Jak napsat bestseller #10 – Otázka čtivosti

Řešení této úlohy není zase tak obtížné. S přehnanou skromností (a pamatujete si – přehnaná skromnost je přirozenou vlastností každého opravdového grafomana!) musím zmínit, že moje “díla” jsou považována za napsaná lehkou rukou. Dnešní hrst rad bude vycházet hlavně z mých vlastních zkušeností.

Za prvé, je třeba psát jednoduchým jazykem. Co to znamená? Jak může být jazyk jednoduchý? Jeden z mých kámošů, odbývající si stáž v barevném časopise pro blondýnky, se setkal s fantastickým počítačovým programem, sloužícím pro úpravu textů. Tento program označoval všechna slova, která nepatřila do “standardní” slovní zásoby, a nabízel místo nich jejich jednoduší verze. Když v článku narazil na slovo “arkýř”, podtrhnul ho a hledal synonymum srozumitelné i idiotům – třeba “okno”…

Máme tedy tímto způsobem masakrovat náš text? V žádném případě! Co je to tedy jednoduše srozumitelný text? Je to text, který je možné snadno absorbovat a přisvojit si. Který se dobře čte. Takže se vyvarujeme příliš složitých souvětí. Čím více je částí, na které se věta dělí, tím obtížnější je pochopit podstatu. Jestliže naježíme text mnohonásobnými souvětími, vyjde nám z toho nepochopitelný blábol. Obecně řečeno: čím delší souvětí, tím hůř.

Snažme se psát pokud možno jasně, bez odboček, bez tvoření komplikovaných logických konstrukcí. Jejich rozplétání zabírá čas a stojí spoustu zbytečné námahy. Pišme konkrétně. Pětkrát se zamysleme, než použijeme nějaký námi vymyšlený neologismus nebo metaforu. Je to, co píšeme, srozumitelné jen pro nás a naše kamarády, nebo také pro ostatní…?

Totéž se týká také vsuvek v cizích jazycích – tzv. “makaronismů”. Použití slova nebo věty, známé čtenářům např. z četných filmů, není problém. Vložení slova, které sice čtenář nezná, ale jehož význam si může snadno domyslet z kontextu, také není příliš nebezpečné. Ale nesmí jich být moc. Ale už používání latinských sentencí, dlouhých na tři řádky (oblíbený to zlozvyk jednoho známého polského spisovatele, kterého všichni známe – pozn. I.P.), nebo fragmentů písní v anglickém jazyce, může být ošidné. Ne každý má doma slovník, ne každý zná jazyk těch chlapů od hamburgerů a Coca–coly.  Ne každému se to bude chtít přesně zjišťovat. Jestliže přidáme vysvětlivky, dbejme, aby byly na spodku stránky, a ne na konci knihy. Šetřeme čtenáře, který nás živí.

Problém je s názvy zemí a hrdinů. Jestliže tvoříme vlastní země, tak dbejme na to, aby jejich názvy začínaly na různé písmena. Stejné je to i s názvy měst a postav. Jestliže se jeden vládce bude jmenovat Nabuchodonozor a druhý Cyrus – není problém. Ale jestli jednoho nazveme Ascharodon a druhého Assurbanipal, tak se čtenáři splete všechno dohromady. A když se mu to poplete, tak ztratí část potěšení ze čtení. Místo aby lehce klouzal zrakem ze strany na stranu, se bude s námahou vléci a uvažovat, o kterého z hrdinů jde. Vyplývá z toho: stejně, jako při hledání jazykových chyb, je třeba napsaný text nakonec přečíst nahlas. Zaposlouchat se do melodie vlastních slov a eventuelně vyvodit patřičné důsledky. Máme tedy hrst základních rad. Z předchozích lekcí již víme, že v našem díle musí být hrdina a mělo by se tam něco dít. Co dále?
 
Věc je současně jednoduchá i komplikovaná. Náš výtvor – je jedno,  zda to je román nebo povídka – musí obsahovat nějaký děj. Hrdinové někam jdou, prožívají dobrodružství, bojují s nepřítelem a protivenstvími osudu. Kompaktní text je složen z jednotlivých elementů – tedy scén. Když na konci XIX. století Jules Verne psal román Trosečníci z Chanceloru, zkonstruoval ho tak, že každá následující scéna byla silnější a úžasnější než ta předchozí. Hrdinové pluli na lodi. Vypuknul požár. V jeho průběhu se ukázalo, že se ve skladech nachází kontraband – vysoce explozivní materiál. Jako by to bylo málo, vypukla strašlivá bouře. Konečně byla loď vyplavena na pustém ostrově. Opravili ji a vydali se na další cestu, ale začali se potápět. Postavili vor. Došlo jídlo. Ukázalo se, že nemají vodu – v bečkách byl roztok siřičitanu mědnatého. Důstojník se oběsil. Byl sněden. Nebylo nic k žrádlu, tak losovali, kdo bude zabit a sněden zbytkem…

Neustálé zvyšování napětí má, bohužel, svou vadu. Čtenář se pomalu přizpůsobí. Proto je v následujících scénách třeba stále silněji do něj bušit. To sice pomáhá, ale jen do určitého momentu. Mnohem lepší je metoda, kombinující dynamické scény, ve kterých se toho hodně děje, s těmi statickými. Ukončíme kapitolu efektním výbuchem a tu další začneme popisem přírody. Potom počkáme, až se čtenář dostane do stavu, kdy je na jednu stranu celý roztřesený, protože neví, co se stalo s hrdiny a naopak mu opadne adrenalin při čtení statické scény. Tehdy se znovu vrátíme k událostem započatým nebo ukončeným explozí. Dynamické scény se samozřejmě neskládají ze samých ohňostrojů. Opět se odvolám k vlastní próze. V románu Sestřenky je scénka se rvačkou s hromotluky.           

“Shodila župánek a nabrala mísu vody. Bylo příjemné cítit na nahé kůži nárazy větru. Namočila si vlasy a potřela je šampónem. Ve studené vodě nechtěl pěnit, ale stačilo chvíli třít a detergent udělal své. Opláchla se. Vodu vylila dva metry od strouhy do dolíku. Škoda trávit rybky chemií. Ponořila se do říčky. Položila se na vodu, dovolila, aby ji unášela. Bližší seznámení s blátem na dně raději nepokládala za nutné. Palce u nohou ji začínaly dřevěnět. Takže konec koupele. Vyskočila na můstek a pečlivě se utřela ručníkem. Uvázala si ho kolem hlavy do uzlu, ledový vítr v kombinaci s mokrými vlasy může být nebezpečný. Zavinula se do županu a šla k domku. Bude příjemné se pro změnu ponořit do tepla uvnitř… A v tom okamžiku ji dopadli.”

Jak vidíte, začal jsem ukolébáním čtenáře. Nahá dívka se koupe. Uprostřed přírody. Sugestivně jsem popsal chlad a útulek čekající na ni – zahrál jsem na archetypech vnějšího světa a domu… Čtenář poznává schéma – směřování hrdinky z horších podmínek k lepším. Ze zimy do tepla… Už si představuje, jak dívka vejde do chatky, a v tom okamžiku přichází rychlý obrat.

“Čtyři pitomci s tupými ksichty a svaly vyhoněnými na stereoidech. Využili krátkou chvíli její nepozornosti. Ale s několika drobnostmi nepočítali… Pro dýku sáhnout nestačila. Dva ji skočili na záda, aby ji převrátili, přimáčkli do trávy a zkroutili ruce. Úder loktem dozadu, přímo na solar plexus. Strefila se,  prsní kost křupla a k čertu šly také nejmíň čtyři žebra. Úder dopředu, drobnou pěstí rovnou do odulé držky. Chtěla se strefit tak, aby klouby vytržené čelisti udeřily přímo do mízních uzlin za ušima, avšak dolní čelist se okamžitě zlomila. Eh, ta dnešní mládež, kosti má jak z papundeklu…” (Hrdinka je upírka, což vysvětluje její sílu a rychlost. Ale taková frajerka jako třeba Adolf z Vládců strachu to rozhodně není. – I.P.)   

Takže se na ni vrhli, máme tady velice dynamický kousek, celých 6 řádků. Čtenáři začalo srdce bít rychleji, je zvědavý, co bude dále – takže zvolím zpomalení akce. Hodím tam nějakou veselou retrospektivu. Zpomalím, abych o to více rozpálil čtenářovu zvědavost!

“Kdysi v kavkazských horách padla do rukou gruzínského knížete – lapky Ilika… To byl alespoň opravdový drsňák, na kolena ho povalil teprve čtvrtý úder. A tihle, jsou jakoby ulepení z lejna.”

Čtenář chytil dech, takže posuneme akci dál.

“Zlomené horní špičáky ji poranily hřbet ruky. Třetí ji zatím stačil zkroutit předloktí a prudce jím trhnout nahoru. Ztratila rovnováhu. Krátkým obloukem udeřila dalšího do kolena. Až jí to na okamžik omráčilo. Mezitím ji ten nejchytřejší stále držel za zápěstí. Jeho kumpán to udělal stejně. Na zlomek vteřiny před sebou měla útočníkovu končetinu. Pro zuby daleko, ale stačila ho seknout přísavkou.” (Hrdinka nesaje krev zuby, ale přísavkou pod jazykem. – I.P.)

A znovu je třeba použít vsuvku, která nám rozbije dynamickou scénu na kratší kousky, které se snáze konzumují.

Nu což, koňská kůže je tlustší než lidská, i když ta je pokrytá blýskavou teplákovou soupravou. Přísavka se vždy trefí na nejtlustší žílu nebo tepnu. Sliz, který ji pokrývá,  způsobuje bleskurychlé zacelení rány ve chvíli, když už ji není zapotřebí. Ledaže by byla vytržena rychle. Tehdy vzniká v tkáni otvor velikosti myší díry.

Opět se vracíme k dynamické scéně.

“S odporem vyplivla lidskou krev a maso.”

Zábavy tohoto druhu nám hrozí tím, že se čtenář naštve. On chce akci, akci, akci, a my mu dáme hamburger, půl na půl masa a housky. Ale díky tomu si náš text lépe zapamatuje. Není možné celou dobu napínat představivost. Není možné celou dobu vytáčet dynamiku do stále větších obrátek. Pokud to bude pro vás jednodušší, tak si představte sinusoidu nebo elektrokardiogram. Vlna je –  na přeskáčku – dynamická a statická akce. Každá dynamická scéna se skládá z maličkých vlnek – elementů více dynamických a vložek mezi nimi.

Nakonec ještě jedna připomínka – možná nejdůležitější z celé dnešní lekce. Dynamické scény píšeme krátkými, nerozvitými větami. Po vojensky, konkrétně a natvrdo. Tohle se musí číst rychle! Naopak statické scény, popisy přírody a podobné věci můžeme psát pomaličku, rozvlekle, dlouhými, složitými souvětími.

To je vše, co byste měli vědět o rýžování zlata. 

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník