Doom: Po kolena v mrtvých – Hugh ab Dafydd, Linaweaver Brad

Příběh je zasazen do budoucnosti. V té době lidstvo už běžně létá do vesmíru, mimo jiné také na Mars a jeho dva měsíce Phobos a Deimos. Na těchto měsících byly objeveny tajemné mimozemské stavby nazvané Brány. Jsou prokazatelně staré tisíce let, ale teď jsou nečinné. Lidstvo může jen hádat, k čemu kdysi sloužily. V jejich blízkosti je však z nějakého důvodu změněná gravitace, což lidští stavitelé využili při budování svých základen. Jednoho dne se jejich posádka přestane hlásit…

V tom momentě do hry vstupuje náš hrdina, výsadkář Flynn Taggart, který nás bude provázet i dalšími díly Dooma. Zcela sám se ocitá na jednom z měsíců a snaží se zjistit co se děje. Brzy objeví, že Brány se probudily k životu a začaly neznámo odkud chrlit zrůdné mimozemšťany. Oheň plivající impy, hladová růžová prasátka a podivné levitující dýně spojuje jediná věc – touha zabít. Každý smrtelník by si v tom momentě odešel prát spodky, ale to neznáte našeho Toggarta!  Nesmí zklamat, zvlášť když tam někde hluboko uvnitř základny je uvězněná jeho bývalá spolubojovnice z armády, krásná Arlene. Flynn si tedy od první chodící zombie vypůjčí pistoli a začíná MASAKR.

Výše popsaný úvod je vyřešen na několika málo stranách. Takřka okamžitě se čtenář dostane do akce, ve které dominuje spousta střelby, krev(/sliz) a nelidský řev. Prvních sto stran je pořád o tom samém. Hrdina kolem sebe neúnavně střílí, uskakuje před svištícími plamennými koulemi a má dětinskou radost z nalezení nové zbraně nebo jiného arzenálu. Postupně se seznamuje s novými typy nepřátel, jejichž výskyt kopíruje hru.

Zhruba v polovině knihy se Flynn probojuje k Arlene. Prohodí spolu několik slov a vše začíná nanovo. Společně sbírají zbraně, klíče, zabíjejí nestvůry, občas se někam přenesou teleportem.  Následuje boj s finálním bossem a šmytec – kniha končí na další straně. Závěr autoři ponechali otevřený. Mimozemšťané pravděpodobně provedli invazi na samotnou Zemi a je jen otázkou času, než si ji podrobí. Můžete hádat, kam se Fly s Arlene vydají příště….

Toť stručný příběh. Ještě nikdy jsem se nesetkal s knihou, která by tak věrně zachycovala atmosféru počítačové hry. Je to bezesporu největší klad románu. Hrdina používá navlas stejné zbraně, jsou tu popsána a vysvětlena skoro všechna známá brnění, steroidy, boostery – jednoduše všechny rekvizity, které najdete ve hře. Dokonce i místa, ve kterých se postavy pohybují, údajně občas napodobovala opravdové mapy. To platí i pro celý příběh (tedy až na přítomnost Arlene). Postupná setkávání s novými nepřáteli, lepší a lepší zbraně, dokonce i pořadí zabíjení finálních bossů je stejné.

Problém této knihy je, že v ní není už nic navíc. Arlene je do příběhu zasazena doslova z nouze, to aby si hlavní bijec měl s kým o přestávkách pokecat. Vzpomínkami se hrdinové zabývají minimálně, nenaleznete zde žádný skrytý příběh a milostné jiskření mezi hrdiny je vyřešeno na pěti řádcích. Také snaha o rozluštění záhady totožnosti démonů je spíchnutá horkou jehlou. Jinak řečeno, příběh drží pohromadě jen díky neustálému rachotu zbraní. Než dozní ozvěna posledního výstřelu, už se střílí znovu.

Velkým handicapem knižního zpracování Dooma je absence jakékoli inovace. Autoři si to zřejmě dobře uvědomovali a snažili se závěr okořenit několika hororovými prvky a drsným humorem (pár hezkých hlášek by se našlo), ale v konečném součtu je to málo. Netvrdím, že kniha se čte špatně, ale ke konci jsem se přeci jen musel nutit. Když totiž přečtete dvě stě stran o pobíhání ponurými chodbami a zabíjení, tak už tušíte, že ve zbylé třetině vás nic nového nečeká. Celé dílo mi připadá spíše jako práce nějakého studenta, který měl zrovna dobrý den, než vyzrálého autora.

Doom – Po kolena v mrtvých je vynikající románový přepis počítačové hry. Se hrou je udržovaná podobnost do detailů, v tom se autorské duo opravdu snažilo. Bohužel (nebo bohudík?), kniha není počítačová hra a nelze k ní přistupovat stejným způsobem. K přečtení této knihy není nutná znalost samotné hry. Dokonce si troufám tvrdit, že hraní Dooma mě při čtení značně handicapovalo, vše totiž ztratilo na původnosti. Jednoduše mě už nevzruší hrdinův jásot potom, co střelí do sudu s kyselinou a ten po mohutném výbuchu smete několik nepřátel. Člověk to prostě očekává a zábava je fuč.

Nenáročnému čtenáři a zavilým fanouškům knihu mohu doporučit, ale ti, co se v akční sci-fi trochu vyznají, sáhnou raději po osvědčených autorech. Je však nutno podotknout, že podstatně vyšší kvalitu má pokračování knihy s názvem Peklo na Zemi (Hell on Earth), které začíná přesně v místě, kde končil první díl. V něm se konečně podíváme na Zem a přibudou i nové elementy a postavy, které zde tak bolestně chyběly.