Dravčí poupě

„Proč jsi se vlastně stal dobrodruhem, Salmire?“ zeptal se Rainald.
      Seděli spolu u rohového stolu v tolik oblíbené hospodě U spáleného žebírka, popíjeli trpké trpaslické pivo a vyprávěli si o tom, co je od jejich posledního rozhovoru potkalo. A bylo toho dost. Tři roky je dlouhá doba. V jejich životech obzvlášť.
      „Zabili mi rodinu, vypálili vesnici a donutili mě, abych se na to všechno díval. Proto jsem se vydal na stezku pomsty,“ ušklíbl se plavovlasý Seveřan.
      „Doopravdy?“
      „Ne, to byl vtip, čaroději.“ Salmir si pořádně přihnul z korbele. „Vždyť jsem ti to už říkal, tatík pořád ještě dře na svým políčku nahoře na Vysočině a doufá, že prodejem ovsa a žita jednou zbohatne. Dobrodruhem jsem se stal proto, abych neskončil jako on.“
      „A myslíš, že jsi na tom teď líp?“
      Salmir vrhl po svém společníkovi pohled plný beznaděje. „Vůbec ses nezměnil, Rainalde. Ani trochu. Pořád s tím ještě chceš praštit? Najít si poctivý řemeslo?“
      Čaroděj mlčel.
      „Tak jen do toho, kamaráde,“ dostával se Seveřan do ráže. „Přestaň zabíjet skřety, zlé mágy a zombíky. Co umíš? Nic! Máš za sebou rok studia na Magické univerzitě, po prvním zkouškovém tě odtud vylili. Zkus si najít jinou práci, jen si to zkus! Vsadím se, že po měsíci o hladu to vzdáš a budeš vděčný za možnost usmažit bleskama pár kostlivců.“
      Rainald neříkal nic. Jen pomalu upíjel pivo ze svého korbele a jeho černé oči zamyšleně hleděly na Salmira.
      „Vidíš, nemáš na to co říct,“ zaradoval se bojovník ze Severu, překvapený tím, že svými argumenty přesvědčil čaroděje.
      „Pokud bych si našetřil dost peněz, žádnou práci bych si už hledat nemusel,“ řekl zvolna Rainald.
      „Jo, to máš pravdu,“ ušklíbl se Salmir. „Jenomže sis možná sám všimnul, že si v našem řemesle dneska nikdy nenastřádáš tolik, abys mohl odejít na odpočinek. Zlato, co si pracně vybojuješ, utratíš za pár dnů. A potom zase musíš do fachy… Víš proč? Protože ani skřeti, dokonce ani ti draci už nemají prachy, těch bestií ubývá, bojí se a ve svých jeskyních pomalu chcípají hlady. Jo, jo,“ povzdechl si Salmir jako nějaký vetchý kmet, vzpomínající na staré zlaté časy. „Bejvaly doby, kdy se chtělo stát hledačem pokladů každý druhý děcko. A teď? Kupci, úředníci a,“ zatvářil se znechuceně, „právníci. To jsou ideály dnešní mládeže. Všecko je úplně jiné, Rainalde.“
      „Vím o věci, která zůstává stále stejná, Salmire. Věci, která dokáže proměnit ve skutečnost i ten největší sen. Až ji konečně najdu, můj život se stane úplně jiným.“
      Seveřan vyprázdnil korbel. „A už je to tady. Předpokládám, že jsme se konečně dostali k tomu, co tě nejvíc trápí. Dravčí poupě, že jo? Pořád po něm paseš?“
      Rainald přikývl.
      „A už víš, kde je schované?“
      „No, mám vytipovaných několik míst…“
      „Ptal jsem se, jestli víš, kde se nachází.“
      „Ne.“
      Salmir nevěřícně zakroutil hlavou. „Čaroději, asi tě v životě nepochopím. Kdy už ti konečně dojde, že žádné Dravčí poupě není, že je to jenom hloupá pověst, výmysl, blábol? Co mi na to povíš, Rainalde?“
      „Že ho stejně najdu.“
      „Další pivo!“ houkl Salmir rezignovaně na hospodského.

„Mimochodem, jak pokračuješ se Zirianou?“ zeptal se najednou Seveřan. Kouzelník mu před lety své malé tajemství v nějaké slabé chvilce prozradil a válečník ho s tím od té doby při každém setkání otravoval.
      Rainald mlčel.
      „Už jste spolu to?“
      Rainald mlčel.
      „Už jsi jí alespoň řekl, že ji miluješ?“
      Rainald mlčel.
      „Promiň, kamaráde, ale občas se chováš jako pěknej vůl.“

„Hele, sehnal jsem pár lidí, chystáme se prozkoumat Černé jeskyně. Nechceš jít s náma, čaroději?“
      „Mám jiné plány. Ale díky za nabídku.“
      „Copak copak? Dravčí poupě?“
      „Ano.“
      „Kde?“
      „Ostrov Mazgar. Možná. Snad.“
      „Tam co žijou ti kanibalové? No potěš. Hodně štěstí, Rainalde, budeš ho potřebovat.“
      „Díky.“
      „Čaroději?“
      „Ano?“
      „Sejdeme se za rok zase tady, U spáleného žebírka. Popijeme, pokecáme. Co ty na to? Dobrej nápad, ne?“
      „Skvělý.“
      „Tak na to se teda napijem! Že jo, čaroději? Pivo!“

„…a najednou mi ta princezna řekla: ‚To bude za dvacet zlatých, holoubku.‘ Věřil bys tomu?“
      „Západní království není moc bohaté, musí si nějak vydělat.“
      „Teda, kamaráde, koukal jsem jako zjara.“
      „A co jsi udělal?“
      „Nic jsem jí nedal. Stejně to byla pěkná držka a v posteli to s ní za moc nestálo. Měl jsem ji tomu drakovi radši nechat.“
      „Hmmm…“
      „A chceš vědět, jak to bylo s těma skřetama v Heimu? No to začalo tak, že… Počkej chvíli. Hospodský! Pivo!“

„…rozsekali jsme je na kusy. Čtyři chlapi proti dvacítce skřetů, krve všude jak na jatkách, ale zvládli jsme to celkem v pohodě. Akorát mladýmu Mazurovi uťali šavlí půlku hlavy. Chudák. Ale měl si dávat větší pozor a nosit přilbu…“
      „Ziriano, Ziriano, má lásko…“
      „Hele, nelísej se ke mně, nejsem ta tvoje Ziriana. Tak sakra nech toho! Lidi se dívají… No, to je lepší. Klidně seď a dej si ještě jedno pivo, uleví se ti.“
      „Ziriano…“
      „Ticho buď. Teď ti povím o bitvě o Parnak. Do té jsem se připletl spíš náhodou…“

„Rainalde! Rainalde! Posloucháš mě vůbec?“
      „Chrrr, chrrr…“
      „Opilej jak doga. Zatracení čarodějové, ani pít neumějí. Sakra! Hospodský! Hospodský! Pivo!!!“

* * * *

Domorodec se zjevil jako přízrak. Vynořil se z džungle Rainaldovi přímo před nosem. Vysoký, svalnatý, snědý. Na sobě jen bederní roušku, v ruce oštěp s pazourkovým hrotem. Zeleně pomalovaný obličej křivila zlostná grimasa.
      Zaútočil ihned.
      Čaroděj neměl čas na přípravu kouzla. Jednoduše se vrhnul stranou a doufal, že ho hrot soupeřovy zbraně mine. Věděl, že stačí pouhé škrábnutí, pouhá nepatrná ranka. A konec. Jed, používaný domorodci z ostrova Mazgar, usmrcoval své oběti spolehlivě. O tom se mohl přesvědčit i trpaslík Penark, donedávna člen jeho skupiny a nyní potrava pro pralesní zvěř.
      Rainald měl štěstí.
      Dopadl do vlhké hlíny, hrot oštěpu prořízl vzduch těsně za jeho zády. Čaroděj se bleskově odkutálel stranou, aby se vyhnul dalšímu útoku. Ale nebylo toho zapotřebí.
      Protože to už se na překvapeného domorodce vrhla s taseným mečem Ziriana. Rainald spatřil jen její rozmazanou siluetu, tak byla rychlá. Muž z pralesa ještě stačil pozvednou oštěp, ale byl to jen chabý pokus. První úder přesekl dřevěné ratiště zbraně, druhý již směřoval na majitelovo hrdlo.
      Ziriana byla přesná, neminula. Špička meče se zakousla do snědého krku a nakreslila na něm rudou čáru. Domorodec zachroptěl. Ještě než mu kolena podklesla, chytil se rukama za hrdlo, jako by doufal, že si tím zachrání život. Doufal marně. Rudá sprška neúnavně skrápěla liány i kmen nedalekého stromu. Na zem se svalilo těžké tělo.
      „V pořádku?“ zeptala se Ziriana.
      Čaroděj se pomalu zvedal na nohy. „Ano,“ vypravil ze sebe.
      „Říkala jsem ti, že bych měla jít v čele, ale ty jsi o tom nechtěl ani slyšet,“ pokárala ho. „Co si myslíš teď?“
      „Cítím to,“ neposlouchal ji Rainald. „Armúrgovo sídlo musí být už jen malý kousek od nás. Opravdu. Cítím magii, Ziriano. Jsme blízko, hrozně blízko…“
      „Nechci skončit jako Gabriel a Penark,“ řekla tiše. Vzpomínka na Gabriela, zmítajícího se v drápech obrovského tygra, ji bolela nejvíce. Byl to dobrý přítel, vlastně, jednou či dvakrát dokonce o něco víc. Ale život dobrodruha jde stále dál. Potlačit hoře, uzavřít ho v sobě. Jinak se staneš zranitelným. A takoví umírají jako první… „Doufám, že to Dravčí poupě stojí za to.“
      Povzbudivě se na ni usmál. „Stojí. Uvidíš, až ho najdeme, všechno se změní.“
      Pohlédla na něj. Jak dlouho už k ní vysílá tyhle úsměvy? Jak dlouho ji tajně miluje a myslí si, že si ona ničeho nevšímá? Tolik let už spolu tvoří jeden tým a přitom ani na chvíli nepřekročili hranici přátelství. Rainald si s ní o svých citech nikdy nepromluvil. Ani ona nic neřekla. Čekala na jeho slova, ale ta nepřicházela. A tak byli přátelé. Celé ty dlouhé roky. Jenom přátelé. Nic víc.
      „Půjdeme,“ vybídla ho. „Těch chlapíků je tady jako much, měli bychom si pospíšit, než sem přijdou hledat svého kamaráda.“
      Znovu se začali prodírat hradbou zeleně. Nyní už kráčela v čele Ziriana.

Z Armúrgova hradu zbyly pouhé ruiny. Popínavé rostliny zahalily zeleným závojem zbytky zdí a věží, kamennou dlažbu nádvoří pokryl sametový koberec mechu. Jen jediné místo si džungle nepřivlastnila. Veliký šedivý kámen uprostřed bývalého nádvoří. Dokonce i Ziriana nyní ucítila magii, pulsující v tomto mlčenlivém svědkovi starých časů, magii, jež ho uchránila před útokem pralesa. Přišli k němu blíž.
      Do šedivého povrchu kdosi vyryl nápis. To písmo Zirianě nic neříkalo. Upřela tedy tázavý pohled na svého společníka, který si kámen prohlížel jako očarovaný.
      „Co je tam napsáno?“ zeptala se Ziriana netrpělivě.
      Rainald dlouho mlčel. „Není tady…“ zašeptal náhle.
      „Co není?“
      „Dravčí poupě přece. Je pryč. Bylo tady, ale je pryč, sakra.“
      „Můžeš mi to konečně přeložit?“ Ziriana se začínala zlobit.
      A Rainald četl: „Stárnu. Má moc slábne. A těch, kteří hledají Dravčí poupě, těch, kteří se ho touží dotknout, těch, kteří doufají ve splnění svých snů, neustále přibývá. Má magie na ně zatím stačí – její selhání je však pouze otázkou času. A proto jsem se rozhodl odejít, odejít někam, kde mě nikdo nenajde, někam, kde nikdo nebude rušit můj klid. Zničím svůj hrad a zanechám zde jen tento kámen, abych vám sdělil, že vaše hledání je marné. Vzdejte to, opusťte toto místo a radujte se ze života. Vždyť ten je ve vašich rukou a k tomu, abyste ho učinili krásným, nepotřebujete Dravčí poupě. Armúrg.
      Ten hajzl,“ ulevil si čaroděj po krátké pauze. Ziriana na něho udiveně pohlédla. Obvykle neměl ve zvyku užívat takové výrazy. Nicméně ho celkem chápala. Jeho pátrání právě zaznamenalo další neúspěch a Gabriel a Penark tedy zemřeli úplně zbytečně.
      Chvíli mlčky stáli na opuštěném nádvoří a hleděli na kámen.
      „Nic si z toho nedělej,“ pokusila se Ziriana uklidnit svého společníka. „Je to přece jen artefakt, nic víc. Takových je na světě spousta…“
      Neměla jsem to říkat, uvědomila si pozdě. Rainald se k ní otočil a v očích mu hořely hněvivé plamínky. „Jen artefakt? Po téhle věci pátrám už zatraceně dlouho, Ziriano, to bys mohla vědět. A hodlám v tom pokračovat. Nevěřím tomu nápisu. Najdu Dravčí poupě i kdybych tomu měl obětovat celý svůj život.“
      „Chceš si splnit svůj tajný sen, že?“ zeptala se tiše. „Sny se ale dají splnit i bez artefaktů, Rainalde.“
      Neodpověděl.

* * * *

„Chlape, ta ženská po tobě jede, tak se konečně přestaň chovat jako idiot,“ radil Salmir Rainaldovi, když spolu znovu seděli u rohového stolu v hospodě U spáleného žebírka. Jako kdyby snad ani neuplynul celý rok od jejich posledního setkání.
      Čaroděj mlčel. Když se rozhovor stočil tímto směrem, mlčel vždycky.
      „No dobře,“ pochopil Seveřan, že svého přítele nepřesvědčí. „Takže jste zjistili, že na ostrově Mazgar Dravčí poupě není, že zmizelo. Vidíš, donutil jsi mě uvěřit v jeho existenci, to je pokrok. Co jsi dělal potom?“
      „Rozhodli jsme se propátrat různé pusté oblasti kontinentu,“ řekl Rainald neochotně. „Velkou kamenitou poušť, Jižní masív, Rudé bažiny. Zažili jsme hodně nebezpečných chvil. Ale po místě, kam Armúrg před lety odešel, jsme nenašli ani stopu.“
      „A co plánuješ teď?“ zajímal se Salmir.
      „Ještě zbývají Divoká pole…“
      „Zatraceně, Rainalde, hraješ si s ohněm! Tohle místo je pořádně nebezpečný! Proti němu je i Mazgar jako dědečkova zahrádka!“
      „Právě proto si myslím, že tam najdu Dravčí poupě.“
      „Víš, docela rád bych jel s tebou. Jenže už jsem se dohodl s jednou šikovnou partičkou, co vyráží hledat tajemství lesa Arniell. Fakt si to nechceš rozmyslet a jít tam s náma?“
      „Díky, ale ne.“
      „No dobře, jak chceš.“ Salmir udělal se svým korbelem krátký proces. „A mimochodem, co dělá Ziriana, proč jsi ji nevzal s sebou?“
      „Musela si něco zařídit.“
      „Zařídit? S kým?“
      „Buď zticha, Salmire!“ vyštěkl čaroděj.
      „No hele, ženská má svoje potřeby. A když ty se k ničemu nemáš…“
      „Drž klapačku a objednej si další pivo. Potřebuješ ho.“
      „Tak fajn, fajn, snad se zas tolik nestalo…“

„…mladá válečnice, co s náma šla do Černé jeskyně, ta nechtěla nikomu dát. Ani mě ne. A že to byla kočka jaksepatří. Kozy, zadek, no prostě všechno na svých místech a v přiměřený velikosti. Jenom nikoho nechtěla, kráva pitomá. A hádej, jak to nakonec dopadlo?“
      „Že bys ji přece jen dostal, Salmire?“
      „To si piš! Sotva spatřila první skřety, tak se mi vrhla kolem krku a začala mě nazývat svým ochráncem. A věř mi, že jsem toho řádně využil!“
      „Předpokládám, že jsi při souloži ještě stačil oddělat alespoň tucet krvelačných bestií.“
      „Hele, nedělej si srandu. Fakt ti nekecám. Měl jsem ji, kdykoliv se mi zachtělo.“
      „Vždyť já ti věřím.“
      „No to je dobře. Tak ti ještě povím o tom, jak jsme potkali skřetí královnu…“
      „Erotické podrobnosti vynech.“
      „Nepřidali ti do piva nějakou drogu, že jsi najednou tak vtipnej? Proč to se mnou nic nedělá? Tak, sakra, hostinský! Hostinský! Pivo!!!“

„Mám nápad! Půjdeme do bordelu. Dneska v noci si zařádíme! Co ty na to, čaroději?“
      „Ne.“
      „Hele, přestaň myslet na tu svoji, Zirianu. Však ona taky není žádná světice. No tak, dej si ještě pivo a půjdeme.“
      „Ne.“
      „No tak, Rainalde, vykašli se na ni. Alespoň pro dnešek. Všechny ženský jsou přece stejný, jakmile se zhasne světlo…“
      „Ne.“
      „Nebo nemáš peníze? Klidně tě založím, v mým váčku je plno.“
      „Ne.“
      „Pivo!!!“

„Prober se, čaroději. No tak, prober se.“
      „Co je? Ziriano?“
      „Nejsem Ziriana, kolikrát ti to mám říkat, hlavo skopová. Tak jdeme do toho bordelu?“
      „Já…“
      „Jdeme nebo ne?“
      „Tak jo…“

* * * *

Vytí, které zaznělo ze tmou zahalených Divokých polí, se podobalo vlčímu. Ale ne docela. Ve vlčím vytí totiž scházel ten náboj nenávisti, vzteku a zášti, který se skrýval v tomhle zvuku. Rainalda zamrazilo.
      Koně poplašeně frkali, jen to, že jim na noc spoutali přední nohy, bránilo zvířatům v panickém útěku. Spáči, zachumlaní do přikrývek kolem malého ohníčku, se okamžitě probudili. Probudili a sáhli po zbraních. Byli to samí profesionálové, dobrodruzi, kteří během svého života prožili stovky potyček. Ale Rainald, který v tu osudnou chvíli držel hlídku, věděl, že tentokrát jim to nepomůže.
      „Dvouhlaví psi!“ zařval. „Ke koním! Ti se ohně nebojí!“
      Bylo to jen pár kroků. Ale nestihli to. Protože během chviličky se prostor osvětlený plameny naplnil ohyzdnými chlupatými tvory a slintající tlamy plné ostrých zubů si začaly vybírat svou daň.
      Ziriana usekla svým mečem jednu hlavu bestii, která se jí postavila do cesty. Psa to nezastavilo. Nedbal na rudou fontánu, tryskající z pahýlu, a skočil. Chtěl zabíjet.
      Válečnice byla na něj příliš hbitá. Uskočila stranou a znovu se ohnala svou zbraní. Další krev. Dvouhlavý pes se svalil do trávy se zející ránou v boku.
      Rainald srazil jinou stvůru proudem ohně a rozhlédl se po ostatních. To, co spatřil, ho příliš nepotěšilo. Tři bestie trhaly tělo poloobra Magoga a spokojeně při tom vrčely. O kus dál se mladý Paranon urputně bránil před útoky dalšího psa. Vousatý trpaslík Zenuk se obratně oháněl sekyrou, ale stvůry ho pomalu obkličovaly. Elf Sanuvel… Elf Sanuvel právě zmizel, zavalen hnědým páchnoucím tělem.
      „Ke koním!“ zakřičel znovu čaroděj. Celkem zbytečně.
      Několik psů již stačilo atakovat jejich zvířata a zajistit si tak poměrně snadnou kořist. Přežíval vlastně jen věrný Rainaldův hřebec. Ten se vzpínal a oháněl se kolem sebe kopyty tak urputně, že se mu útočníci raději vyhýbali. Jakmile však před ním stanul jeho pán, ihned se uklidnil. Bylo to dobré zvíře.
     Čaroděj přetnul tesákem řemen, poutající jeho přední nohy, a rychle se mu vyšvihl na hřbet. Další ohnivou vlnou proměnil příliš dotěrného psa v hromádku popela, ale cítil, že už mu příliš síly k sesílání kouzel nezbývá.
      „Ziriano!“
      Měla proti sobě dva protivníky. Dosud zůstávala naživu jen díky své obratnosti… Výkřik! Plný bolesti a hrůzy. Ziriano! Ne, to jen jedna z bestií prorazila obranu mladého Paranona a zakousla se mu do ruky. Jiná na něj skočila zezadu…
      „Ziriano!“
      Vyrazil na svém koni přímo k ní. Všude kolem znělo spokojené vrčení dvouhlavých psů, požírajících těla dobrodruhů i jejich jízdních zvířat. Několik bestií ale stále hladovělo. Ohnivý záblesk! A plameny pohlcující hnědou srst.
      „Ziriano!“
      Rychlým úderem se zbavila jednoho dvouhlavého psa, pak bleskovou otočkou unikla z dosahu toho druhého. Nedala bestii čas, aby se vzpamatovala, a během chviličky seděla na hřbetě Rainaldova koně za čarodějovými zády.
      Výkřik. Děsivý. Zoufalý. To se stvůry ze všech stran sesypaly na Zenuka a doslova roztrhaly trpaslíkovo tělo na kusy. Rainald raději odvrátil pohled.
      Pobídl hřebce a ten vyrazil kupředu jako vichr. Nezdálo se, že by mu vadila dvojitá zátěž, kterou musel nést. Brzy jim místo masakru zmizelo z očí. Ztichlo i vrčení dvouhlavých psů. Nikdo je nepronásledoval. Byli v bezpečí.

„Ziriano?“
      „Ano?“
      „Já… jsem hrozně rád, že jsi to přežila. Nevím, co bych dělal, kdyby tě dostali.“
      „Žiju díky tobě, Rainalde. Mohl jsi mě tam klidně nechat. Pověz, jak ti mám poděkovat…“
      „To je v pořádku. Udělala bys pro mě to samé.“
      „Jistě, ale přece jen…“
      „Podívej, támhle před námi už jsou Gharamoské hory. Ještě pár hodin a dostaneme se z těchhle prokletých plání pryč.“
      „Takže jsme zase vyvázli. Začínám věřit, že nás dva skutečně nic nezastaví.“
      „Samozřejmě. Přátelství, jako je naše, se jen tak nenajde.“
      „To tedy určitě ne.“
      Rainald neslyšel, jak vztekle zaskřípala zuby.

* * * *

„Proboha, jsi ty ale kus idiota,“ řekl Salmir. Jejich výroční setkání u rohového stolu v hospodě U spáleného žebírka se pro ně zvolna stávala tradicí. „Jestli jsi můj přítel, odpovíš mi teď na jednu jedinou otázku. Proč si s ní nechceš promluvit?“
      Rainald mlčel. Na podobné otázky svého přítele prostě neodpovídal. Nikdy.
      „Pospěš si, čaroději,“ promluvil Seveřan, když mu došlo, že z Rainalda nic nevypáčí. „Naše profese je zatraceně nebezpečná, víš to moc dobře. Ne že bych chtěl něco přivolávat, ale… Smrt prostě k tomuhle povolání patří. Chtěl bys, aby váš vztah skončil dříve, než vůbec začal?“
      Čaroděj stále mlčel, ale upíral na svého společníka pohled vskutku vražedný.
      Ten si jen povzdechl a lokl si piva. „No nic, obraťme list. V Divokých polích jsi tedy o Armúrga a Dravčí poupě ani nezavadil, tak?“
      „Ano.“
      „Ale předpokládám, že se svého hledání nehodláš vzdát. Tak?“
      „Ano.“
      „Jistě už sis vybral i místo, na němž budeš dál pátrat.“
      „Ano.“
      „A mohl bys mi ho prozradit?“
      „Ano.“
      „Sakra, neštvi mě,“ vztekal se Salmir. „Zajímám se o to, protože chci vědět, kde najdu tvoji mrtvolu.“
      „Hledej v katakombách pod Pyramidou, Salmire.“
      Seveřan se chytil za hlavu. „Ty blázne, jít tam, to je jako kupovat si vstupenku do záhrobí! Když máš neustále takové ztráty, kde čekáš, že najdeš lidi, kteří by s tebou šli do toho pekla?“
      „Doufám, že jeden takový člověk sedí u stolu přímo naproti mně.“
      Seveřanova tvář se zakabonila. „Hele, víš, že bych s tebou šel rád. Jenže už mám dohodnutou práci ve Větrné poušti. Nějakej písečnej drak, co přepadává karavany. Je za něj slušná odměna a už jsem to těm lidem slíbil… Nezlobíš se?“
      „V pořádku.“
      „Ale víš co?“ ožil Salmir. „Dohodím ti do skupiny jednoho svýho kamaráda. Fakt schopnej válečník to je. A taky od nás z Vysočiny, ze Severu.“
      Rainald přikývl.

„Jen tak na okraj – kde máš Zirianu? Zase si musela něco zařídit?“
      „Ne. Jela navštívit nemocnou matku.“
      „Aha, tak tahle výmluva dneska letí…“
      „Salmire!“
      „Vím, vím. Už jsem zticha.“

„Pověz mi, co víš o tom artefaktu, čaroději.“
      „Dravčí poupě, Salmire, splní člověku jeho největší sen, ať už je jak chce hloupý. Od doby, kdy bylo vyrobeno, už uplynula spousta let. Za ty roky vystřídalo Poupě nemálo majitelů a v jejich rukou napáchalo mnoho zla. Dovede být pořádně nebezpečné… Nevím, jak se dostalo k Armúrgovi, vlastně to asi neví nikdo kromě jeho samotného. Ale faktem je, že z tohoto průměrného kouzelníka učinilo nejmocnějšího mága na celém kontinentu.“
      „A jak tahle věc funguje?“
      „Říká se, že stačí pouhý dotyk. Dravčí poupě pak splní největší sen daného člověka tak, aby došlo k minimální změně stávající reality.“
      „Co to znamená?“
      „Sníš o bohatství? Bác! Cestou domů ‚náhodou‘ najdeš poklad. Toužíš se stát slavným básníkem, ale nemáš na to? Bác! Najednou tě celého naplní inspirace a budeš psát tak skvělá díla, že se o tobě budou děti ve školách učit ještě stovky let. Chceš být miláčkem žen, ale vypadáš jako zombie? Maličkost! Poupě to napraví. Zhruba takhle ten artefakt působí, Salmire.“
      „Nakolik tomu rozumím, splní Dravčí poupě jenom ten největší z tajných snů. Ano?“
      „Správně.“
      „Tak proč se ho Armúrg pořád držel jako klíště, když už měl to splněné přání za sebou?“
      „Nemluv o něm v minulém čase, mám tušení, že stále ještě žije. A že pořád má Dravčí poupě u sebe.“
      „Dobře, když myslíš… Tak proč?“
      „Nevím to jistě. Možná je jen lakomý, možná se od něj po tolika staletích nedokáže odloučit… Ale třeba se bojí lidských snů, bojí se toho, co by se stalo, kdyby se nesprávnému člověku splnil nesprávný sen… Jaká přání asi v sobě lidé schovávají, Salmire? Jaké sny v sobě nosí? Znal jsem člověka, který hrozně toužil zabít vlastní matku. Co by se stalo, kdyby se mu Dravčí poupě dostalo do rukou? A na svých cestách jsem potkal taky pár chlápků, kteří snili o zničení světa. Co oni, Salmire? Poupě nemá ponětí o dobru a zlu, nevybírá si, komu bude sloužit a komu ne. Jednoduše splní každému ten jeho sen. Jak jsem řekl, Salmire, ten artefakt už napáchal mnoho zla. Mám skoro pocit, že je pro tento svět příliš nebezpečný.“
      „To mi říkáš ty, Rainalde? Ty, který ho už pěkných pár let hledáš? Jaký k tomu máš vlastně důvod? O čem sníš?“
      „…“
      „Zatraceně, nějaké tajné přání mít musíš! Jinak bys přece po Dravčím poupěti nepátral.“
      „Víš, do toho ti nic není, Salmire.“
      „Jak to, že není? Třeba jsi teplej a jedeš po mě. Nechci ti jednoho krásného dne z ničeho nic začít nastavovat zadek!“
      „Jsi blízko. Ve skutečnosti ale chci opíchat královnu-matku. Toužím obšťastnit tu milou stařenku.“
      „Chacha! Už jsi vtipný skoro jako já, Rainalde!“
      „Díky.“
      „Ale mohl bys mi alespoň naznačit…“
      „Ne. Stejně není vůbec jisté, že se Dravčí poupě nachází právě pod Pyramidou. Nechci si dělat plané naděje.“
      „Tak jo, nebudu naléhat. Mám ale ještě jednu malilinkatou otázečku.“
      „Poslouchám.“
      „Proč se ten artefakt jmenuje zrovna Dravčí poupě? Je to dost blbej název, ne?“
      „Víš, mohl bych si vymýšlet, ale faktem je…“
      „Faktem je co?“
      „Že o tom nemá nikdo potuchy, Salmire.“ 

„Hele, nebuď měkkej. Prozraď mi svůj největší sen, Rainalde.“
      „Jedině jestli mi řekneš ten svůj.“
      „He? To jsi mě překvapil, čaroději. Víš co? Raději si své sny oba necháme pro sebe.“

      „…elfky z lesa Arniell jsou v létě obzvlášť nadržené. Takže jsem… Posloucháš mě, Rainalde?“
     „Jo, jasně.“
     „Kde jsem to skončil? Aha, u těch elfek. Takže jsem toho prostě využil a…“

„Rainalde?“
      „Ziriano? Ziriano?“
      „Kdyby ses tak alespoň naučil pít…“

* * * *
 
Bílé světlo bylo všude kolem něj. Nedokázal rozpoznat, z čeho vychází, nevěděl, kde má svůj zdroj. Věděl jen, že pobyt v tomto podivném světě je příjemný a uklidňující. Líbilo se mu tady. Velice.
      Dvě polstrovaná křesla se zjevila znenadání, náhle a nečekaně. Vznášela se v prostoru stejně jako on sám a přímo vybízela k tomu, aby se posadil. Uposlechl. Vyrazil směrem k jednomu z nich.
      A pak strnul. V tom křesle už totiž seděl nějaký muž. Černý háv ostře kontrastoval s dlouhými bílými vousy, tmavé oči na něj upřeně hleděly zpod hustého obočí. Mužův krk zdobil masivní zlatý řetěz s nefritovým přívěškem ve tvaru dosud nerozkvetlé květiny…
       „Dravčí poupě!“
       „Je krásné, že, Rainalde?“ Mužův hlas byl klidný, příjemný a melodický. Ukázal na volné křeslo. „Posaď se, jen se neostýchej…“
      Mladý čaroděj zvolna proplul prázdnem a uvelebil se v křesle. Připadal si jako zmámený, jeho oči se musely neustále upírat na přívěšek, zdánlivě naprosto obyčejný, ale ve skutečnosti…
      „Omlouvám se za tohle podivné okolí,“ řekl jeho hostitel. „Neměl jsem čas na stvoření nějakého lepšího snového prostředí, ale potřeboval jsem si s tebou promluvit co nejdříve. Nevadí?“
      Rainald jen zavrtěl hlavou, v tu chvíli prostě nebyl schopen slova.
      „Jsem Armúrg,“ představil se muž. „Už dlouho tě sleduji, mladíku. Za celá ta staletí se našlo jen málo lidí, kteří tenhle artefakt hledali tak úporně jako ty.“
      Rainald stále mlčel.
      „Docela tě obdivuji, máš výdrž, máš odvahu,“ pokračoval Armúrg. „Připomínáš mi mě samotného zamlada, když jsem si ještě vydělával na živobytí jako potulný dobrodruh. Ale na rozdíl ode mne,“ přiostřil se náhle jeho hlas, „nebudeš mít nikdy šanci to změnit. Nikdy! Rozumíš? Takže to raději vzdej, abys ty nebo někdo z tvých blízkých nepřišel k úrazu. Život může být krásný i bez Dravčího poupěte, Rainalde.“
      „To už jsem někde četl.“ Rainald sám nechápal, kde vzal tu odvahu, aby promluvil. „Nebylo to vytesáno do kamene, který jsi nechal na ostrově Mazgar? Jak vznešená to slova! A obzvlášť pěkně zní z úst toho, kdo už Poupě sám použil. Na tom kameni jsi také psal něco o tom, že tvá moc slábne. Předpokládám, že se jednalo o nějakou přechodnou slabost, zaviněnou špatným jídlem. Nevypadá to, že by ti stárnutí nějak zvlášť vadilo.“
      Armúrg se usmál, ale v tom úsměvu nebylo zhola nic veselého. „Vyzrál jsem, Rainalde. Ne zestárnul. Přiznám se, že jsem tam ten kámen nechal, jen aby zmátl hledače pokladů. Tebe nezmátl. Další důkaz tvé nemalé inteligence.“
      „Díky, pochvala mi vždycky zvedne náladu.“
      „Ale Dravčí poupě je moje, navždycky, rozumíš? Můj největší sen nebyl nijak malicherný, moc, kterou jsem si přál ovládat, byla zatraceně velká. A teď ji mám. Jen díky tomuhle.“ Pohladil rukou artefakt na své hrudi.
      „Když už jsi spokojený, tak proč ho nedáš někomu dalšímu?“ zeptal se klidně Rainald. „Lidí, kteří mají nesplnitelné sny, je přece spousta. Mnozí z nich by si trochu štěstí zasloužili…“
      „Seru na jejich štěstí!“ zahřměl náhle Armúrg. „Nedělej ze sebe hlupáka, Rainalde! Víš toho o Poupěti tolik, že bych se musel moc divit, kdybys o téhle bezvýznamné drobnosti neměl ani potuchy. To nevíš, že každý splněný sen dokonale zničí ten předchozí? Nevíš, že ten švihák, ten velký lamač dívčích srdcí, kterému jsem Poupě před staletími sebral, se v jediném okamžiku změnil na to, čím byl předtím: jednooký hrbáč!? Netvař se tak překvapeně, víš to přece už dávno, Rainalde! A potom jistě chápeš, že se své moci vzdát nechci, mám ji už dlouho, zvykl jsem si na ni. Dravčí poupě by mi musel někdo vyrvat silou, po dobrém ho nedostane!“
      „Ale ty se bojíš, že bych to dokázal. Proto mi vyhrožuješ?“
      Armúrg se zasmál, tiše, ale upřímně. „Bát se tě? Víš, Rainalde, žiju na tomhle světě už bezmála devět set let. Mám moc, která se rovná moci boha. Znám kouzla, o kterých se i těm nejlepším současným čarodějům ani nesnilo, natož tobě, když máš za sebou pouhý rok na Magické univerzitě. A je tolik podob, v nichž se zjevuji mezi lidmi! Jednou jsem tajemný milenec jisté nejmenované královny, jindy nekromant, terorizující za pomoci nemrtvých stvůr celé velké říše, nebo slavný kapitán – objevitel nových zemí. Hraji si. Mohu být kým chci a kdy chci, přesně jak jsem si to kdysi přál. Nelichoť si, Rainalde, nebojím se tě. A vlastně ti ani nevyhrožuji.“
      „Tak proč ses obtěžoval se vstupem do mého snu?“
      „Už jsem to říkal – protože tě obdivuji. Tvá vytrvalost je pozoruhodná. Neustále tě sleduji, Rainalde. Taky ti pomáhám. Ano, pomáhám. Divíš se? Kolikrát už jsi se s tou svojí Zirianou dostal ze zdánlivě bezvýchodných situací? Co ti trolové v Krvavé soutěsce? Co dvouhlaví psi v Divokých polích? Ale přestává mě to bavit, Rainalde. Každá hra člověka jednou omrzí. A zítra, až projdeš bránou Pyramidy, už s tebou má moc nebude.“
      Mladý čaroděj mlčel.
      „Řekni konečně Zirianě o své lásce, přestaň se honit za Dravčím poupětem. Zabíjej si skřety, vydělávej peníze, užívej si života. Radím ti to jako člověk, kterému na tobě záleží.“
      „To je všechno, co jsi mi chtěl říct?“ zeptal se lhostejně Rainald. „Bylo toho zatraceně málo na to, abych se vzdal svého pátrání.“
      „Ještě něco.“
      „Jsem jedno ucho.“
      „Když ti řeknu, že moje hlavní sídlo není pod Pyramidou, že tam Dravčí poupě nenajdeš, vrátíš se zpátky?“
      „Ne.“
      „Proč?“
      „Protože ti nevěřím.“
      Armúrg si odkašlal. „A když ti řeknu, že vidím do budoucnosti? Když ti řeknu, že v těch katakombách zítra zemře Ziriana?“
      Rainald stiskl zuby. Mlčel však jen chvíli. „Lžeš.“
      Jeho společník si povzdechl. „Nepřesvědčím tě tedy. Dobře, zítra poznáš pravdu na vlastní kůži… Musíš mít doopravdy velký sen, když jsi pro něj ochoten tolik riskovat. Mohl bys mi ho prozradit? Je to jedna z mála myšlenek ve tvém mozku, kterou nedokážu přečíst.“
      „Ne.“
      Armúrg smutně pokýval hlavou. „Tak si ho nech pro sebe. Nashledanou, Rainalde. S trochou štěstí se třeba ještě uvidíme.“
      „Tím si buď jistý, Armúrgu.“
      Tiše se zasmál a zmizel. Stejně náhle, jako se předtím objevil. Křesla se vypařila. Bílé světlo zvolna sláblo až se nakonec vytratilo docela.

Rainald otevřel oči. V mihotavém světle plamenů táborového ohně spatřil Zirianinu tvář, jak se nad ním sklání a pozoruje ho.
      „Mluvil jsi ze spaní,“ řekla tiše, jako by se omlouvala za svou přítomnost.
      „Měl jsem jenom takový hloupý sen,“ odpověděl rovněž šeptem.
      „O čem?“
      Hleděl do jejich zelených očí. „Bylo to strašně hloupé. Ale takové už sny většinou bývají. Nevěřím, že by měly nějakou moc.“ Tiše doufal, že má pravdu.
      „Nemohu spát,“ řekla Ziriana. „Zítra vstoupíme do Pyramidy a tam už zmizely i velké výpravy. My tam jdeme ve třech.“
      „Bojíš se?“
      Zavrtěla hlavou. „Ale neříkám, že jsem docela klidná. Tahle cesta je hodně riskantní podnik, Rainalde.“
      „Nemusíš tam se mnou chodit. Vlastně jsem tě chtěl požádat, abys…“
      „Blázníš? Jsme tým, ne? Prožili jsme toho spolu už tolik, že kdybych tě teď opustila, musela bych se propadnout hanbou.“
      Její oči byly jako dvě horská jezera. Rainaldovi najednou připadalo, že se v nich topí.
      „Ziriano.“ I když její jméno vyslovil šeptem, znělo to jako volání o pomoc.
      „Ano?“
      „Miluji tě.“ Nečekal, že to bude tak snadné. Bylo.
      Nevěděl, co mu na to odpoví. Měl v hlavě několik možných variant, ale pravdu se mu odhadnout nepodařilo. „To ti to teda trvalo,“ řekla.
     „Představ si, celé ty roky jsem si nebyl jistý, jestli ti to mám říct. Připadám si jako idiot, naprostý a dokonalý idiot,“ začal blekotat, Ziriana ho však umlčela polibkem. Měl radost, že převzala iniciativu, někdy byl tak nesmělý, že si se ženou dokázal celou noc jenom povídat. Jako s tou šlapkou tenkrát v bordelu.
      „Ale co Armagud?“ vzpomněl si najednou na svého dalšího průvodce ve chvíli, kdy si začala svlékat košili.
      „Ten hloupý Seveřan odešel do lesa. Prý se tam dnes v noci dají spatřit rusalky. Říkal, že se vrátí až ráno.“
      „Aha.“
      Vklouzla k němu pod přikrývku. Líbali se, dotýkali, hladili jeden druhého v zoufalé snaze dohonit ty zameškané roky.
      „Miluj mě,“ šeptala. Nemusela Rainalda pobízet dvakrát.

Katakomby pod Pyramidou připomínaly otevřený hrob. S jediným rozdílem – jejich obyvatelé byli v určitých ohledech až příliš živí, přestože páchli a vypadali nevábně.
      Pyramida… Dlouho, snad až příliš dlouho hyzdily její neuvěřitelně hladké stěny z inkoustově černého kamene řídce zalesněné jižní svahy hor, nazývaných právě podle nich – Černé. O podobné stavby, pyramidy, mastaby i obyčejné obelisky, nebyla v těchto krajích nouze. Zdálo se, že se o ně čas nezajímá, že na ně docela zapomněl. Nebo že se jich bojí. Stály tam, mlčenlivé, ponuré a děsivé, na horských svazích, oddělujících Vrchní království od údajné vlasti Starší rasy a nyní Země mrtvých, Erlgadoru. Nikdy nevrhaly stín a dešťové kapky i sněhové vločky se jim vyhýbaly…
       Každá z těchto staveb dostala od dobrodruhů a nepočetných místních obyvatel své jméno, vždy dostatečně odpudivé a odpovídající jejímu vzhledu a dojmu, jakým působila na lidi. Pyramida s velkým počátečním písmenem však byla jen jedna, zdaleka největší a zdaleka nejděsivější. Mnohé strašidelné příběhy, které potulní vypravěči dávali za pár drobných k dobru v hospodách Vrchního království i Asimureonu, se točily právě okolo ní. Mezi nejoblíbenější patřila pověst o velké morové ráně, která Vrchní království údajně postihla před nějakými třemi sty lety. Lidé hynuli jako mouchy, říkali vypravěči, ve městech i na vesnicích, v palácích i v zemljankách. Nemoc zuřila dlouho, nepomáhala proti ní dokonce ani magie čarodějů-léčitelů. A tehdy se objevili kazatelé, vyzývající prostý lid, aby přestal uctívat své dosavadní bohy, odmítající zakročit proti umírání svých oveček, a aby se obrátil zpět k bohům starým tisíce let, na jejichž existenci vzpomínala jen hrstka polozapomenutých legend a podivné černé pyramidy a obelisky. Fanatičtí kazatelé zavedli celé zástupy sedláků do Pyramidy, aby se zde modlili a přinášeli oběti… Nikdo přesně nevěděl, co se tady tenkrát stalo, je možné, že si potulní vypravěči jen bohapustě vymýšleli, aby si udrželi pozornost publika. Šeptalo se však o tajemných oltářích, o děsivých rituálech, o lidských obětech a odporných zrůdách, vylézajících z nejhlubších kobek. Morová epidemie ustoupila… Žádný z uctívačů starých bohů ale již nikdy nevyšel z katakomb pod Pyramidou zpět na denní světlo. Nezemřeli, ale ani nezůstali naživu. Ploužili se chodbami a chránili zdejší tajemství před dotěrnými hledači pokladů, které podobná místa odjakživa lákala.
      Sem tam si některý dostatečně mocný temný nekromant či nemrtvý smrtihlav z prokletého Erlgadoru zřídil sídlo v jednom z horních pater neuvěřitelně rozsáhlého podzemí. Sem tam se našli také hrdinové, kteří se za ním vypravili. Sem tam i uspěli. Za posledních sto let však počet těch, kdo z katakomb pod Pyramidou vyšel živý, rapidně poklesl. Rainald se domníval, že příčinou toho byl příchod nového mocného čaroděje. Mohl jím být Armúrg. Nebo taky ne.
      Když procházeli tmavými chodbami, myslel Rainald na sen, který se mu zdál a byl pevně odhodlán Armúrgovi nevěřit. Jenže pochybnosti v něm zvolna narůstaly. Poprvé za celá ta léta hledání měl pokušení všeho nechat. Příliš dlouho šel neochvějně za svým cílem, příliš dlouho podřizoval svůj život touze nalézt Dravčí poupě. Nyní se to změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Mohl za to jeho snový rozhovor s Armúrgem, mohla za to i noc strávená se Zirianou. Mladý čaroděj cítil v duši velkou únavu, výsledek dlouhých let nebezpečných výprav a nekonečné série neúspěchů a rozčarování.
       Seveřan Armagud, kterého mu doporučil Salmir, se ukázal být dobrým společníkem. Sice toho moc nenamluvil, ale mečem se dovedl ohánět neobyčejně obratně. Rainald se ho při jedné příležitosti zeptal, jestli se mu včera skutečně podařilo zahlédnout rusalku. Bojovník jen smutně zavrtěl hlavou. Jako všichni jeho rodáci totiž považoval spatření lesní žínky za dobré znamení.
      Živých mrtvých bylo všude kolem plno. Již těsně za velkou bránou Pyramidy se na dobrodruhy vyřítila smečka kostlivců a sápala se po nich svými pařáty. Ziriana a Armagud je rychle rozsekali meči, Rainald ani nemusel použít magii. Jak však postupovali hlouběji do nitra podzemí, začínaly být souboje stále obtížnějšími. Páchnoucí umrlci, těla jejichž rozklad na poslední chvíli zastavily temné čáry, byli sice pomalými, zato však neuvěřitelně vytrvalými soupeři. Jejich zášť vůči všemu živému se stupňovala k nepříčetnosti, objevil-li se za temně mručícím a potácejícím se zástupem těchto nižších nemrtvých obávaný smrtihlav, umrlčí čaroděj, proti němuž byla obyčejná ocel zcela bezmocná. Tehdy musela zasáhnout Rainaldova kouzla, čaroděj se za léta dobrodružného života naučil možná víc, než by mu dalo studium na Magické univerzitě. Zaklínadly, která se naučil od elfů, blokoval mladý čaroděj nejdříve magické údery smrtihlavů, poté sám přecházel do protiútoků. Srážel smrtihlavy zpět do nicoty, ze které povstali, a meče jeho společníků si pak už hravě prosekaly cestu neuspořádaným páchnoucím davem nižších nemrtvých.
      Byli v podzemí již dlouho, nebýt Rainaldových zaklínadel, jistě by dávno zabloudili. Nacházeli se zrovna na další z nesčetných křižovatek, ve světle svých pochodní mohli na stěnách číst nápisy v podivné řeči, které nic neříkaly ani čaroději.
      „Myslím, že tady jsme skončili,“ řekl Rainald zklamaně. „V horních kobkách nic není a ty dolní zase hlídají hordy nemrtvých. Příliš početné – alespoň pro nás.“
      Ziriana se k němu otočila a pohladila ho po tváři. „Je mi to moc líto, Rainalde.“
      Armagud jen lhostejně pokrčil rameny.
      „Vrátíme se ke vchodu,“ navrhl čaroděj. „Slyšel jsem vyprávět i o horších bestiích, než na které jsme zatím narazili. Nerad bych, aby si nás nějaká všimla.“
      „Budeme hledat jinde,“ řekla Ziriana. „Je tolik míst na světě, kam se Armúrg mohl uchýlit. Navštívíme je všechna a to by v tom byl čert, aby…“
      „Myslím, že už s tím skončím, Ziriano,“ přerušil ji. „Uvažoval jsem o tom. Nemá to cenu. Je to jako hledat jehlu v kupce sena.“
      „To nemyslíš vážně!“ zvolala. „Po tolika letech toho chceš nechat?“
      „Tobě to vadí?“ Překvapila ho. Vždycky si naivně myslel, že jeho věčné výpravy za Dravčím poupětem nesnáší, že ho doprovází jen proto, že se bojí, aby se mu něco nestalo.
      „Také mám nějaká tajná přání,“ řekla.
      „Sny se dají splnit i bez Dravčího poupěte.“ Byla to dost otřepaná věta, Rainald předtím netušil, že by něco takového mohl někdy vyslovit.
      Usmála se. „To jsem si myslela také. Ale pak jsem přišla na to, že splnit se ve skutečnosti mohou jen ty malé. Ale o velkých věcech člověk sní třeba celý život a ani se k nim nepřiblíží.“
      „A ty máš nějaký takový velký sen?“
      „Ano. Jako ty. Jako každý. A ráda bych si ho splnila.“
      „Takže mě doprovázíš jen kvůli tomu, že se také chceš dotknout Poupěte?“
      Její oči teď byly velmi studené, už vůbec nepřipomínaly horská jezera. „Křivdíš mi. Samozřejmě, že tě miluji, Rainalde. Ale co to s tím má společného? Láska a partnerství jdou přece ruku v ruce. My jsme už léta partneři. A teď také milenci. Není to krásné?“
      Nestačil už na to nic říct. Stejně nevěděl co. Ale v tu chvíli se do jejich rozhovoru poprvé vložil Armagud, dosud se jen mlčky opírající o zeď chodby kousek od nich. „Zdálo se mi, že něco vidím,“ řekl s výrazným severským přízvukem. S taseným mečem v jedné a hořící pochodní ve druhé ruce udělal pár kroků do jedné z chodeb.
      Bylo to rychlé a zároveň neuvěřitelně tiché. Objevilo se to znenadání, s náhlostí přímo děsivou. Rainald si později vzpomínal jen na určité detaily vzhledu onoho tvora, v paměti mu utkvěla kostra, na níž se vázaly přízračné obrysy nestvůrného těla, tlama, plná ostrých zubů, aura hrůzy, jež tu věc obklopovala… A Armagudův výkřik. Krátký, ale plný takového utrpení, že se zdálo, jako by mu bestie nezaťala zuby do hrdla, nýbrž hluboko do duše.
      Další události byly záležitostí několika vteřin, Rainaldovi však připadaly jako celý rok. Viděl Armagudovo tělo dopadnout na podlahu, viděl krev, která mu crčela z krku, viděl Zirianu, jak s napřaženým mečem vyráží do útoku, viděl nejasné obrysy nemrtvé bestie, chystající se ke skoku. Jeho ústa začala automaticky mumlat slova zaklínací formule, rozum však napovídal, že to nikdy nemůže stihnout. Ta věc byla příliš silná a příliš blízko. Chyběl mu čas na seslání kouzla. Čas, který pro něj znamenal život.
      Dala mu ho Ziriana.
      Sekla po záhrobní příšeře svým mečem. Útok byl veden na krk, ostří snadno proniklo přízračným tělem, zdálo se však, že páteřní obratle musí být z kamene. Čepel se od nich odrazila a Ziriana málem upustila svou zbraň. I tento neškodný výpad však stvůru odradil od skoku na nehybného Rainalda. Zubatá tlama vyrazila proti válečnici. Bestie byla rychlá. Ale Ziriana ještě rychlejší. Uskočila stranou a znovu ťala mečem. Se stejným výsledkem. Obyčejná ocel na netvora zjevně neplatila.
      Rainald bezmocně sledoval souboj, který se odehrával v chodbě jen pár kroků od něj nad mrtvým tělem Armaguda. Ziriana tančila doslova tanec smrti, uskakovala před útoky rozlícené bestie, svou zbraň již používala pouze k obraně. Každý nový výpad přízračného tvora byl o něco nebezpečnější než ten předchozí. Každý mohl být tím smrtelným. Má moc  málo místa, napadlo Rainalda, ta chodba je příliš úzká. Ziriano! Dělám co můžu, ale kouzlo, které složí tuhle stvůru, je obtížné… Vydrž, prosím tě, vydrž už jenom malou chviličku! A pak to zničím, zničím tu zrůdu tak dokonale, že po ní nezůstane ani stopa. Vydrž, jen vydrž…
      A když ti řeknu, že vidím do budoucnosti? Když ti řeknu, že v těch katakombách zítra zemře Ziriana? Armúrgova slova mu zazněla v hlavě tak zřetelně, jako by je slyšel včera. Bylo to včera, idiote! Ale to přece nemůže být pravda! Nemůže, prostě nemůže! Armúrg lhal, vymýšlel si, hrál si s ním. Tohle přežijí, přežijí to oba, a budou dál společně hledat Dravčí poupě. A až ho seberou současnému majiteli, klidně nechá Zirianu, aby se ho dotkla. Ať si ho vezme, ať si má svůj sen, jen když budou spolu. Proboha, bojuj, Ziriano! Už jen vteřinku, pak ti přijdu na pomoc. Armúrg je přece lhář, nedá se mu věřit. Určitě lhal i tentokrát… Bojuj!
      Ziriano!
      V tom okamžiku uskočila válečnice na poslední chvíli před rozevřenou tlamou záhrobní stvůry. Jenže to špatně odhadla. Lidé dělají chyby. Některé jen jednou za život…  Když se na ni bestie znovu vrhla, měla za zády jen studenou a lhostejnou kamennou zeď. Pokusila se bránit mečem. Marně. Pokusila se po bestii ohnat pochodní. Zbytečně. Mohla jen křičet.
      Její hlas už lidský nepřipomínal ani v nejmenším. Trhal uši, vibroval a rezonoval v podzemních chodbách. Rainald již slyšel spoustu lidí křičet bolestí. S něčím takovým se však ještě nesetkal. Ziriano! Je mrtvá, hlupáku. Jak podivně studeně a definitivně to zní. Mrtvá. Ziriana. Mrtvá, mrtvá, mrtvá!
      Záhrobní bestie pracovala na své oběti rychle, tesáky jí trhaly údy, rvaly z jejího těla kusy masa, hrály si s ní jako s hadrovou panenkou. Už nekřičela. Zbyla z ní pouhá beztvará červená hromádka. Úlomky kostí, vyhřezlé šlachy, vnitřnosti jako svíjející se červi. A krev. Všude, na stěnách, na podlaze, umazala i lebku záhrobní bestie, která se nad ní dosud skláněla.
      Následující okamžik byl asi nejdelším v Rainaldově životě.
      Potom stvůra zvedla hlavu a s chladným zájmem se na něj podívala.

* * * *

Zdálo se, že mrtvé ticho zavládlo v celé hospodě U spáleného žebírka, nejen u rohového stolu, kde seděla dvojice dobrodruhů. Kdyby se trochu zaposlouchali, mohli by snad slyšet i dopad sněhových vloček, zvolna se snášejících k zemi za zavřenými okny.
      „A potom?“ zeptal se Salmir, když uplynula minuta či dvě.
      „Pak jsem to zničil,“ řekl tiše Rainald. Jeho hlas zněl jako by z velké dálky.
      Znovu mlčeli. „Čaroději,“ ozval se opět Seveřan. „Je to hrozné. Ani nevíš, jak je mi to líto. Vidět něco takového, to pro tebe muselo být… Můžu ti nějak pomoci? Jakkoliv?“
      „Nedělej si starosti, Armúrgu.“ Rainald mluvil stále tímž tichým hlasem, nepřítomným a lhostejným.
      Odmlka byla ještě o něco delší. Salmir si pořádně přihnul z korbele, než odpověděl. „Takže to už víš. Jistě, mohl bych zapírat, ale k čemu? Ano, jsem Armúrg. Ale můžeš mi klidně dál říkat Salmire, pokud ti to vyhovuje víc…“
      Rainald ho neposlouchal. „Celý ten rok jsem se sám toulal divočinou. Celý ten rok jsem do detailů rozebíral náš snový rozhovor. Podezíral jsem každého člověka, se kterým jsem kdy přišel do styku. A zvlášť Salmira. Dlouho jsem nechtěl uvěřit, že jednu z mnoha tvých podob považuji už léta za svého nejlepšího přítele. Nakonec mi nic jiného nezbylo. Potom jsem už jenom pátral po důvodu, proč bych tě neměl zabít.“
      „A našel jsi nějaký?“
      „Ne. Celou tu dobu sis se mnou jenom hrál. Seznámili jsme se v době, kdy jsem začal hledat Dravčí poupě. Tenkrát jsem nevěděl, kde po něm pátrat, ale nějaký vnitřní hlas, nějaké volání mě poslalo do Stříbrných království daleko na jihu. Tam Armúrg skutečně dříve sídlil, ale dávno odtud odešel. Nedlouho před našim dalším setkáním se mi do hlavy vloudila myšlenka na ostrov Mazgar. Vydal jsem se tam a dopadl stejně špatně. Pak přišel Jižní masív, Rudé bažiny, Divoká pole… A nakonec Pyramida.“
      „Tak moment,“ řekl Armúrg. „To ostatní přiznávám, ale do katakomb jsi se rozhodl vydat sám, bez mojí nápovědy. A na vlastní nebezpečí.“
      „Tam jsi zabil Zirianu,“ pokračoval nevzrušeně Rainald.
      „Hloupost!“ nechal se vyvést z míry jeho společník. „Zabil jsi ji ty sám! Já tě varoval, ale ty jsi mě neposlouchal. Šel jsi tam a proto zemřela…“
      „Jistě,“ pokrčil rameny mladý čaroděj. „A aby se tvá předpověď splnila, poslal jsi nám do cesty stvůru z těch nejhlubších kobek, na kterou bychom normálně vůbec nenarazili. Možná nemám tvojí moc, ale nejsem idiot. Tvá kouzla jsem cítil už v Divokých polích při útoku dvouhlavých psů i tenkrát, když se proti nám vyřítila celá horda trolů. To jsem ještě nevěděl o co jde. Ale teď to do sebe všechno hezky zapadlo.“
      Armúrg mlčel.
      „Doufám, že tě ta hra bavila,“ pravil Rainald trpce.
      Oči toho, kdo tak dlouho předstíral, že je Salmirem, se najednou změnily. Seveřanovi v nich obvykle svítily veselé plamínky, tyhle však byly jiné. Vyzařovala z nich moc, tak obrovská, prastará a nepopsatelná moc, že se Rainald zachvěl. Připadalo mu, jako by se v místnosti najednou ochladilo.
      „Samozřejmě, že mě bavila,“ řekl Armúrg. „Pokaždé mě baví. Jistě, říkáš si, proč by ten starý magor neměl nechat hledače Dravčího poupěte na pokoji, když jsou stejně bez šance ho ohrozit. Ale mě to přináší potěšení, Rainalde. Můžeš to nazývat šílenstvím, ale já si o sobě myslím, že jsem jenom trochu excentrický. Víš co, mladý příteli? Povím ti, že jsem rád někým jiným. Jsem asi rozený herec, nadšeně zkouším stále nové a nové role. A taky s oblibou manipuluji životy ostatních. Zvrhlé, myslíš si? Ale kdež! Mám přece moc, kamaráde, mohu si to dovolit. Kdo mě asi tak zastaví?“
      Rainald ho mlčky poslouchal.
      „Salmir ze Severu, jak skvělá to postava! Je trochu neotesaný, ale má ten svůj podivný smysl pro humor a ženy mu padají k nohám. Škoda, že se ho musím vzdát, ale je k ničemu, když už jsi ho prokoukl. No co, budu se věnovat jiným svým vtělením. Třeba kapitánovi jedné z největších galér Stříbrných království. Na jihu je touhle dobou teplo, sluníčko svítí, snědé tmavovlasé dívky se nahé koupou v moři… Lákavé, že? To bude něco pro mě. O takových věcech může chudý potulný čaroděj jenom snít. Takovým čarodějem jsem kdysi býval já. Už nejsem. Ale ty stejnou příležitost nikdy nedostaneš.“
      Jeho slova narážela na hradbu Rainaldova mlčení.
      „Život sis ovšem zničil sám, příteli, z toho mě neobviňuj. Já si s tebou hrál, to jistě, ale přitom jsem neustále chránil tebe i tu tvou Zirianu. Kdybys toho včas nechal, kdyby ses na Dravčí poupě vykašlal, tak bych tě nejspíš nechal být. Kdoví, třeba bychom zůstali přáteli. Třeba bych se stal kmotrem tvého prvorozeného syna, třeba bys mě zval domů na večeře. To zní dost cynicky, což? To víš, Rainalde, život není peříčko. Ale pořád ještě máš šanci začít znovu. Přeji ti hodně štěstí, kamaráde. Jsem si jistý, že teď už se určitě nikdy neuvidíme. Nebo taky ano, ale ty mě jen těžko poznáš… No nic, musím jít. Sbohem, Rainalde.“
      „Ještě jsem tě nepustil, ty parchante,“ řekl najednou mladý čaroděj. „Před chvílí jsem ti říkal, že pořád ještě nemám důvod, proč bych tě neměl zabít. Platí to stále.“
      Armúrg mu věnoval mdlý úsměv. „Myslíš, že mě dokážeš zastavit, Rainalde? Zkus to! Jak dlouho myslíš, že mi dokážeš vzdorovat? Kolik sekund? Pět? Nebo dokonce deset?“
      „Nechám tě jít, když mi ukážeš Dravčí poupě.“
      „Aha.“ Armúrg se poškrabal na hlavě. „A proč bych na to měl jako přistoupit, milý bývalý příteli?“
      „Protože ti za to řeknu, co bylo mým největším přáním. Nakolik si pamatuji, vždycky tě to zajímalo.“
      „Už jsi Poupě viděl. Tenkrát v tom snu, pamatuješ?“
      „Chci ho spatřit ve skutečnosti.“
      Majitel Dravčího poupěte se rozesmál na celé kolo. „Chytáš se stébla, viď, Rainalde? Ale proč ne, sakra? Ještě chvíli si tady s tebou posedím. Jsi zatraceně dobrý společník, Rainalde, dokonce ještě lepší, než jsem si původně myslel. A máš pravdu, tajemství odjakživa nesnáším. Tohle mi v poslední době nedávalo spát. Souhlasím. Hra pokračuje, kamaráde. Hospodský! Další pivo!“
      Rainald mlčel.
      „Třeba si myslíš, že mi ho dokážeš rychle vytrhnout z ruky,“ uvažoval nahlas Armúrg. „Nebo třeba doufáš, že mě překvapíš některým ze svých stupidních kouzel. Ale příteli můj, neměj mě za úplného blázna. Dravčí poupě jsem začaroval kouzelným štítem a ten je tak silný, že jím nepronikne žádné zaklínadlo. A jediný člověk, kterému zaklínadlo dovolí se artefaktu dotknout, jsem já sám. Co ty na to, Rainalde? Pořád ho chceš vidět?“
      Hospodský před ním mlčky postavil plný korbel a rychle zase zmizel. Tahle dvojice u rohového stolu mu odjakživa připadala podezřelá. Vždycky se mu zdálo, že by s ní mohly být problémy. Zdání ho alespoň prozatím klamalo, ale hospodský v