Jak napsat bestseller #15 – Jak získat základy

Dobré výsledky ve škole nemají ani v nejmenším vliv na naši literární kariéru. Není možné předpokládat, že když máme z češtiny jedničku, můžeme se stát spisovatelem, a když máme jenom trojku, tak se jím stát nemůžeme. Já jsem měl trojku… Výuka češtiny nemá se znalostí tohoto jazyka nic společného. Učitelé (když pominu nečetné světlé výjimky) představují příklad úplně mizerné profesionální přípravy. Žák, který chce psát a zkouší něco v tomto směru dělat, většinou nemůže spoléhat na žádnou pomoc z jejich strany.

Základním problémem mladého člověka je špatný odhad situace. Chodil jsem na dvě základky, pak jsem šel na gymnázium. Bydleli jsme v ohavné čtvrti, zabydlené holotou různého druhu. V mé třídě převažovaly zoologické případy. Rychle se ukázalo, že si bohužel nemám s kým pokecat. Všichni moji kolegové byli evidentně hloupější než já. Jenom pár jich něco četlo, ale žádný z nich nezkoušel nic psát. V této nedobré situaci jsem za prvé došel k názoru, že když jsou všichni hloupí, tak jsem já génius, a za druhé, že když nejenom hodně čtu, ale navíc i píšu, tak že jsem nejenom génius, ale jsem i výjimečně talentovaný. (Což je opravdu špatný odhad situace. V praktickém životě se více cení schopnost opravit pokažený automobil nebo postavit dům, než schopnost za odpoledne přečíst sci-fi knihu nebo nadrápat povídku. – pozn. I.P.)  Pak jsem přišel na studia, kde jsem s údivem a rozčarováním zjistil, že, zatraceně, takových géniů jako já jsou kolem hromady. A co hůře, neustále narážím na někoho, kdo je evidentně chytřejší a bystřejší než já… Navíc se ukázalo, že to, co píšu, není až tak skvělé, jak jsem si na začátku myslel, a skutečnost, že jsem ze slohu míval jedničku, neznamená automaticky, že umím napsat jazykově správný text. Ukázalo se, že dvanáct let učení mi nedalo skoro nic – mimo pocitu vlastní geniality. Bylo třeba vykasat si rukávy a dát se do práce. Prakticky od nuly…

Tady je moje první a nejdůležitější rada: na základě školních výsledků si nic nevsugerujte. Nemůže totiž počítat, že to, co jste se ve škole naučili, vám jakkoli pomůže v budoucí literární kariéře. Nemůžete se domnívat, že fakta předávaná ve škole jsou pravdivá nebo kompletní – těžkému sebevzdělávání stejně neunikneme. Nemůžeme počítat, že léta strávená ve společnosti pitomců, nás intelektuálně rozvinou. Partnery k diskusi musíme ve většině případů hledat mimo školu a k tomu mimo skupinu svých vrstevníků. Pravděpodobně nás obklopují lidé hloupější než my, ale to ještě automaticky neznamená, že my jsme génii. A konečně fakt, že jsme byli ve třídě nebo ve škole jediní, kdo se pokoušel něco napsat, ještě neznamená, že to, co škrábeme, je nějak vynikající. Daleko spíše je to případ úplně obyčejné grafomanie, nesplňující podmínky tisknutelnosti.

Srážka s reálným životem bývá velice brutální. Máme dvě možnosti. Za prvé, můžeme ze sebe potit krev, zdokonalit styl a literární řemeslo, získat zkušenosti a přidat se k intelektuální avantgardě. Za druhé, může si tohle všechno odpustit a naše neúspěchy svádět na životní smůlu, projev nenávisti okolí nebo třeba vrozený antisemitismus Poláků/Čechů, jako tomu bylo v jednom zoologickém případě… Když opouštíme školu s maturou v ruce, máme hlavu plnou rozmanitých hloupostí. Na prahu dospělosti si musíme uvědomit, že nás dvanáct let učili, za prvé: nepotřebné věci, za druhé: že vědomosti nám předané jsou často velice neaktuální, za třetí: řada poznaných teorií je úplně nesmyslných, za čtvrté: osnovy a učebnice se hemží zcela zřejmým falšováním vědy a za páté: spousta věcí je úplně opomíjena díky tomu, že nezapadají do obecně přijímaného obrazu světa (např. z historie Evropy je kompletně vymazána existence kupecké republiky Novgorod nebo 500 let existence Hanzy). Jestliže jsme si z té siláže, kterou nás krmili, zapamatovali hodně, jsme bohužel s to psát jen výtvory, srozumitelné pro čtvrtinteligenty (ze kterých se stávají intelektuálové). Pokud však máme vyšší ambice, čeká nás bohužel těžká dřina – prohrabávání literárních pramenů a nové odkrývání fundamentů naší civilizace.

Podobně je tomu se seznamem povinné školní četby. Dávali ho dohromady lenoši, ignoranti, sabotéři, pitomci a lidé s krajně levicovou orientací. To, co nám přikazují číst, je ve většině případů smetí, zatímco desítky let slavná díla jsou u nás odkázána k zapomnění. Teprve když na tohle plivneme a začneme vlastní hledání, máme šanci narazit na opravdová arcidíla lidské mysli. (Nemohu než přidat vlastní vzpomínku na druhořadou školu – SOU Knihkupecké v Luhačovicích –  a učitele literatury pana Miličku, který odsoudil díla univerzitního profesora z Oxfordu pana Tolkiena – člověka o několik řádů vzdělanějšího a nadanějšího než on – , která navíc nikdy nečetl, jako pitomosti. Je to už více než deset let, ale vztek zůstává. – pozn. I.P.). Také se v této oblasti nás bohužel čeká ohromné množství práce a sebevzdělávání. Takže: „učit se, učit se, učit se“ (Vladimír Iljič Lenin).

Samozřejmě, samotné doplnění mezer v základním vzdělání a přečtení vagónu s tím souvisejících knih nám dá jen málo, nebo zhola nic. Získáme solidní základ, umožňující tvorbu elegantních povídání, neprošpikovaných do očí bijícími chybami, ale jestliže se chceme dostat dál, musíme udělat další krok. Naši hrdinové se přece nebudou zamýšlet nad ideovým vyzněním Psohlavců Aloise Jiráska. Pokud pouze hlouběji probereme věc, se kterou se čtenář seznámil během vyučování, upoutáme jeho pozornost jen na chvíli. Tudy cesta nevede. Jestliže si ho chceme získat a zotročit, musíme mu ukázat věci, o jejichž existenci zatím vůbec nevěděl! Ukažme mu věci, o kterých nikde jinde nečetl. Vyložme na stůl naše nejsilnější karty. Každý má nějakého koníčka. Valná většina lidí se omezuje na věci přízemní, málo zajímavé. Lásku k Pokémonům nebo sbírání figurek k Dračímu doupěti v uchvacující literární text nepřetvoříme… Jestliže nás zajímá Harry Potter a nic jiného, můžeme napsat fanfiction a ukázat výsledek jiným maniakům, ať jim vypadnou oči z důlků. Ale na těchto základech žádnou vznosnou stavbu, svědčící o našem umění a přitahující pohledy tisíců lidí, nevztyčíme.

Spisovatelé jsou často lidé s velice širokým rozsahem zájmů, vědci nebo badatelé amatéři. Vidět je to na conech, kde pozvaní hosté mívají přednášky na témata typu: proč jsou Šmoulové modří (a proč z nedostatku kyslíku), jaký preparát používal doktor Jekkyl nebo proč nanoroboti nebudou fungovat. Čtenáři tak trochu připomínají indiány nebo černochy. Než jim vnutíme Bibli, musíme je přilákat na bižuterii a zrcátka. Čím více jsou naše zájmy exotické, tím zajímavějším výchozím materiálem disponujeme.

Přečetl, volně přeložil, pro české čtenáře upravil, poznámkami doplnil  a za případné chyby se omlouvá Ivo Poledník.