Všichni fanoušci Hellboye, a že jich u nás po třech knihách není málo, se dočkali pohodové filmové adaptace, která komiksovému originálu ostudu rozhodně neudělá. Neuspokojí všechny příznivce, ale o to víc potěší každého, kdo v Hellboyovi vždycky hledal hlavně dobrou zábavu.
Hellboy to na plátně rozbalil ve velkém. Scénárista a režisér v jedné osobě, Guillermo del Toro (Blade II), vybral z Mignolových komiksů stěžejní dějovou kostru o Rasputinově povolávání bohů chaosu. Vše začíná logicky zrozením hlavního hrdiny, obřího červeného čerta s kamennou pravačkou, pokračuje obnovenými snahami Rasputina a jeho nacistických pohůnků nevléci svět definitivně do jha zkázy a končí finálfichtem s jímavým monologem o tom, co dělá muže mužem.
Ač rozpočet nakonec nedosáhl závratných výšin, jak je podle poslední hollywoodské módy zvykem, a spokojil se s „prostými“ šedesáti miliony, jedná se nakonec o velmi vydařenou trikovou podívanou. Akční scény hrají prim. Jsou výborně režírované, mají spád i šťávu. Přesto se pravý poklad skrývá někde jinde. V charakterech a jejich psychologii. Hellboy je v podání nezapomenutelného Rona Perlmana sympaťák k pohledání. Žádný protivník mu není dost dobrý, žádný klaďas dost svatý. Rozdává hlášky na potkání a zatraceně dobře mlátí pěstí. Film oproti předloze zdůrazňuje jeho vřelý vztah k pyrokinetičce Liz Shermanové, který vykvete v nefalšovanou lásku. I když je tahle červená hora svalů na našem světě přes půl století, stále je to ještě v mnoha věcech nezkušený mladík, který je schopný vybavovat se s malým klukem o tom, jak sbalit svou kost. Vynikající herectví Rona Perlmana vytváří kolem nadpřirozené bytosti auru skutečnosti a uvěřitelnosti, až by mohly filmy s přízviskem „příběhy ze života“ jen tiše závidět. Kromě hlavního hrdiny se představuje celá řada dalších, neméně zajímavých postav. Rybí mutant Abe Sapien by snad utáhl i svůj vlastní celovečerák, agent Mayers třeba televizní seriál s názvem 25 hodin.
Hellboy je podívaná hlavně pro teenagery, kteří si smlsnou na výborné kombinaci komedie a akce. Pokud snímek zůstává své předloze něco dlužen, pak je to atmosféra zvláště kratších příběhů. Delší vykazují stejné prvky jako film, kratší však dostaly dospělé čtenáře hororovou atmosférou plnou mystiky. Adaptace mohla stejně tak dobře skončit jako pošmourný horůrek o zahnívajících mrtvolách a babě Jaze, ale nestalo se tak. Těžko říci, zda je to dobře. Po zkušenostech s Mignolovými názory a upřednostňovanými zápletkami z těch delších prací je však jasné, že jeho povaze je blíže verze, která právě brázdí kina naší republiky.
Po malém postesku přichází na řadu opravdová výtka. I když Del Toro vybral pro scénář jen to důležité, zatímco všechny dějové odbočky právem pominul, zůstává problém ve značné překombinovanosti příběhu. Je s podivem, že tahle na první pohled naprosto nesourodá směs nacistů, paranormálních jevů, mutantů, vládních agentů a bohů chaosu vůbec drží pohromadě, ba co víc, výborně graduje, je napínavá a prohlubuje se po všech stránkách. Ale jistou trapnost některým scénám nikdo neodpáře. Co v komiksu vypadá efektně, to může na plátně působit hodně trapně a nezúčastněného diváka odradit od setrvání v promítacím sále. A takových okamžiků přináší Hellboy dost – třeba když to nacista rozbalí v rytmu asijských umění.
I přes „přemotivovaný“ děj, který plete páté přes deváté, není Hellboy špatný film, ale výborná oddychová zábava plná humoru, akce, milostných vzplanutí a dokonce se dostane i na nějaké to staré lidské moudro. Pokud vás první minuty nezaujmou, dejte snímku druhou šanci. Napětí vzrůstá, příběh se komplikuje, postavy dostávají hlubší rozměr, zvraty dodávají potřebný šmrnc. Už aby tu byla trojka (dvojky většinou tak dobré nebývají :-)…
