Snad největší smůlu v historii CKČ má Edita Dufková. Šest let pravidelně zásobuje soutěž vynikajícími povídkami, ale vždycky se našel někdo, kdo ji o chloupek porazil. Tomu se říká nepřízeň osudu. A tak Edita zkouší kde co. Mění žánry, styly i cílovou skupinu… a přitom se nepodbízí. Naopak dokazuje, jak všestrannou autorkou je. Za okraj Světa vypráví o plavbě v podivné lodi. Pasažéři jsou ovšem mnohem podivnější. Inteligentní hlodavci. Editě se podařilo zajímavě podat všechny stránky povídky. Od psychologie vymyšlené rasy přes situaci ve Světě až po samotnou pointu výpravy.
Zuska Minichová v povídce Myriostejské sviatky dažďa vykreslila nepříliš pohostinnou planetu, na které pouze jediný den v roce prší. Udržení ekosystému je prioritou stálé komunity kolonizátorů. Ale mezi kapkami deště ukápne i slza.
Překvapení letošního ročníku je Olga Nolčová s povídkou Myš. Na začátečníka je to velmi dobře napsané, povídka je relativně zralá a ocenění si plně zaslouží. Trochu netradiční fantasy s téměř detektivní zápletkou zaujala porotce a není důvod, proč by se tak nemělo stát i u čtenářů MLOKa. Doufejme, že Olga u psaní zůstane! Má nápady i vypravěčský talent.
Vítězství mezi všemi mladými autory urvala nekompromisně zdaleka nejzkušenější autorka letošního ročníku Jana Rečková. Nebudu se teď pozastavovat nad tím, jaký asi tak má smysl, že se ještě této soutěže účastní. Její povídka Myší balada (ty myši vám vlezou všude) patří mezi její nejoriginálnější, takže není divu, že slavila úspěch. Poněkud netradiční rukopis autorky, na který je nutné buď si zvyknout, nebo tolerovat (číst pomaleji), neublížil výbornému tématu. Lidé pronikají z povrchu země do starých tunelů, jež už své obyvatele mají. A ne kdejaké. Rečková vypráví jako již tradičně z pohledu více osob, například deratizátora a likvidátora agresivního mechu. Chytí vás atmosféra i „lidské“ příběhy, které Rečková na poslední stránce už trochu přehnala. Někdy je lepší nedopovědět…
Konstantin Šindelář letos válcuje literární soutěže. Jeho Lovci jsou humorná fantasy, na rozdíl od předloňského Dravčího poupěte je však jeho nejnovější kus správně úchylný. Humor je poněkud fekálnější, a když se k tomu přidá i spousta narážek na stereotypy fantasy a her na hrdiny, měl jsem pocit, jako by povídka vyšla z pera Jiřího Pavlovského. O žádnou lacinou napodobeninu jeho stylu se však nejedná.
Rázem můžu odpovědět na otázku z úvodu. Letošní MLOK určitě už jenom kvůli dlouhým povídkám za pozornost stojí!

Velmi dobrý dojem z dlouhých povídek jsem si bohužel trochu pokazil kategorií krátkých povídek. Žádná z nich nedosahuje dostatečné kvality, aby byla plnohodnotným doplňkem delších prací. Ač na pátém místě, nejvíce mě zaujala povídka Miloše Ferka Vlčia noc hlavně svou atmosférou. I tím, že jeho povídka byla z těch krátkých pravděpodobně nejpracnější. Proč neuspěla u poroty lépe? Snad je to tím, že text je až příliš roztříštěný. Jednotlivé pasáže by bývalo chtělo proložit dalším textem, který by povídku učinil sevřenější. Vítězství v kategorii si vysloužil Roman Splítek s povídkou Medvídek. Při balancování na hraně teatrálnosti se mu podařilo nespadnout do hlubších vod ryzího kýče, ač tomu nebyl daleko. Vyprávění z pohledu hračky se snaží podchytit téma, jaké přinesla například francouzská komedie Hračka nebo povídka Superhračky vydrží celé léto (zfilmováno jako A.I.).
Povídky Autostop (Gilar) a Sifon (Kuděla) se snaží s minimem modernizace navázat na zápletky a pointy prastarých scifáren zlatého věku, zato největší zklamání pro mne připravil Martin Koutný. Jeho citlivé povídky z předchozích ročníků převyšují nejnovější text E.T. Graffiti minimálně o třídu. Snaha o krátkou povídku založenou na zajímavé pointě zcela ztroskotala naprostou neznalostí tématu, z kterého by zejména mladší autoři vykouzlili mnohem přínosnější povídku. Hned na začátku se dozvíte, že jde o kruhy v obilí, které si stačí spojit s názvem, a rázem víte pointu. To by snad ještě šlo přežít, kdyby povídka měla zajímavý děj. Když se ale dozvíme, že Martin Koutný považuje graffiti za nápisy na zdech typu „Miluju Pepu, Klára“, nevěděl jsem, zda se smát, anebo brečet.

Na obálce je napsáno „Nejlepší sci-fi a fantasy povídky roku 2004“ a na zadní straně se v anotaci dočteme: „Podtitul nelže. V téhle knize vás opravdu čeká to nejlepší, co se za rok 2004 na poli české fantastiky urodilo.“ Tahle klamavá reklama přímo koliduje s krátkými povídkami, které by nezřídka šlo označit za to nejhorší, co bylo daný rok z české SF publikováno.

Celkový dojem se sborníku zachraňuje krátký román Anny Šochové Výměna, který podle mě jasně překonal její vítězný pokus z minulého ročníku. Tentokrát zpracovala příběh o dívce v kulisách orientální historické fantasy. Vzhledem k tomu, že nesklouzla ke slizkému feminismu, ale zachovala si nad rolí žen nadhled, potěší román jistě nejenom dívky.

MLOK je sborník vítězných prací ze soutěže, která je amatérská. Sice se jí účastní i hrstka ostřílených autorů, ale význam tkví spíše v objevování nových talentů. A v tom CKČ svůj úděl plní. S tímhle musíte přistupovat i ke sborníku. Všechny texty by potřebovaly redakční práci jako sůl, mnohé by se nikdy do profesionálních antologií nedostaly. V době, kdy sborníků vychází poměrně velké množství, začnou se o ty soutěžní zajímat jen ti, kterým není budoucnost české SF volná. Snad jich bude dost, aby se vydávání MLOKA udrželo i v dalších letech.