Trochu divné kusy – Šust Martin (editor)

Sám vydavatel této knihy, Tomáš Jirkovský, ve svém krátkém doslovu uvádí, že sestavovat u nás sborník ze zahraničních povídek je nesmysl – alespoň tak to ještě donedávna platilo. Dnes je tomu naopak díky příkladné snaze editora Martina Šusta, který dokázal to, o čem jistě mnoho vydavatelů a editorů tajně snilo, ale nikdy nebyli schopni něco takového realizovat. Trochu divné kusy (dále TDK) jsou důkazem, že i tohle jde, najde-li se kombinace schopného sestavovatele a riskujícího vydavatele. Kupovat práva na jednotlivé povídky a pak z nich sestavovat knihu je totiž finančně poněkud náročné. Pokud však máte štěstí na vstřícné spisovatele s hodnými agenty, mohl by se takový projekt dokonce i finančně vyplatit! Jak to proběhlo konkrétně v tomto případě, to nevím, důležité však je, že první takto vzniklá antologie již leží na našich pultech a zaslouženě sbírá vavříny od čtenářů i kritiky.

Ne že by nikdy žádný Čech nesestavoval antologii zahraničních povídek, vždy tomu ale bylo k nějaké příležitosti, často za využití již platných smluv. Například Polaris vydal v roce 2001 svou jubilejní knihu, kam zařadil povídky spisovatelů ze „své“ stáje. Ani Polaris 2001, ani předešlé Exalticony či Hlas krve však nebyly projekty ani tak ambiciózní, ani riskantní, ani ve svém výsledku tak úspěšné. Pokud bychom měli k TDK hledat paralelu, pak je to zřejmě kniha Polská ruleta, kterou sestavil překladatel Pavel Weigel. Odvážím se však subjektivně tvrdit, že sestavovat antologii z polských autorů je práce odlišná a pravděpodobně i mnohem snazší, navíc se Weigel spolehl čistě na cenu Janusze A. Zajdela.

Čeští editoři se zaměřují hlavně na domácí autory, což je celkem pochopitelné. Povětšinou vznikají antologie z povídek psaných na objednávku, anebo sborníky vítězných prací z četných literárních soutěží. Pokud editor pracuje s takovýmto materiálem, je odkázán na velmi omezený tematický rozsah, nižší kvalitativní úroveň a chce-li vůbec nějakou knihu dokončit, musí často sahat po kompromisech. O to účinnější se jeví sbírání povídek čtenáři a kritikou již prověřených. Práce editora pak nespočívá v bičování spisovatelů a manipulaci s hrubým textem, zato je mnohem náročnější na celkový rozhled po žánrech, shánění informací a celkové organizování projektu. V neposlední řadě je nutné přečíst kvanta (pravděpodobně) anglicky psaného textu a vědět, co se kde v zahraničí šustne (hle, nomen omen).

Výsledek práce editora je vždy ovlivněný jeho vkusem. U TDK je tomu zrovna tak a Martin Šust se tomu ani vyhnout nechtěl. Zcela sobecky si vybral povídky, které jeho oslovují a které jeho zajímají. Jak vytříbený vkus má, to už si můžete ověřit sami. Já se vám to pokusím v této recenzi alespoň nastínit.

Tak předně, Martin Šust je více fanoušek SF než fantasy. Dovolím si tvrdit, že dokonce značnou část fantasy produkce nemá tak úplně v lásce. Snad mi to promine, ale tohle tvrzení zcela jasně dokládá i jeho výběr. Přední jsou pro něho nápady a to zcela konkrétní, takřka hmatatelné, zatímco dobrodružná složka SF a fantasy je pro něho, zdá se, spíše podružný nosič. A tak v TDK nenajdeme ani jednu tradiční fantasy, už vůbec ne typické komerční čtivo. Příznivci tohoto žánru by však neměli znechuceně lámat nad Martinem hůl. Ten si pro ně totiž připravil takové lahůdky, jaké se jen tak nevidí. Zato ke své oblíbené SF byl shovívavější, a tak zde nalezneme i kusy v tomto žánru sice dobré, ne všechny však jedinečné. Už teď dávám jasně najevo, že celková úroveň této antologie je natolik hvězdná, že prostě „nadprůměrná“ povídka zrovna na těchto stránkách může představovat nepodstatnou vatu. Mé tvrzení však lze velmi těžko doložit konkrétními argumenty. Tady totiž víc než kdy jindy, vhledem k tematickému rozsahu a celkově vysoké úrovni, záleží na vašem vkusu. Přesto se pokusím označit některé povídky za lepší a jiné „pouze“ za nadprůměrné.

Umělci převážně umělecky

Jádro knihy tvoří povídky o umělcích. Mám pocit, že právě tady se spisovatelé nejlépe dostávají pod vlastní kůži, anebo jsou schopni podívat se pod cizí kůži s intenzivnějším prožitkem. Za vrchol této skupiny povídek, ale také celé knihy, považuji povídku Zmrzlinová říše Jeffreyho Forda. Vypráví o chlapci s psychickou poruchou zvanou synestezie, která mu dovoluje přijímat jeden vjem vícero smysly. Vidí barvu zvuku, cítí její vůni apod., proto si jako hudební skladatel zaznamenává své skladby jako abstraktní barevné obrázky. Hlavní devizou povídky však není jenom vynikající téma, ale také jeho zpracování. Text je emotivní, geniálně graduje a vrcholí překvapivou pointou, zároveň autor zvolil umělecky zajímavou strukturu děje a v neposlední řadě zachoval vysokou čtivost a napínavost. Právě čtivost a napínavost jsou vlastnosti, které podle mého názoru trochu postrádá další výrazně kvalitní text – Proměna Martina Lakea od Jeffa VanderMeera. Zde je hlavní hrdina malíř a vyprávění o něm se nese hlavně v podobě nepříliš dějových scén. Čtivost a napínavost je zde plnohodnotně zastoupena obrazotvorností, atmosférou, emocemi a rozličnými úvahami na téma umění. Autor by však mohl být někdy stručnější, výstižnější. Kvůli tomu takto vynikající práce (oceněná World Fantasy Award) podle mého názoru prohrává s údernější Zmrzlinovou říší.

V novele Rok v Lineárním městě od Paula Di Filippa se jako hlavní hrdina představí spisovatel, Di Filippovo přiznané alter ego. Jde zároveň o jednu z mála fantasy prací, které měly tu čest být do TDK zařazeny. Vzhledem k tomu, co jsem uvedl výše o žánrových preferencích editora, již tušíte, že nepůjde o žádné béčko. Dlouhé, ale neustále zajímavé vyprávění je zasazené do fiktivního velkoměsta tvořeného jedinou nekonečnou ulicí. Město samo působí jako výraznější postava povídky, než hrdina sám (městská fantasy jako vyšitá!). Autor se nechal inspirovat tvorbou Chiny Miévilla, a dobře udělal. Sám totiž kombinaci všech žánrů, poutavých postav a myriády nápadů zvládl neméně bravurně, přitom originálně a zcela po svém. Tuto novelu lze označit za New Weird, nový směr udaný právě Miévillem. Ač proti existenci této škatulky mnozí protestují, jako označení rysu společného určité části moderní tvorby ve fantastice ho jistě brát můžeme. To mě přivádí k pozastavení se nad zařazením této knihy do edice s označením New Weird. Tato knižní řada je přínosným nakladatelským počinem, ale Laser ohrožuje tento termín, ale také sám sebe, bude-li sem zařazovat i knihy, které sem jednoznačně nepatří. A TDK by sem spíše patřit neměly. Přítomnost New Weirdu je totiž vzhledem k rozsahu knihy téměř mizivá. Kromě novely Di Filippa bych sem zařadil už jen povídku Familiár od Chiny Miévilla, a to ještě z dobrosrdečnosti a úporné snahy najít alespoň něco. 🙂

Nejsem sám, komu Familiár připomněl povídku Leonarda Medka Směťonoš ze sborníku Čas psanců, Medek je však autor ryze dobrodružné literatury, zatímco Miéville podobný nápad využil k „pouhému“ popisu – k extrapolaci přizpůsobování se jedince svému prostředí. Kdo četl Nádraží Perdido nebo Jizvu, ten ví, že Miévillovy dlouhé popisy vůbec nejsou vleklé, naopak hýří nápady a skvělými obraty, které lákají k dalšímu obracení stránek. Pokud se mnou tento názor sdílíte, pak se máte i zde na co těšit.

SF trochu tradičněji

Editor se nikterak netajil úmyslem proniknout s touto knihou i na trh mainstreamový. Pomoci k tomu má výběr právě takových povídek, které by měly být přijatelné i pro čtenáře kvalitní nežánrové literatury. Na jednu stranu se mu to daří, na druhou stranu svoji snahu potápí sice kvalitními, leč tradičními SF povídkami. Dvěma takovými navíc knihu otvírá. Děti zimy Erika Browna nejsou nijak výjimečným romantickým příběhem dvou jedinců cizích ras, nelze mu však upřít výraznou emocionální složku. Následující novela Merlinova zbraň Alastaira Reynoldse je zase „jen“ výborně napsaná space opera, která mě nalákala k přečtení autorova Odhaleného vesmíru, jenž mě doposud míjel. Třetí text s názvem Porotcování je pak podle mě tím nejvýraznějším a nejpůsobivějším textem, který se dá beze zbytku zařadit mezi science fiction. Jeho autoři Charles Stross a Cory Doctorow patří mezi největší naděje modení SF a právě zde se předvádějí v té nejlepší formě. Jejich udivující imaginace stvořila literární jízdu přehlcenou nápady, narážkami i potutelným smíchem. Porotcování zároveň patří mezi „nejdivnější“ povídky, které osvětlují zasloužený název antologie. Čtveřici úvodního scifistického bloku uzavírá opět spíše emocionální a atmosférický kousek z pera Iana R. MacLeoda. Povídka Verglas vypráví o jediném členovi rodiny, který se nenechal kvůli snazší adaptaci v nepříznivých podmínkách cizí planety fyzicky změnit na jiného tvora.

Ke konci však nalezneme povídky, které doslova hatí snahu dostat se pod kůži nečtenářům sci-fi, kromě toho jsou o třídu slabší než výše uvedené. Například o pointě Přijď do úplňku se sám autor, Sean McMullen, vyjadřuje, že je ještě méně uvěřitelná, než kdyby šlo o UFO. Scény, které k této pointě směřují, pojednávají o vědeckém sbližování se s pravěkou dívkou, která se objeví v naší době. Povídka Absolutní nejistota Lucy Sussexové dokonce ani žádným způsobem nevrcholí, jde spíše o rozepsanou úvahu o roli vědce Heisenberga při vývoji nacistické atomové bomby za druhé světové války a o morálních aspektech z dané problematiky vycházejících. Trošky polit-fiction si užijeme v povídce Sama Země o vztahu Austrálie ke své mimozemské kolonii. Sean Williams dal možná nevědomky najevo australské národní komplexy, vycházející jistě z koloniálního područí. Kejklíři Terryho Dowlinga jsou sice inspirovaní Picassovým obrazem, jde ale spíše o tradiční příběh, jehož mystické podhoubí poodkrývá skupinka dětí.

Cesta mimo žánr

Zatímco některé povídky jistě zaujmou pouze příznivce sci-fi, jiné naopak míří mimo fantastiku. Zvláště Cech katů, v němž Andy Duncan ilustruje kritiku amerického soudnictví, rozebírá problematiku trestu smrti a zamýšlí se nad hodnotou lidského života a nad tím, jak tuto hodnotu vnímají druzí. Vrtá mě hlavou, co tu tenhle text pohledává. Je sice od spisovatele fantastiky, ale žádné žánrové prvky nenese; jde o čistý realismus. K němu nemají daleko ani Obrázky z expedice Alexandra Irvina, které vynikajícím způsobem zobrazují působení médií na první cestu lidské posádky na Mars. Právě nepříznivá psychologie médií vyznívá v této povídce jako hlavní překážka úspěšného průběhu mise. SF je na této povídce „jenom“ okolnost letu na Mars. Vše ostatní vídáme na televizních obrazovkách už nyní. Ani poslední povídka tak úplně nespadá pod fantastiku, alespoň takovou, jakou si v dnešní době běžně představujeme. Maldoror na cestách K. J. Bishopové není nic víc, nic méně než surrealistický text, navíc volně navazující na půl druhého století starou knihu hraběte Lautréamonta Zpěvy Maldororovy. Surrealismus se zpěčuje konvenčním schématům, „realizuje“ duševní pochody, spontánně předhazuje fantaskní motivy, ale rozhodně nepřináší „příběh“, na jakém je založené jádro fantasy či science fiction. Jistě, fantaskní motivy jsou výrazným pojítkem, ale zkuste tvrdit, že modré auto je červené, protože červené auto taky jezdí. 🙂 “Nový Maldoror” určitě osloví mnoho čtenářů, ale, po pravdě, pro tradiční surrealismus nepředstavuje nijak výraznou konkurenci.

A je to za námi. Patnáct povídek a novel na 550 velkých stránkách, to je slušná porce. Ne všechny povídky sice patří mezi naprostou špičku, ale kusy jako Zmrzlinová říše, Rok v Lineárním městě či Porotcování by si neměl nikdo nechat ujít. Editorovi se stala osudnou volba zařadit vedle pěti amerických a pěti britských textů také pět australských, protože čtyři z nich (vyjma Maldorora na cestách) tvoří kvalitativní dno antologie a nepřinášejí nic běžně nevídaného. Jemně bych si také mohl postěžovat na jakousi bezkoncepčnost knihy. Na jedné straně minimum fantasy, na druhé slabší SF texty, na jednu stranu snaha o pestrost, na druhé povídky s podobným záběrem. Celkově však Martin Šust odvedl vynikající práci a my čtenáři můžeme jen doufat, že bude mít stejně šťastnou ruku i při sestavování druhých TDK, kterých bychom se měli dočkat příští rok. Má také dost času na vychytání nedostatků, protože podruhé už od něho budou čtenáři požadovat vysokou úroveň zcela automaticky. Je skvělé, že se u nás někdo věnuje nejsoučasnější zahraniční fantastice s takovou vervou a erudicí. Přináší pak českým čtenářům povídky, jaké tady zatraceně chybí. TDK jsou zároveň největším konkurentem našich dvou velkých SFFH časopisů. A když jejich loňskou produkci srovnám s TDK, znám vítěze.