Muž, který sbíral Leniny

 „Kolik jich vlastně máte?“, podíval se na mne (zdálo se mi, že trochu výsměšně) přes okraj silných černých obrouček brýlí.
 „Asi šest set. Nejen od nás, ale taky z Polska, Maďarska a samozřejmě z bývalého Sovětského svazu. Ovšem nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě. Určitě víte, že existuje několik málo základních, oficiálně schválených typů, i přesto se ale dají vysledovat poměrně jemné odchylky, podle nichž jde do určité míry pravděpodobnosti určit autorství.“
Zadíval se na fotografii, kterou jsem mu předtím podal. Rudý přísvit zapadajícího slunce, procházející přes okno kavárny Slávie, vytvářel na jeho rozsáhlé pleši efekt bronzové patiny. Kdyby na sobě neměl prvotřídní oblek a nosil by bradku, skoro by zdálky vypadal jako předloha objektu mého sběratelského zájmu.
 „Víte, člověk se ke svým celoživotním koníčkům dostává různým způsobem, mnohdy až bizarním. Když mi bylo nějakých osm let, se školou jsme navštívili Muzeum Klementa Gottwalda. Dneska už si většina lidi těžko může představit, jak expozice o životě prvního dělnického prezidenta, koncipovaná v podstatě jako mýtický příběh o hrdinovi, který vyroste z prostého venkovského chlapce, dokáže zapůsobit na dětskou duši.“     
 Proč mi to povídá? Uznávám, že každý sběratel je tak trochu podivín, pokud rovnou neřeknu cvok, sám asi nejsem jiný, ale u něj to vypadá spíš na nějakou úchylku. Málem bych zapomněl, proč jsme se vlastně sešli.
 „Určitě, máte pravdu,“ řekl jsem. Musím ho zase trochu vrátit do reality, mytologie je sice fajn, ale teď na ni není čas. „Pane Raný, myslíte si, že budete mít zájem o tady ten kousek? Pochází z městského výboru strany v Celetné, získal jsem ho celkem náhodně, ale myslím, že je to docela zdařilé dílko. Jsem samozřejmě přístupný i možnosti výměny.“ Vezmi nebo nech být, uvidíme, co mi můžeš nabídnout.
 „V zásadě zájem mám. Není to sice zrovna unikát, ale určitou cenu má. Na kolik si ho ceníte?“
 Vyslovil jsem částku. Zdálo se, že ho pobavila.
 „Dobře, to nezní jako přehnaný požadavek. Mám návrh. Zvu vás do svého domu, kde provedeme transakci. Rád bych vám při té příležitosti také ukázal svou sbírku, myslím, že jako znalec ji dokážete patřičně ocenit.“ Koneckonců, proč ne? Přes veškerou vychloubačnost skutečně patří k největším sběratelům svého druhu u nás a vidět jeho sbírku se někomu hned tak nepoštěstí. A možná domluvíme ještě nějaké další obchody …

*   *   *

 Sbírání artefaktů z komunistické éry je zvláštním druhem sběratelské vášně. Zabývají se jím lidé v rozpětí od recesistů, kteří založili v jedné vesnici „skanzen komunismu“, přes členy Klubu sběratelů kuriozit až po šílence, pro které je objekt jejich zájmu předmětem obsese. Je jasné, že tento druh sběratelství se rozmohl teprve po pádu komunismu, i když popravdě znám několik odvážlivců, budujících systematicky svou sbírku dávno předtím, než KSČ přišla o moc.
 Moje sběratelská cesta začala vcelku obyčejně. Nejtradičnější sběratelská vášeň, filatelie, kterou jsem byl pár let posedlý v dětství, na mně nezanechala větší stopy. Teprve kamarádství s ostravským sochařem Štikou, se kterým jsem chodíval na pivo, mě přivedlo myšlence sbírat něco tak podivného. Štika se totiž živil výrobou byst Lenina, které zdobily stranické sekretariáty od Opavy po Aš. Místní komunistická organizace mu dokonce nechala zřídit u domu výkonnou trafostanici, aby mohl v elektrické peci tavit bronz na výrobu svých produktů. Základem mojí kolekce se staly právě kousky ze Štikova ateliéru. Dobře si z dob počátků mého koníčka vzpomínám na babičku, která mně kvůli tomu stíhala nevlídnými pohledy a poznámkami, ačkoli, pokud mně paměť neklame, sama měla v nočním stolku schovanou fotografii Gottwalda.
 Cesta do Klánovic byla zejména díky metru rychlejší, než jsem očekával. K domu pana Raného to bylo sotva deset minut chůze od konečné autobusu. Mezi renovovanými vilami z první republiky a novostavbami ve stylu podnikatelského baroka vyhlíželo jeho sídlo jako objekt, který tady náhodou zbyl z natáčení Star Wars – šedivé betonové stěny, prolomené velkými okny v ocelových rámech, byly korunovány několika kupolemi, ježícími se kolem obvodu anténami všech druhů a velikostí. Členitý soubor budov zřejmě zaujímal na rozsáhlém pozemku poměrně velkou plochu, což bylo trochu vidět jedině z lehce vyvýšené silnice od autobusu, celý tenhle futuristický ranč byl totiž obehnán třímetrovou stěnou. Ani jsem nemusel hledat nějaký zvonek, který tady stejně nebyl, bezpečnostní kamery zamrkaly čočkami a ohromná kovová vrata se začala otvírat ještě dřív, než jsem k nim došel. Přehodil jsem si tašku s Leninovou bystou z pravé ruky do levé. Pan Raný, alespoň podle bydliště soudě, si zřejmě opravdu mohl dovolit sbírat cokoli na světě, Rembrandtem počínaje a staroegyptskými mumiemi konče.
 Vstříc mi vyšel chlapík v tmavém obleku a slunečních brýlích (bodyguard jak z amerických filmů), který mi stručně sdělil, že pan Raný mě očekává a dovedl mě ke dveřím, které se otevřely teprve po zasunutí karty do snímacího zařízení na zdi. Proboha, co tam musí mít za poklady, když používá takováhle opatření, nebo snad jako řada jiných boháčů propadl paranoidnímu pocitu neustálého ohrožení? 
 Vládce této pevnosti mě přivítal ve strohé hale, jejíž jediný mobiliář tvořilo pár kusů funkcionalistického nábytku a ve zdi zabudované obrovské akvárium. Ani jsem si nestačil vyměnit pohled s vypouklým strnulým okem nějaké velké ryby, plující za skleněnou stěnou, a už se ke mně hnal pan Raný. Jeho rozmáchlá gesta a široký úsměv připomínaly mafiánského kmotra, vítajícího svého oblíbeného synovce.
 „Ani netušíte, jak jsem potěšen, že jste přišel, milý pane Fišere. Dáte si napřed něco k pití nebo odhodíme veškeré návštěvnické konvence a půjdeme se rovnou podívat na ty mé vzácnosti? Náš obchod můžeme dojednat až potom. Jen se nerozpakujte a klidně řekněte, co vám lépe vyhovuje.“
 Ne snad, že bych po cestě na kraj Prahy neměl žízeň, ale touha vidět pověstné Raného sbírky přehlušila jakékoli jiné potřeby. Tašku s Leninem z Celetné jsem pevněji sevřel v ruce (rozhodně ji nebudu odkládat, může prohlídku absolvovat se mnou). Usměvavý hostitel mne vedl z haly poměrně nevzhlednou betonovou chodbou, která pravděpodobně spojovala hlavní část jeho sídla s nějakým vedlejším křídlem a končila masivními ocelovými dveřmi, jak jsem později zjistil, téže síly a konstrukce, jakou mají dveře v podzemních sejfech bank.  
 „Jistě chápete, že tak rozsáhlé a cenné sbírky, jaké mám já, je třeba přiměřeně chránit. Jak vidíte, nelitoval jsem proto nákladů na jejich zabezpečení.“ Opravdu, kombinace karty a dlaňového zámku se v soukromém objektu přece jen tak často neobjevuje. Za dveřmi se pan Raný rychle změnil ve zkušeného muzejního průvodce. 
 „První sál je věnován umění socialistického realismu, kterému někteří nevědomí historikové umění říkají pohrdavě sorela. Netřeba snad zdůrazňovat, že díla, která tady vidíte, ve většině světových galerií nenajdete.“
 Podlahu místnosti velikosti haly středně velkého nádraží pokrýval hustý koberec, strop s decentním osvětlením se vznášel nejméně sedm metrů nad našimi hlavami. Strohé šedé stěny byly v několika řadách nad sebou obloženy obrazy, rozsáhlými i menšími plátny, větší formáty však převládaly.
 „Určitě nepřehlédnete zde portrét Stalina, dílo kolektivu Čumpelík, Schoř a Čermáková, vpravdě klasickou práci, zpodobňující velikána světových dějin jako osvíceného vůdce, navíc s velkou dávkou vděčnosti za vítězství nad obludným fašismem. Povšimněte si nápisu „Vám poděkování a lásku Vám“, při tom nelze nemít blízko k slzám.“ Pohlédl jsem na něj, jestli neuvidím v jeho tváři ironii, ale uviděl jsem jenom nadšením zářící oči sběratele.
„Ostatně, i tento druh umění má své náboženské motivy. Pohleďte na toto monumentální plátno od Čumpelíka, zachycuje díkůvzdání československého lidu generalissimu Stalinovi. Není to snad úžasná adorace božstva, se všemi těmi lidmi, přinášejícími různé květinové oběti? Mimochodem, tenhle obraz je všeobecně považován za nezvěstný, spoléhám tedy na vaši diskrétnost.“ Tak obrovský obraz jsem opravdu nikde mimo velké galerie neviděl. Zaujímal více než polovinu stěny sálu, na délku mohl mít dobrých deset metrů. Pan Raný vzápětí pokračoval:
 „Mám tady také další výjevy z komunistických dějin, třeba zde Skálův Ustavující sjezd KSČ, velmi realisticky ztvárněný, vsadil bych se, že nějaký historik dělnického hnutí, pokud dnes vůbec ještě nějaký existuje, by dokázal identifikovat tváře některých skutečných zakládajících členů strany. Nebo tady, mladý Gottwald v truhlářské dílně, kterak s novinami v ruce diskutuje se svými učňovskými druhy, bezpochyby je právě politicky školí. Opravdu mistrovské dílo Milana Meda. Ale abyste si nemyslel, v tomto souboru najdete také jiná témata, například pracovní, zde stavba Oravské přehrady od Eduarda Světlíka, a neopomenul jsem ani výjevy branně bezpečnostní, i v poněkud lyričtější poloze, tady kupříkladu vidíte Komárkovo Zátiší se samopalem.“ Pohlédl na mě s vítězným úsměvem, evidentně chtěl pochválit.
 „Nepopírám, že jsem doslova šokován. Nikdy bych nevěřil, že taková sbírka v soukromém vlastnictví vůbec existuje!“
 „Milý pane, to ví opravdu jen málokdo. Ale pojďme dále, to nejlepší nás teprve čeká.“
 Další dveře jak z bankovního sejfu a další obrovská místnost. Jen místo obrazů ji naplňovaly velké prosklené vitríny, v nichž byly instalovány různé na první pohled obyčejné věci, jako třeba části oblečení, často poněkud zvetšelé a stářím zešedlé.
 „Tady doufám, že jako znalec obzvláště oceníte můj sběratelský vkus. V této místnosti totiž uchovávám památky na velké osobnosti minulého režimu, a věřte, pane Fišere, že získat je vpravdě nebylo snadné. Pohleďte třeba tady, co myslíte, komu patřila tato pokrývka hlavy?“  
 Stará, trochu vypelichaná beranice mi trochu připomínala tu, kterou nosil na hlavě Zdeněk Štěpánek, když hrál Žižku ve stejnojmenném filmu Otakara Vávry, pochybuju ale, že  by Raný sbíral zrovna něco takového. Mlčky jsem dal najevo, že opravdu nevím, která vzácná komunistická hlava tuhle papachu nosila. 
 „Bezpochyby znáte onu legendární fotografii Klementa Gottwalda, který mluví z balkónu paláce Kinských na Staroměstském náměstí 25. února 1948. A určitě si vzpomínáte, že tady měl na hlavě beranici, kterou mu tenkrát půjčil Vlado Clementis, jehož postava byla později ze snímku vyretušována. Nuže, věřte tomu nebo ne, já jsem tu beranici vypátral až na Pražském hradě, kde desítky let ležela v jakési dávno nepoužívané šatně, a odkoupil ji. Dnes patří k největším perlám mé sbírky.“ Raný se hrdě napřímil a triumfálně na mě pohlédl.
 „Upřímně vám gratuluji, to je opravdový unikát!“ Skutečný, pravý sběratel, i když jeho sbírka není běžně přístupná veřejnosti, anebo snad právě proto, má neodolatelné nutkání se svými poklady aspoň někdy pochlubit. Raný zřejmě už dlouho svou sbírku nikomu neukazoval, protože jeho touha po pochvale dosahovala takřka extatických výšin. Když chci výhodně prodat, musím chválit, chválit, co to jde, což jsem taky dělal.   
 Uchopil mně za loket a táhl k dalším vitrínám.
 „Pojďte, tady je ještě spousta dalších krásných věcí!“
 Opravdu, nestačil jsem se divit. Brýle Gustáva Husáka, se skly silnými jak čočka námořnického dalekohledu nebo jak se kdysi říkalo, „jak flaška vod jogurtu“, na sametovém polštářku pietně uložená zubní protéza Marie Švermové, domácí flaušový kabátek Zdeňka Nejedlého, v němž si tento koryfej komunistické inteligence čítával po večerech v klasicích marxismu-leninismu, pantofle Gusty Fučíkové, dokonce budík Anežky Hodinové-Spurné, který přes svou evidentní zchátralost stále fungoval a mnoho dalších opravdu neuvěřitelných předmětů naplňovalo vitríny v tomhle muzeu zašlé komunistické slávy. Raný s očividnou pýchou ukazoval na jednotlivé exponáty a ke každému měl po ruce nějakou tu historku o jeho bývalém majiteli. 
 Na chvíli jsme se posadili na pohovku v rohu sálu („Pochází ze zařízení prezidentského bytu na Hradě z doby doktora Husáka, získal jsem ji celkem levně, když za Havla předělávali interiéry“), kde jsem si poprvé odložil tašku a Raný mi slíbil další překvapení. S doslova šibalským úsměvem přistoupil k vedle stojícímu gramofonu a položil jehlu přenosky na prastarou vinylovou desku. Z praskotu a šumu zazněl nezřetelný hlas, hovořící rusky. 
 „Víte, pane Fišere, co to je?“
 „Vysílání moskevského rozhlasu za války nebo něco takového?“ Proboha, jak to mám poznat, z toho huhlání jde stěží rozeznat ruštinu?!
 „Tohle je naprostý unikát: Leninův projev před útokem na Zimní palác. Představte si, že se na téhle desce nějací malí parchanti vozili po sněhu. Zachránil jsem ji pro další generace. Ale teď pojďte ještě se mnou dolů, tam mám pro vás vůbec největší překvapení!“  
 Vydali jsme se na další cestu, tentokrát po strmých betonových schodech, osvětlených zářivkami na stropě, kamsi do podzemí, odkud nám vstříc vanul chlad jako z řeznických lednic.  Že by tu Raný přechovával poslední Stalinův oběd? 
 Studená místnost, stejně betonově šedivá jako její obdoba nahoře, tentokrát neobsahovala takřka nic, až na omšelou kovovou desku s řadou bakelitových přepínačů a velkých prosklených stupnic s černými a červenými ručičkami, zabudovanou ve stěně. Odkudsi bylo slyšet sotva znatelné hučení jakéhosi agregátu. Raný ukázal rozmáchlým gestem varietního kouzelníka na prastaré zařízení a řekl: „Jestlipak uhádnete, k čemu sloužila tato roztomile předpotopní aparatura?“    
 Už jsem začínal být trochu unavený z celého toho komunistického balastu i z Fišerova patosu, a proto jsem vynechal veškeré vážně i nevážně míněné hádání: „Ne, to opravdu netuším.“
 „Pak mi tedy dovolte, abych vás informoval o tom, že hledíte na systém, který v bývalém památníku na Vítkově udržoval balzamované tělo prvního dělnického prezidenta Československa. Kupodivu nebylo až takovým problémem tyto přístroje získat, při likvidaci zařízení památníku byli dokonce rádi, že mám o ně zájem, a prodali mi je prakticky za cenu kovu. Jistě, možná namítnete, že celá tahle věcička  asi moc funkční nebude, když nakonec nedokázala ochránit Gottwaldovo tělo před zkázou. Ale vězte, že jsem nelenil a učinil příslušné kroky. Pod původním krytem se skrývá poslední výkřik současné kryobiologie, zařízení, schopné udržet jakoukoli živou tkáň v dokonale netknutém stavu.“  
 „Ale proč, proboha? K čemu to potřebujete?“ Ten člověk je asi opravdu cvok …
 „Hned vám to vysvětlím. Pojďte se na něco podívat.“ Sehnul jsem se nad velkou okrouhlou stupnicí, na kterou ukazoval, a najednou jsem ucítil vzadu na levé paži ostré bodnutí. Než jsem se stačil otočit, podlomily se pode mnou nohy a padl jsem na podlahu. Leninova busta v tašce zazvonila na betonové podlaze. Celé tělo jsem měl jako ochrnuté, nebyl jsem schopen se ani pohnout. Do mého zorného pole vplula podlouhlá tvář s bradkou a Raného hlas pokračoval nevzrušeně ve výkladu: „Milý pane Fišere, zřejmě to sám vůbec netušíte, ale jste v přímé linii Gottwaldovým vnukem, i když pochopitelně nemanželským, divil bych se, kdyby o tom paní Marta věděla. Stačí znát ty správné lidi, a pak vyjdou na světlo i ta nejzasutější rodinná tajemství. Navíc jste velkému vůdci československého dělnictva poměrně značně podoben, alespoň natolik, že pro mne máte značnou, takřka nevyčíslitelnou hodnotu. Mám tu pro vás jeden apartní, ba přímo luxusní mrazicí box, věřím, že s ním budete spokojen …“
 Než mne pohltila tma, zaslechl jsem ještě Raného triumfální: „Tentokrát se mi nerozpadneš, soudruhu Gottwalde, tentokrát ne!“

KONEC