Dům voskových figurín

Že jsou “teenagerovské vyvražďovačky“ (nikoliv horory) v současnosti v módě, o tom svědčí úspěch obou dílů vcelku zdařilého a především vtipného béčka Jeepers Creepers režiséra Victora Salvy a přehnaně drsného, vizuálně však velmi poutavého remaku Texaského masakru motorovou pilou Marcuse Nispela. Oba filmy stály okolo dvaceti mil. dolarů a jen v amerických kinech vydělaly dvakrát tolik. Podobného úspěchu se zachtělo i producentům Joelu Silverovi a Robertu Zemeckisovi, a tak neváhali a na režii předělávky dnes již klasického hororu House of Wax z 50. let s legendárním Vincentem Pricem v roli hlavního záporáka si najali španělského videoklipaře a zároveň hollywoodského debutanta Jaumea Colleta-Serru. Nevím, jak by snímek dopadl třeba právě v rukou Salvy či Nispela, ale chudák Collet-Serra se moc nepředvedl.

Pro „american idiot teenager-movie“ se jako vždycky prosťoučký děj točí okolo party mladých pohledných lidí (Elisha Cuthbertová, Paris Hiltonová a spol.), kteří jsou na cestě nikoliv na basketbal nebo koncert, ale představte si, že na fotbal! A samozřejmě zabloudí a ocitnou se v na pohled normálním městečku Ambrose, kde není ani živáčka kromě bratrské psychopatické dvojice a jejich rodinného Domu obdivuhodně realistických voskových figurín.       

Hlavní chybou režiséra bylo, že se Dům voskových figurín pokusil natočit jako „něco mezi“ již zmiňovaným zábavným Creeperem či třetím Vřískotem a vyloženě nechutným Texaským masakrem. Zpočátku to sice mohlo vypadat jako dobrý nápad, ale v průběhu filmu už vážně nevíte, čemu se máte smát a před čím se bát. Režisér rozjíždí film vcelku působivou scénou, kdy nám jsou představeni hlavní dva záporáci, dvojčata Bo a Vincent alias WaxFace, ale po téhle pasáži je rychle jedoucím fárem a drsnou muzikou přesně dán směr, kterým se toto béčko s velkým B hodlá ubírat. Směrem k filmovému odpadu.

Při scénách v lese, kdy se hlavní hrdinové natáčí kamerou, se ještě usmíváte, neboť režisér kdekomu připomíná kultovní Záhadu Blair Witch, při první vraždě jste zhnuseni přestřižením achilovky, při následném zalití oběti do vosku vás upoutá pár originálních nápadů v čele se zdařilou hudbou od Johna Ottmana, ale v momentu, kdy je chudák Wade již vystaven v muzeu a jeho kamarád ho v pohodě zdraví slovy „Zdar, Wade. Co tady, do prdele, děláš?“, se už valíte smíchy. Celý Dům voskových figurín působí zkrátka zatraceně nevyváženě a mnohokrát to opravdu vypadá, že štáb byl v čele s režisérem totálně zhulený a našim slavným producentům Silverovi a Zemeckisovi šlo jen o překonání Texaského masakru, který sice, co se týče násilí, nastavil laťku pekelně vysoko, ale Figuríny se přes ni lehce přehouply. Texaský masakr byl ovšem vizuálně mnohem zajímavější a kvalitnější než celý Dům voskových figurín, a to i přes fakt, že Collet-Serra  je mnohem zběhlejší videoklipař (přes 500 reklam a klipů) než Nispel (něco kolem 300 kousků).  

Herecké obsazení nemá žádný smysl rozebírat (snad jen zmíním snažící se Elishu Cuthbertovou), takže přejdu rovnou k výslednému verdiktu: dávám 4/10 a to vlastně jen za úvodní „nadějnou“ scénu, atmosférickou hudbu, originální scénu v kině s voskovými diváky a za překvapivě vynikající finále, kdy se nám hořící voskové (!) muzeum roztéká přímo před očima. Nic víc, nic míň.