Ukázka: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

Část I
Mistr úniků

1
V pozdějších letech, když Sam Clay poskytoval rozhovor nebo se rozpovídal na nějakém shromáždění stárnoucích příznivců komiksu, s oblibou prohlašoval, vzpomínaje na největší dílo, jaké s Joem Kavalierem vytvořili, že už v dětství, které prožil uzavřený a svázaný do kozelce v nepropustné nádobě zvané Brooklyn, se mu často zdálo o Harrym Houdinim. „Clark Kent v telefonní budce nebo Houdini v zamčené bedně pro mě byli jedno a totéž,“ vysvětloval zasvěceně na sjezdu milovníků komiksů v Angouleme nebo redaktorovi časopisu Comics Journal. „Ven vystoupil někdo jiný než ten, kdo vstupoval dovnitř. Například Houdiniho první číslo v době, kdy teprve začínal. Jmenovalo se to ‘Metamorfóza.’ Nešlo pouze o únik. Šlo také o proměnu.“ Ve skutečnosti se Sammy jako kluk o Harryho Houdiniho a jeho legendární kousky zajímal přinejlepším okrajově, jeho vzory byli Nikola Tesla, Louis Pasteur a Jack London. Když však popisoval svůj podíl – podíl své představivosti – na stvoření Eskapisty, znělo to, jako všechny jeho vybájené historky, naprosto věrohodně. Sny, jež se mu zdávaly, však byly houdiniovské: byly to sny kukly v temném zámotku, prahnoucí po vůni světla a chuti vzduchu.
Houdini byl hrdinou všech malých mužů, městských kluků a Židů; Samuel Louis Klayman spadal do všech tří těchto kategorií. Když započalo jeho dobrodružství, bylo mu sedmnáct: byl trochu chvastoun, zdaleka ne tak čiperný, jak si namlouval, a jako mnozí optimisté se snadno nadchl. Rozhodně se o něm nedalo říct, že by byl krasavec. Jeho obličej připomínal obrácený trojúhelník, široké čelo a špičatá brada, našpulené rty a tupý, vzpurný nos. Hrbil se a chodil neupravený, neustále se tvářil, jako by ho někdo zrovna obral o peníze na svačinu. Každé ráno odcházel z domu s tvářemi hladkými jako neviňátko, ovšem v poledne byla oholená líc pouhou vzpomínkou a temný stín na bradě mu dodával spíš vzezření vagabunda než drsňáka. Sám sebe pokládal za ošklivého, ale to proto, že jaktěživ neviděl vlastní obličej v klidu. Téměř po celý rok 1931 roznášel noviny, aby si mohl koupit činky, s nimiž pak následujících osm let každé ráno cvičil, dokud neměl paže, ramena i prsa silná a pevná; jen nohy mu po obrně zůstaly tenké a slabé. V ponožkách měřil stopětašedesát centimetrů. Když mu někdo řekl, že je držkatý, pokládal to za kompliment, stejně jako všichni jeho kamarádi. Zastával sice mylné, ale o to nevyvratitelnější teorie o principech fungování televize, atomové energie a antigravitace a jeho tajným přáním bylo – kromě tisíce dalších – dožít na teplých, prosluněných plážích Velkého polárního oceánu na Venuši. Byl vděčný čtenář se sklonem k sebezdokonalování a hltal vše, co mu přišlo pod ruku, Stevensona, Londona a Wellse s potěšením, Wolfea, Dreisera a Dos Passose z povinnosti a S. J. Perelmana se zbožným vytržením. Čtenářským zápalem maskoval špatné svědomí, protože měl tajnou vášeň – ono jich bylo víc – pro šestákové krváky a detektivky, zkrátka brak. Posháněl si a přelouskal všechny výtisky čtrnáctideníku Stín až do roku 1933 a byl na dobré cestě shromáždit veškerá čísla Avengera a Doca Savage.
Dlouhá historie Kavaliera & Claye – a skutečný příběh o zrození Mistra úniků – započala koncem října 1939, té noci, kdy k Sammymu do pokoje vrazila matka, zaťukala mu klouby na ruce, ozbrojenými prstýnkem, na hlavu a řekla mu, ať se posune na kraj postele a udělá místo svému bratranci z Prahy. Sammy se zprudka posadil a bušilo mu ve spáncích. V jasném světle zářivky nad kuchyňským dřezem spatřil štíhlého mladíka zhruba svého věku, zkrouceně jako paragraf opřeného o zárubeň dveří, s rozevlátým balíkem novin pod paží. Druhou ruku si jakoby ze studu držel před obličejem. Tohle, řekla paní Klaymanová a pošoupla Sammyho ke zdi, je Josef Kavalier, syn jejího bratra Emila, který zrovna přijel do New Yorku, autobusem až ze San Franciska.
„A co mu je?“ zeptal se Sammy. Odsunul se až na samý kraj a do ramene ho zastudila omítka. Oba polštáře si přitáhl k sobě. „Je nemocný?“
„A co bys tak asi myslel?“ opáčila matka a poplácala na uprázdněnou polovinu lůžka, jako by chtěla oprášit nějaká nepatřičná smítka, která tam Sammy zanechal. Právě se vrátila z poslední noční směny dvoutýdenního turnusu v Bellevue, kde pracovala jako sestra na psychiatrii. Na šatech jí ulpěl pach nemocnice, ale z rozhalenky k Sammymu zavanula levandulová voda, kterou se umývala. Její hubení tělo vydávalo štiplavou, kořenitou vůni jako čerstvě ostrouhaná tužka. „Je tak unavený, že se sotva drží na nohou.“
Sammy pootočil hlavu, aby si toho chudáčka Josefa Kavaliera ve zplihlém tvídovém obleku lépe prohlédl. Matně tušil, že má v Čechách nějaké příbuzné. Ale matka se slovem nezmínila, že by k nim měl někdo z nich přijet, a už vůbec ne, že by s ním měl spát v jedné posteli. Navíc mu unikalo, jak do toho všeho zapadá to San Francisco.
„No a je to,“ pravila matka a narovnala se, očividně spokojená, jak Sammyho vystrnadila na samý krajíček matrace. Otočila se k Josefovi. „Pojď sem. Chci ti něco říct.“ Popadla ho za uši jako nějaký krajáč a vlepila mu pusu na obě tváře. „Tak jsi to zvládnul. No sláva. Konečně jsi tady.“
„Konečně,“ hlesl její synovec. Neznělo to moc přesvědčivě.
Podala mu žínku a odešla. Jakmile se za ní zavřely dveře, Sammy si uzmul alespoň kousek ztraceného území prostěradla, zatímco jeho bratranec stál uprostřed pokoje a třel si omačkané tváře. Vzápětí paní Klaymanová zhasla v kuchyni a vše pohltila tma. Sammy slyšel, jak se bratranec zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Štos novin zašelestil a s tichým, odevzdaným žuchnutím dopadl na podlahu. Knoflíky saka cvakly o opěradlo židle, kalhoty zašustily, jak si je Josef stahoval, na zem dopadla jedna bota, pak druhá. Náramkové hodinky cinkly o sklenici s vodou na nočním stolku. Pak spolu se závanem chladu vklouzl pod přikrývku a přinesl s sebou ještě pach cigaret, podpaží, navlhlé vlny a čehosi sladkého a známého, co Sammy okamžitě identifikoval jako vůni švestek z matčiny „sváteční“ sekané – švestky byly jednou z mnoha věcí, jež jí dodávaly tu sváteční příchuť. Sammy si večer všiml, jak jednu šišku balí do voskovaného papíru a ukládá ji do chladničky. Takže ona věděla, že jí přijede synovec, dokonce ho čekala na večeři, ale Sammymu o tom vůbec neřekla.
Josef Kavalier se uvelebil na matraci, odkašlal si, založil si ruce pod hlavu a pak, jako by ho někdo vypnul ze zásuvky, znehybněl. Nepohnul se, nezavrtěl se, nehnul ani malíčkem u nohy. Stojací hodiny na nočním stolku hlasitě tikaly. Josef začal zhluboka oddechovat. Sammy si zrovna v duchu říkal, jak může někdo takhle bezstarostně usnout, když bratranec promluvil.
„Jak seženu nějaké peníze, najdu si bydlení a postel budeš mít zase pro sebe,“ řekl. Měl lehký německý přízvuk s podivným skotským nádechem.
„To by bylo fajn,“ odtušil Sammy. „Mluvíš dobře anglicky.“
„Díky.“
„Kde ses to naučil?“
„Nerad bych o tom mluvil.“
„Je to nějaký tajemství?“
„Spíš osobní věc.“
„A řekneš mi aspoň, co jsi dělal v Kalifornii?“ vyzvídal Sammy. „Nebo je to taky důvěrná informace?“
„Připlul jsem tam z Japonska.“
„Z Japonska!“ Sammy zezelenal závistí. Na svých hůlkovitých nohách se v životě nedostal dál než do Buffala a nejdelší cestu lodí podnikl přes páchnoucí, sytě zelenou stuhu řeky mezi Brooklynem a Manhattanem. Ve své úzké posteli, v ložnici jen o málo širší než lůžko samotné, v bytě ve spořádaném středostavovském činžáku na Ocean Avenue, kde chrápání jeho babičky rozechvívalo stěny jako projíždějící tramvaj, snil Sammy brooklynské sny o létání, proměně a úniku. Snil promyšlené a barvité sny, v nichž se měnil ve slavného amerického romanopisce nebo nějakého známého intelektuála, jako je Clifton Fadiman, nebo v odvážného lékaře, nebo si představoval, že se silou vůle a cvičením dopracoval k takovým mentálním schopnostem, které mu umožňují zázračně ovládat city a myšlení druhých. V zásuvce psacího stolu mu – už hodně dlouho – leželo prvních jedenáct stránek rozsáhlého autobiografického románu, který se bude jmenovat buď (po perelmanovsku) Skelnýma očima temnoty, nebo (po dreiserovsku) Americké rozčarování (o němž zatím neměl valné ponětí). Dlouhé hodiny v tichém soustředění – se zkrabatělým čelem a zadrženým dechem – se věnoval rozvoji skrytých sil mozku – telepatii a sugesci. A nejméně desetkrát dychtivě přečetl Iliadu průkopníků na poli medicíny, knihu Lovci mikrobů. Ovšem jako většina brooklynských rodáků se i Sammy pokládal za realistu a své plány na únik odvíjel od myšlenky, že napřed musí získat hromadu peněz.
Od šesti let prodával po domech semínka, bonbóny, pokojové rostliny, čistící prostředky, leštidla na kov, předplatné časopisů, nezničitelné hřebeny a tkaničky. S pomocí dětské stavebnice na stole v kuchyni vynalezl téměř funkční přišívač knoflíků, dvojitý otvírák na lahve a žehličku fungující za studena. V poslední době své komerční snažení zaměřil na výtvarné umění. Známí ilustrátoři a kreslíři komiksů – Rockwell, Leyendecker, Raymond, Caniff – byli na vrcholu slávy a panovalo všeobecné přesvědčení, že u kreslícího prkna si člověk nejen může vydělat na slušné živobytí, ale může ovlivňovat přímo samotnou podstatu a tón nálady ve společnosti. Sammy měl ve skříni haldy čtvrtek s kresbami koní, indiánů, fotbalistů, polidštěných opic, fokkerů, krásných žen, vesmírných raket, kovbojů, Saracénů, tropických pralesů, medvědů grizzly, studií záhybů ženských šatů, prohlubní pánských klobouků, odrazu světla na duhovkách, oblaků na západní obloze. Vědomosti o perspektivě měl nevalné, znalosti lidské anatomie pochybné, kreslířskou techniku nevyzrálou – zato vykradač byl zběhlý. Vystřihoval si oblíbené obrázky a stránky z novin a komiksů a lepil si je do tlustého sešitu, v němž měl tisíce příkladů všech možných objektů a stylů. Svou výstřižkovou bibli využil pro zfalšování původního příběhu Terry mezi piráty, který přejmenoval na Jihočínské moře a v němž velmi věrně okopíroval velkého Caniffa. Napodobil i Raymonda v komiksu nazvaném Vesmírný bedrník a Chestera Goulda v seriálu o nelítostném poldovi Drsňák Doyle. Pokoušel se vykrádat i Hogartha a Lee Falka, George Herrimana, Harolda Graye a Elzie Segara. Svá dílka uchovával v objemných deskách pod postelí a čekal na příležitost, kdy se s nimi bude moct vytasit.
„Z Japonska!“ zopakoval a z toho exotického jména se mu zatočila hlava. „Co jsi dělal v Japonsku?“
„Převážně jsem trpěl střevními potížemi,“ odvětil Josef Kavalier. „A ty mě stále ještě trápí. Hlavně v noci.“
Sammy tuto informaci chvilku zpracovával a pak se nenápadně odtáhl dál ke zdi.
„Pověz, Samueli,“ řekl Josef. „Kolik ukázek musím mít ve svém portfoliu?“
„Ne Samueli. Sammy. A nebo ne, říkej mi Same.“
„Same.“
„Jaký portfolio máš na mysli?“
„Portfolio mých kreseb. Abych je ukázal tvému zaměstnavateli. Bohužel jsem byl nucen nechat všechny své práce v Praze, ale můžu je rychle nahradit novými, které budou velmi kvalitní.“
„Co chceš ukázat mýmu šéfovi?“ podivil se Sammy, ale i přes narůstající zmatek začal tušit, odkud vítr vane. „O čem to mluvíš?“
„Tvá matka se zmínila, že bys mi mohl pomoct najít práci ve společnosti, kde pracuješ. Já jsem malíř, jako ty.“
„Malíř.“ Sammy opět pocítil osten závisti. Něco takového by o sobě nedokázal říct, aby přitom nesjel pohledem někam ke špičkám bot. „Máma ti řekla, že jsem malíř?“
„Malíř reklam, ano. U Empire Novelties Incorporated Company.“
Kratičkou chvilku si v sobě Sammy hýčkal ten hřejivý plamínek, který v jeho nitru ta zprostředkovaná pochvala zažehla. Pak ho sfoukl.
„To zase lakovala.“
„Prosím?“
„Že pindá.“
„Cože?“
„Dělám tam skladníka. Občas mě nechají udělat nějakou reklamní koláž. Nebo když přibyde nová skladová položka, tak k ní můžu namalovat obrázek. Za to mi dávají dva dolary od kusu.“
„Aha.“ Josef Kavalier opět dlouze vydechl. Pořád ještě nehnul ani prstem. Sammy nedokázal odhadnout, jestli je tak nehybný proto, že je napjatý jako struna, nebo naopak dokonale klidný. „Poslala otci dopis,“ zkusil to Josef znovu. „Psala v něm, že navrhuješ design nových vynálezů a přístrojů.“
„Tak schválně, co myslíš?“
„Zase lakovala.“
Sammy si povzdechl, jako by chtěl naznačit, že to tak skutečně je; byl to dlouhý, útrpný povzdech plný lítosti – a naprosto falešný. Jeho matka se skutečně domnívala, že bratrovi do Prahy píše pravdu. To Sammy poslední rok lakoval a přikrašloval skutečnou náplň svého podřadného místa u Empire Novelties, a to nejen jí, ale všem, kdo se ho na to zeptali. Chviličku byl roztrpčený, ani ne tak proto, že byl odhalen a musel bratranci přiznat, jak mizernou má práci, ale proto, že jeho matka nebyla tak vševědoucí, jak předpokládal. Pak ho napadlo, jestli to nakonec neudělala schválně – snad se nenechala ošálit jeho vychloubáním a poznala, že své chvástání o tom, jak na něj majitel Empire Novelties Sheldon Anapol ve všem dá, značně přehnání. A počítala s tím, že bude chtít zachovat zdání, které s takovou námahou vybudoval, a nezbude mu nic jiného, než se nazítří vrátit z práce a v těch svých upatlaných skladnických prackách třímat práci pro Josefa Kavaliera.
„Zkusím to,“ kývl a tehdy pocítil první zašimrání na páteři, první tušení budoucí příležitosti. Znovu ani jeden dost dlouho nepromluvili. Tentokrát Sammy cítil, že Josef ještě nespí, téměř slyšel, jak se mu pod kůži s tichým škrabáním zahryzávají pochybnosti, které ho sžírají. Bylo mu ho najednou líto. „Můžu se tě taky na něco zeptat?“ ozval se.
„Zeptat na co?“
„Cos to měl za noviny?“
„To jsou vaše newyorské noviny. Koupil jsem je na autobusovém nádraží.“
„Kolik?“
Poprvé za celou dobu zaznamenal, že se Josef ošil. „Jedenáct.“
Sammy rychle počítal na prstech: v New Yorku vychází osm deníků. Deset, když se přičte Eagle a Home News. „Jedny mi chybí.“
„Jak chybí…?“
„Timesy, Herald-Tribune“ – ťukl si do dvou prstů – „World-Telegram, Journal-American, Sun.“ Prohodil si ruce. „News, Post. Hm, Wall Street Journal. A brooklynský Eagle. A Home News v Bronxu.“ Spustil ruce na deku. „Který jsou ty jedenáctý?“
„Deník o módě pro ženy.“
„Women’s Wear Daily?“
„Já nevěděl, že to… o oblečení.“ Zasmál se sám sobě, vyrazil řádku krátkých, štěkavých zachrčení. „Hledal jsem něco o Praze.“
„A našel jsi? V Timesech něco být muselo.“
„Něco ano. Málo. O Židech nic.“
„O Židech,“ hlesl Sammy a konečně mu to začalo docházet. Josef nepátral po zprávách o nejnovějších diplomatických obezličkách Londýna a Berlína nebo o posledních štvavých výrocích Adolfa Hitlera. Pátral po něčem, z čeho by vyčetl, jak je na tom jeho rodina. „Co jidiš? Umíš jidiš?“
„Ne.“
„Škoda. Vychází tady taky čtvery židovské noviny. Tam by nejspíš něco bylo.“
„Co německé noviny?“
„To nevím, ale nějaký asi taky budou. Každopádně Němců je tady dost. Pořádali pochody a shromáždění po celým městě.“
„Aha.“
„Bojíš se o vaše?“
Žádná odpověď.
„Oni nemohli odjet?“
„Ne. Zatím ne.“ Sammy ucítil, jak Josef prudce zavrtěl hlavou, jako by chtěl hovor na toto téma utnout. „Vykouřil jsem všechny své cigarety,“ pokračoval neutrálním tónem jako z konverzační příručky. „Nemohl bys – „
„No jo, jenže já poslední vykouřil, než jsem šel do postele,“ řekl Sammy. „Hele, jak jsi přišel na to, že kouřím? Je to cítit?“
„Sammy,“ ozvala se matka, „máte spát.“
Sammy se očichal. „Hm. Zajímalo by mě, jestli to Ethel cítí. Kouření nesnáší. Když si chci zakouřit, musím vylízt oknem támhle na požární schodiště.“
„Žádné kouření v posteli?“ poznamenal Josef. „O důvod víc, abych si našel svoji.“
„Ani mi nemluv,“ povzdechl si Sammy. „Já bych si taky nejradši našel vlastní byt.“
Několik minut tiše leželi a toužili po cigaretách a po všem, co tato touha ve svém neuspokojení ztělesňovala.
„Co tvůj popelák,“ ozval se Josef. „Tedy popelník.“
„Mám ho na požárním schodišti. Starý květináč.“
„Takže tam budou… jak se to… vrabci?“
„Myslíš špačky?“
„Špačky.“
„To asi jo. Neříkej, že bys kouřil – „
Bez nejmenšího varování se Josef prudkým pohybem, který byl pravým opakem a možná i důsledkem předchozí strnulosti, překulil na bok a vstal z postele. Sammyho oči se již přizpůsobily tmě v pokoji, která tak jako tak nebyla úplně černá. Škvírou mezi dveřmi a rámem prosvítal šedomodrý obdélník světla kuchyňské zářivky a mísil se s bledým jasem nočního Brooklynu, v němž se slévaly pouliční lampy, reflektory tramvají a automobilů, ohně ze tří nedalekých oceláren a odlesky záře ostrovního království za řekou, která dovnitř pronikala mezi závěsy. V tomto kalném šeru, které pro něj bylo zosobněním samé podstaty nespavosti, viděl Sammy bratrance, jak metodicky prohledává všechny kapsy svého oděvu, který si tak pečlivě složil přes opěradlo židle.
„Lampičku?“ zašeptal Josef.
Sammy zavrtěl hlavou. „Máma,“ řekl.
Josef se vrátil k posteli. „Tak budeme muset pracovat potmě.“
V prstech levé ruky držel přeložený cigaretový papírek. Sammy pochopil. Vzepřel se na lokti a rozhrnul závěs, pomalu, aby se neozvalo charakteristické zaskřípání kolejniček. Pak se stisknutými zuby vysoukal vzhůru spodní polovinu okna a vpustil dovnitř chladný hukot města a šumící závan půlnočního říjnového chladu. Sammyho „popelník“ byl hranatý terakotový květináč s mexickými vzory, naplněný jalovou půdou a sazemi; z této nevábné směsi trčela div ne zkamenělá kostřička květiny s případným jménem popelivka, jež Sammymu zbyla z doby, kdy prodával pokojové rostliny, a tudíž byla výrazně starší než jeho kuřácký návyk, který si nepěstoval zas tak dlouho, přibližně tři roky. Dole pod nebohou kytkou se povalovalo asi deset nedopalků značky Old Gold. Sammy jich štítivě vybral asi hrst – byly lehce navlhlé –, jako by to byly žížaly, a podal je bratranci, který mu za ně dal krabičku zápalek, jež ho vybízela, aby se zašel najíst do JOEOVY KRABÍ RESTAURACE NA RYBÁŘSKÉM MOLU, a která ukrývala poslední sirku.
Josef obratně, ale s jistou dávkou okázalosti natrhl jednou rukou sedm špačků a vysypal slisovaná vlákna tabáku na pomačkaný papírek. Za půl minutky ubalil cigaretu.
„Pojď,“ řekl. Po kolenou přelezl přes postel k oknu, kde se k němu připojil i Sammy a oba se vysunuli až do pasu z okna. Josef podal cigaretu Sammymu a ten v jasné záři zápalky, kterou rukama nervózně stínil před větrem, zjistil, že bratranec vykouzlil dokonalý váleček, stejnoměrný a hladký téměř jako z baličky. Zhluboka vdechl pravou chuť Virgínie a podal magickou cigaretu jejímu tvůrci. Kouřili mlčky, až jim zbyl jen žhavý půlcentimetr. Pak se vrátili dovnitř, spustili okno, zatáhli závěs a ulehli, dva spolunocležníci páchnoucí kouřem.
„Víš,“ začal Sammy, „my jsme, hm, měli jsme fakt docela strach… kvůli Hitlerovi… a tomu, jak se chová k Židům a… a vůbec. Když jste byli, když vás… obsadili… Máma byla… my všichni jsme byli…“ Zavrtěl hlavou, nevěděl, co chtěl vlastně říct. „Na.“ Nadzvedl se a zpod hlavy vytáhl jeden polštář.
Josef Kavalier zdvihl hlavu z matrace a polštář si pod ni strčil. „Děkuji,“ řekl a opět znehybněl.
Za chvilku začal pravidelně, zhluboka a chrčivě oddychovat. Sammy si o samotě, jako každou noc, spřádal své obvyklé sny zakuklené housenky. Ale tentokrát si uvědomil, že vůbec poprvé počítá i s možností pomoci nějakého spojence.

Publikováno se svolením Odeonu