Dóm řetězů – Erikson Steven

Malazská kniha padlých by počtem dílů a jejich tloušťkou mohla snadno vzbuzovat dojem, že jde o další tuctový cyklus tzv. high fantasy, jejíž tradici založil J.R.R.Tolkien svým Pánem prstenů. Děj by tomu také napovídal – boj o osud světa, dobývání velkých říší, atd.  Zdání však částečně klame – jde spíše o syntézu high fantasy a poněkud opovrhovanějšího poddruhu, zvaného „meč a magie“. Steven Erikson se sám přiznal, že není literárně odkojen velkým Tolkienem, ale takovými mistry fantasy, jakými byli Howard, Burroughs nebo Leiber. Vyplývá z toho celkem hodně.

Z rozsáhlých ság si vypůjčil některé motivy a postupy – boj o osud světa, hrdinové se přestálými zážitky mění a vyvíjejí, komplikovaný mnohovrstvý děj – a na ně narouboval elementy převzaté od výše zmíněných mistrů epické fantasy. Mám na mysli propracované souboje a bitevní scény (v tom je Erikson mistr), hrdinové jsou většinou dobrodruzi z povolání – vojáci, assasinové, bojoví čarodějové a občas trousí suchý humor a ironii. Díky spisovatelově vyzrálosti a dokonalému zvládnutí řemesla není výsledkem mišmaš, ale dokonalá syntéza, která podle mého názoru musí udělat radost každému opravdovému fanouškovi fantasy. Důkazem Eriksonova umu je svět, ve kterém se děj odehrává, a jeho reálie.  Živoucí, propracovaný, s komplikovanou minulostí. Svět, který je opravdu jiný, žádná variace na náš středověk nebo starověk. Svět, který se někdy zdá povědomý, ale který je přesto tak… cizí.

O syntéze epické a high fantasy jsem se nerozepisoval náhodou. Dóm řetězů, o kterém dnes píšu, je toho skvělým dokladem. Za první čtvrtinu knihy by se nemusel stydět žádný z mistrů „meče a magie“. Jeho hrdinou  je mladý Karsa Orlong, příslušník bojovného horského národa Teblorů. Žijí si po svém, kontakty s okolím moc nevyhledávají, ovšem kromě jejich oblíbeného sportu – krevní msty a lovení válečných trofejí. Lidmi ze srdce pohrdají a nazývají je dětmi. Hrdý Karsa je od dětství krmen historkami o staré slávě a hrdinských činech předků. Současný stav se mu nelíbí a považuje ho za úpadek, takže se proto stane ideálním materiálem pro bytosti, které jeho kmen uctívá jako bohy. Zmanipulovat ho, aby se s dvěma přáteli vydal na nájezd do nížin, bylo pro ně jednoduché. Zpočátku jde vše dobře, ale záhy se ukáže, že svět se velmi změnil a lidé už dávno nejsou bezbrannou kořistí. Karsa je stíhán takovými ranami osudu, že se jeho namyšlenost a  arogance začnou hroutit. Karsa ještě neví, že bude muset odvrhnout vše, co dosud považoval za správné… včetně bohů. Jeho cesta ho nakonec zavede až do centra Svaté pouště Raraku, do vojska shai´k, bojující proti malazské říši.

Po velice dynamické, napínavé a čtivé první čtvrtině  (která vlastně byla retrospektivou, protože se odehrává nějakou dobu před zbytkem knihy) se charakter  i hrdinové knihy drasticky změní. Celou dobu čtenář – pro Eriksona netypicky – prožíval pouze Karsův osud, ale zbytek knihy se vrátí do intencí obvyklých u ostatních Eriksonových knih. To znamená množství hrdinů  – jedním z nich bude i Karsa – a několik vzájemně souvisejících dějových linií, které se nakonec protnou. Čtenář bude v zásadě sledovat tažení malazských vojáků proti vzbouřencům, vedeným bohyní posedlou shai´k. Vojáky vede pobočnice Tavore. Vzbouřencům velí Felisín. Ty dvě jsou sestry… Boj tím dostává zcela nový a velmi nepříjemný rozměr. Ani jedna z nich nemá na výběr žádnou přijatelnou alternativu – Tavore to nedovolí císařovna a její ambice a Felisín bohyně, která jí posedla, takže čtenář od počátku tuší, že výsledkem musí být rozhodující bitva. Jenže to je jen spisovatelův tah, určený pro zmatení čtenáře. Erikson si s čtenářem pohrává jako kočka s myší a na konec přichystal překvapení, kterým vlastně postaví děj na hlavu. Bravo! To, co jsem popsal, je v podstatě kostra děje, kolem je mnoho zajímavé a dosti podstatné „omáčky“, kterou si musíte vychutnat sami.

Tolik o obsahu,  zbývá provedení. Erikson má řemeslo skvěle zvládnuté, tady žádná nepříjemná překvapení nečekají. Jak jsem napsal, jednou z předností jeho ságy je komplikovanost. Je to však trochu obousečná zbraň. Reálně totiž hrozí, že se čtenář v knize „ztratí“ a bude mít problémy zjistit, kterou dějovou linii vlastně aktuálně sleduje. Předěly jsou často nezřetelné. Erikson také někdy určitou postavu nazývá jménem, jindy příjmením nebo přezdívkou, jindy zase titulem nebo jménem národa. Je třeba být opravdu pozorný – v knize vystupují desítky postav! Ještě že je na konci jejich přehled. Jinak však  klobouk dolů. Spisovatel pěkně postupně poskytuje další střípky skládačky, ze kterých si čtenáři skládají dohromady obraz světa, ve kterém se děj odehrává. Překvapením (jedním z mnoha) je, že občas podstrčí i falešný kousek. Čtenář si postupně vytvoří jakousi představu, ale ta nemusí být správná. Teprve nyní zjišťuje, jak to vlastně opravdu bylo třeba s císařovniným převzetím moci. Kdo ví, čeho se ještě dočkáme. Pochvalu si zaslouží vývoj postav, a také přesvědčivý popis jejich motivace a pocitů. Osamělost a zmatek shai´k, chladný rozum a ambicióznost pobočnice Tavor, a hlavně daleká cesta, kterou musí ujít Karsa, aby se mohl vzepřít bohům a zachránit sebe i svůj lid. Celkové hodnocení knihy tedy musí být velmi dobré. Dlouho se pochybovalo někde mezi osmičkou a devítkou, ale určité chybičky a nová přísnější pravidla hodnocení se podepsaly na tom, že jsem knize dal „jen“ osm bodů z deseti. Myslím však, že kvalitou předchozím dílům nijak neustupuje, a pokud se vám líbily, budete dokonale uspokojeni. Pokud je neznáte, pokuste si sehnat alespoň první díl s názvem Měsíční zahrady. Uvidíte, že se vám bude líbit. Pokud má totiž něco nárok na titul „moderní fantasy“, pak je to tento cyklus.