Riddick: Kronika temna

Podrobení, visící jeden po druhém v neosobních přípravných kontejnerech, jsou zbavovaní vlastní vůle, nepodrobení životu. Sám Hlavní Smrťofil, až nastane jeho čas, si vybere zástupce, kterému odevzdá svůj poloviční život, své schopnosti a vzpomínky. Jen jeden má naději postavit se proti rozrůstající se moci zla, jen poslední potomek planety bojovníků, kteří se nikdy nevzdávají…

Připadá vám, že hovořím o nějakém novém filmu? Ani náhodou. Právě popisuji základní linii jednoho kanadsko-německého projektu, starého sedm roků. Někomu může toto schéma připomínat zase jiný snímek, stejně jako tucet dalších témat a scén v Riddickových kronikách. Čekali jsme roky. Vykoupili jsme místní zásoby papírových kapesníků, abychom poté, co vstaneme od počítače s novým trailerem, vypadali jako inteligentní lidé, a ne jako uslintaní dementi. Následně to přišlo, běželi jsme do kin sledovat temný nářez drsného scifíčka, kde bude šéfovat on, náš vzor, náš spasitel. A když jsme přestali na sedadle kývat nohou z nudy a soustředili jsme se na to hlavní – na něho, přežili jsme bez větších zranění, jak i on vždy všechno přežije.

Očekávat od Riddickových kronik něco nové vyžaduje zhruba shodný logický úsudek, jako čekat od vlády změny k lepšímu. Twohy si očividně nevěděl rady s prostředím, výpravou a základní zápletkou, proto sáhl, po čem mohl – ať už je to LEXX, Matrix anebo Barbar Conan. Jediný prostor, kde se cítil pevný v kramflecích, byl ten okolo samotného Riddicka. Tam totiž mohl sáhnout do sebe samého. A tak vypil flašku projímadla, trochu si poběhal, a to, co z něho vylezlo, vytvořilo nosnou kostru „dvojky“, zázračně podobnou „jedničce“. (Že po mnohých aktérech filmu nezůstalo ani kůstky, je už detail pro potěšení oka). Ten chlap s vyleštěnýma očima většinu filmu dělá to, co mu jde nejlépe – snaží zachránit sebe a zároveň lidi, kteří jsou s ním schopní držet krok, a zbytek vesmíru se už nějak poveze v závěsu. A mezi vším tím utíkáním, střílením a lítáním ještě stihne přihodit některou ze svých kultovních hlášek, anebo pohladit po bříšku přítulné zvířátko. Oproti Černočerné tmě však při dominantní postavě Vina Diesela už nikdo nedostane plnohodnotnou šanci projevit se. Slibného Imama (Keith David) využil režisér méně než Bruce Lee dřevěného panáka, a dospělá Jack s novým jménem Kyra (Alexa Davalos) vypadá vedle Caroline jako běžná samiččí kulisa v tuctovém akčním filmu. Nezůstává nám tedy nic jiného, než držet palce Riddickovi – až do toho smutnosměšného conanovského závěru. Jediní, kteří se jakžtakž vymanili z postavení Dieselových přihrávačů, byli Linus Roache jako Purifikátor a, samozřejmě, skvělá Judy „M“ Denchová v úloze stále kalkulující elementálky Aereon. Hudba vašemu sluchu též neublíží – vždyť ten Riddickovský motiv si už i tak čtyři roky pozpěvujete, kudy chodíte.

Přeškrtnuto a podtrhnuto, jako jediné plus nám zůstává ten věčný trestanec na útěku. Upřímně řečeno, komu to vadí? On je přeci sakramentsky velké plus, a jsou to jeho Kroniky… Jenže, pouze tudy prošel a my se už zase můžeme těšit, jak to dopadne v třetí části. Jdu si koupit papírové kapesníky.

Převzato z Fantázie