Péťo spěchej…”
“Já nebudu jenom čůrat, mami…”
“Ty dostaneš,” potichu zaúpěla. Váhavě sestoupila z posledního stupínku schodiště a udělala první krok ke stolku. Nikdy by nedokázala odejít, aniž by si ten dopis nepřečetla. Jestli to je dopis. Ať už je to, co chce, určitě je pro ni…”
Kousla se do prstu, když ji napadlo, kdo by to mohl být. Přiblížila se, aniž sama věděla, jak. nemyslela už na nic jiného, než na…
Cvakot přestal, jako by někdo chtěl, aby si to přečetla v klidu. Písmenka jí přeskakovala jedno přes druhé a začínala znovu a znovu. Slzy ji na okamžik oslepily. Zdvihla lehounkou noční košilku do pasu a cípem si otřela oči.
Zpočátku se pokoušela číst od začátku, popořadě všechno, ale čím se dostávala dál tou přehršlí slov a vět, tím víc chtěla zmizet…
“Proboha,” zašeptala několikrát. A ještě jednou.
Pak už přeskakovala. Už věděla, co se skrývá v těch odstavcích, ani je nemusela číst. Stačil jí začátek.
“Proboha,” zašeptala několikrát. A ještě jednou…
Dočetla poslední řádek. Zvedla oči od papíru a stroj se znovu rozepsal:
Pak už přeskakovala. Už věděla, co se skrývá v těch odstavcích, ani je nemusela číst. Stačil jí začátek.
Na papíru před ní bylo všechno, co se do nynějška stalo od jejího probuzení.
Obrátila se ke knihovně a schovala tvář do dlaní. Klapky mlčely, jako kdyby vyčkávaly, až se k nim zase otočí.
“Číhá,” zašeptala a přistihla se, že nemá daleko k hysterii. “Tak, Péťo, dělej…” Ani neodpověděl, nejspíš si zase z toaletního papíru skládal lodičku. A ona tady zatím…
Stroj se zase rozepsal. Schválně na něj ani nepohlédla.
Nový řádek se rozrostl na odstavec, další odstavec, půl stránky. nechápala, co se na papíře může pořád objevovat. Úmyslně stála ve ztrnulé poloze a ani se nehnula. Nebylo co psát!
Ťukání změnilo rytmus a stalo se pravidelným a rychlým.
Podtrhuje, napadlo ji. Nadokázala se zdržet, aby se koutkem oka nedotkla poslední řádky. Velká písmena, podtržená přerušovanou linkou pomlček.
CHCI TU BYDLET!
—————
Ta slova se jí zakousla do mozku jako blesková smrtelná nemoc. Jako kulka, která zabíjí… Rukou si nervózně přetřela tvář a ústa. “Ne,” vyjekla bezděky. V zšeřelé místnosti to prásklo jako úder biče.
“Ne,” vyjekla bezděky, objevilo se.
Vztekle popadla stroj do rukou a mrštila s ním na zem. “Mrcho!” Ťukání nepřestalo ani potom.
“Mami, ten záchod nejde otevřít!”
Zmocňoval se jí třes. Nedokázala se ovládnout. Úplně zapomněla, že občas klička zaskočí… Rukou vystartovala po telefonu, prsty nedokázaly uchopit sluchátko a umělá hmota praskla při prvním úderu o desku stolku. Mám se modlit, blesklo jí hlavou. Konečně znovu nahmátla sluchátko. Hluché. Obsazovací tón zabzučel, až se chytil stejného rytmu s klapkami psacího stroje, poskakujícími po bílém, papírovém parketu. Štítivě odhodila telefon a bezradně se rozhlédla.
U..c..í..t.. Písmenka vyskakovala dál. Zavřela oči a počkala, až se objeví celá věta. Co může udělat jiného, než si to přečíst… To se odmlčelo, Kristina otevřela oči a klekla si nad psací stroj.
Ucítila ruku, která ji pohladila po rameni.
Vyjekla a zakryla si ústa. Vymýšlí si to, nebo už ´zpráva´ dohnala přítomnost a začíná uvádět, co se teprve stane? Pokradmu se ohlédla a vymetla pohledem všechny kouty.
Nic… Nestihla si ani oddychnout. Čísi neviditelné prsty jí udělaly několik krůčků ukazováčkem a prostředníčkem přes šíji do vlasů a rozcuchaly je.
“Co chcete?”
“Co chcete?” zeptala se nahlas i na papíře.
“Tebe.” Nemusela číst. Slova vyšuměla z pavučin za nábytkem, na chvíli se zachumlala do čalounění křesílek, vypudila prach a vrátila se k ní.
Nechtěla věřit, že to opravdu slyší. Strnulá hrůzou a chladem v hale pohlédla na papír, aby se přesvědčila. Bylo to tu.
“Tebe,” řekl Richard.
“Richard?” zděsila se.
“Richard?” zděsila se.
R i c h a r d ! ! !
Klička záchodu cvakla a Péťa proběhl halou, aniž by si toho všimla. Vyběhl po schodech nahoru, a v ložnici se zachumlal pod přikrývku…
Udiveně zvedla oči. Kdyby si to nepřečetla, tak by si ho ani nevšimla. Nahoře na schodišti už zahlédla jen mizící bosou patičku.
Zhroutila se do křesla, posunula ho tak, aby se opírala o stěnu a přitáhla si cípy noční košile ke krku. “Přišel ses pomstít?” zeptala se. Najednou jí vůbec nepřipadalo hloupé mluvit k prázdné místnosti.
Osamocený stroj nevzrušeně probíjel pásku dál.
“Chceš mi ho vzít?” objevilo se. Zhrozila se. Ani by ji nenapadlo takhle na Péťu upozorňovat.
“Ne. Chci syna. Dalšího syna…”
Vytrhla se té ruce, přeskočila nataženou kančí kůži, seskočila ze dvou schůdků a opřela se o dveře, vedoucí do ulice.
Proč je tu sama? Od zítřka tu bude mít přes noc vždycky někoho, kdyby za to měla platit. Zaslechla za sebou kroky. Přicházely z haly. Kam teď?
Ven!
Odemkla, v duchu zajásala, že se jí to podařilo hned na první pokus, a vyběhla do ztichlé ulice pod padesátileté kaštany. Listy byly ojíněné prvním mrazíkem.
Vykřikla. Vedle u Moresbyho svítilo okno namodralým světlem. Trochu zablikalo, jak se na obrazovce pohnul nějaký stín. Jinak nic. Jako by byla sama uprostřed pouště. Uprostřed kaštanové pouště.
Ucítila to. Připadala si jako slepá, kterou laskají mužské ruce a jejich pán dosud nepromluvil. Domovní dveře zaskřípaly a zabouchly se průvanem.
´Budu muset vzbudit Péťu,´ napadlo ji. ´Jinak se domů nedostanu…´
Najednou to bylo všude kolem.jeho ruce byly na tisíci místech současně. Kroutila sebou, opřena o drsný kmen kaštanovníku a měla strach už znovu vykřiknout. I potom, co ji položil na zem, potaženou zmrzlým škraloupem a vzal si ji.
V domě ťukaly klapky stroje jako o závod.
´Blíží se finále,´ blesklo jí hlavou.
Odstrčila ho a ztěžka si klekla. Vibrovala zimou a čímsi, co nedokázala pojmenovat. “Proč?” vzlykla. Na vteřinku jí proletěla hlavou myšlenka, že se jí to všechno jenom zdá, ale rychle ji zapudila. Tak živé sny neexistují.
“Chci s tebou mít syna, kterého už mi nevezmeš,” zašeptal jí vítr do ucha. “Který bude mít na nočním stolku moji fotografii a v neděli mi přijde položit na mramor alespoň jednu obyčejnou kopretinu.”
Zavrtěla hlavou a zvedla oči ke hvězdám. “Klidně si mě muč… Každou noc…” Tak ráda by se mu vysmála do tváře, kdyby to jen trochu šlo… “Ale to, co říkáš je hloupost…”
“Ne,” odlepil se od dlažby a od stromů zase ten hlas. “Kristino, jsi blázen, že mi nevěříš. To dítě bude žít, jen ty…”
Zaskučel vítr, nerozuměla. “Cože?”
“Jen ty…” Srpeček měsíce se zahalil mraky. Větev nad Kristinou zapraskala a na žulovou dlaždici dopadla zelená ostnatá koule kaštanu.
“Co já?” zakřičela do ulice.
Pár oken se s prásknutím otevřelo a kdosi zanadával.
“Co já?” zeptala se docela potichu.
“Někdo mu musí dát život… A já žádný nemám…”
Tlak jeho ruky, svírající ji kolem pasu, zmizel. Stála skoro nahá na ulici. Sama. Vítr se utišil a stromy se zklidnily. Otřela si slzy.
“Ťuk, ťuk,” zaslechla z domu. Proboha, to ještě neskončilo?
Něco se změnilo. Odkudsi zaznělo jako výstřel přibouchnutí okenice a Kristině se zdvihl žaludek. jen na okamžik. Pak ucítila, jak jí roste břicho.
“Jen ty…” zazpíval vítr.
“Co já?” zeptala se.
Nalila se jí ňadra. Pak ho poprvé ucítila.
“Kope,” řekla ojíněné ulici.
Poryv větru zalomcoval dveřmi.
“Co já?” napadlo ji zas.
Křeč ji zmrazila a donutila padnout do prachu. Poznala, že to přišlo… Tady na schodech, jako nějaká toulavá fena…
“Richarde…” Když přicházel na svět Péťa, taky volala jeho, jenomže on tehdy seděl vedle ní a držel ji za ruku. Dnes…
Pokrčila nohy a čekala. ´Co to bude?´ napadlo ji.
“Jen ty,” vzpomněla si a už věděla, o co jde. “Jen já musím…”
Ležela napůl opřená o schod a rozhlížela se mrákotným, uslzeným pohledem. Žila tu odmalička, ale ještě nikdy toho na ulici neviděla tolik.
Do ramene jí narazila můra a spadla dolů.
Dítě se postavilo na nožičky.
“Chlapeček,” špitla Kristina zajíkavě.
Rostl jí před očima. Jeden rok, dva, tři…
´Jako dvojčata,´ uvědomila si, když si vzpomněla na Péťu v ložnici.
Pět let.
“Sbohem, maminko,” řekl jí a políbil ji do vlasů. “Jdu spát do své postýlky.
“Tam ne,” řekla kupodivu ještě silným hlasem. “Tam spí Péťa.”
“Já jsem Péťa,” zašeptal chlapec a pohlédl na ni. Měl stejné oči jako Richard. Studeně zářivé, jako ve chvílích, když ji bil.
“Péťa může být jen jeden,” řekl chlapec a usmál se na ni. Zvedl kámen. Klouby na prstíčkách mu zbělely, jak jej silně stiskl.
Zazvonil. Zvonil dlouho.
Pak se ozval hlas.
“Kdo je tam? Maminka asi není doma.”
“To jsem já, tvůj bráška. Maminka je tady se mnou.”
“Já žádnýho nemám!”
“Už máš,” zazvonil dětský smích. “Teď jsem se narodil. Otevři, bráško!”
Klika poklesla a znovu se zvedla. Dveře se začaly otevírat.
Kristina umřela, nechtěla to vidět…

KONEC