Magazín F&SF #2/2006 – recenze časopisu

Pro ty, kteří měli čest už s prvním číslem, lze to nejdůležitější shrnout do několika slov: Číslo dvě se svému předchůdci nepodobá jen mírnou nesrovnalostí mezi původně avizovaným a skutečným datem vydání, ale – což je důležitější – i strukturou obsahu a především jeho kvalitou.

Po nezbytném editorialu Martina Šusta přichází první povídka – Navatar Jerryho Oltiona -, jejíž obsah lze shrnout do hesla „Od automobilové dopravy k mezihvězdným letům, aneb kterak se jisté nenápadné UI splnil jeden z odvěkých snů lidstva“. Přímočarý příběh o cestě za splněním svého cíle ale i o přátelství a věrnosti je sice od prvních stránek až po povinné vyvrcholení dokonale předvídatelný, čte se však příjemně a na svého autora prozrazuje nejen znalosti z oblasti astrofyziky, ale především schopnost pracovat s tou romantičtější částí „lidské“ povahy. Zkrátka příjemné čtení na rozjezd a příprava na věci příští.

Zlatým hřebem magazínu by klidně mohla být hned následující, Nebulou oceněná noveleta Suterénní magie od Ellen Klagesové. Mary Louisa, šestileté samotářské děvčátko, žije ve velkém domě s otcem, který ji dokonale přehlíží, a mladou macechou, která, místo aby následovala příkladu svého manžela, holčičce při každé příležitosti znepříjemňuje život. Mary Louisa nalezne pochopení a oporu v hospodyni Ruby, kterou rodinná tradice vybavila nezanedbatelnými znalostmi černošské magie. Soukromá domácí válka může začít… Práce Ellen Klagesové v mnohém připomíná povídky Kelly Linkové – ať už použitým stylem a rytmem řeči, nebo láskou ke zdánlivě prostým magickým prostředkům a jejich aplikací na všední život. Snad jen humorný podtón, který k Linkové neodmyslitelně patří, je zde nahrazen špetkou strachu a kapkou temnoty. Dojem z nejosobitější povídky celého magazínu bohužel kazí překlad Zdeňka Uherčíka, který místy tahá za oči na samé hranici únosnosti:

„Ví, že někde, někde úplně jinde jsou draci, princové, kouzelné hůlky a přání. Zvlášť ta přání. A štěstí až na věky. Ale štěstí až na věky není zrovna teď. (…) Hrozně jí schází, ale spíše abstraktně.“ Ach jo.

A dostáváme se – tramtadadá – k hlavnímu lákadlu druhého čísla obnoveného Magazínu F&SF, předloze ilustrace na obálce a nejdelšímu textu tohoto vydání, hororové novele Sekvence Imago Lairda Barrona. Marvin Cortez je drsný chlapík. Bývalý zápasník a vymahač dluhů příležitostně přiživuje rodinný rozpočet odváděním špinavé práce pro přítele z mládí. Ten má tentokrát pro Marvina zdánlivě prostý úkol – vypátrat okolnosti vzniku děsivé, znepokojující ale současně fascinující fotografie, součásti většího celku s názvem Sekvence Imago. Počáteční Marvinův zájem o fotografii však záhy přerůstá v posedlost a pátrání po pravdě o záhadném uměleckém díle se mění v cestu, při níž riskuje duši i vlastní přežití.

Editor o této novele sebejistě tvrdí, že „jakmile jednou začnete, budete muset dočíst až do konce“. Podobná reklamní prohlášení sice z principu ignoruji, v mém případě však tentokrát platilo stoprocentně. Hlavní hrdina (a vypravěč) je neúspěšný, životem i sebou samým zklamaný cynik, jehož vpravdě marlowovský pohled na svět (Tak třeba douška o manželství: „To, co mělo být týdenní flirt, se změnilo ve zlozvyk, a i když bych s ním rád skoncoval, ještě jsem nepřišel na vhodnej způsob, jak to províst.“) se nevytrácí ani s houstnoucí temnotou a stává se čtenáři spolehlivým průvodcem od prvních kroků až k děsivému vyvrcholení. Barron, který spíše než na hektolitry krve a vyhřezlé lidské orgány sází na budování pochmurné atmosféry, sice využívá možná až příliš osvědčených postupů, činí tak ovšem s citem mistra, díky čemuž povídku rozhodně zklamaně neodložíte s pocitem, že už jste něco podobného četli. Opravdu vynikající hororová záležitost, na kterou hned tak nezapomenete.

Paolo Bacigalupi představuje čtenáři v povídce Flétnová dívka feudální svět budoucnosti, konkrétně pak sídlo bezcitné Madame Belariové, absolutní vládkyně nad životem a smrtí svých poddaných. Jednou z nich je i Lidie, představující spolu se svou sestrou vrcholné umělecké dílo své majitelky. Ta pomocí chirurgických zákroků z dívek vytvořila nástroje určené k provozování rafinovaně erotické a dekadentně zvrácené formy umění. Dokáže vzpurná Lidie změnit svůj zdánlivě nezvratný osud? Melancholický (či slovy editora křehký) a emotivně vypjatý příběh zaujme vedle morálně-filozofického podtónu především samotným nápadem existence flétnových dívek a jejich umění, stejně jako rafinovaným závěrem. V Bacigalupiho světě optimismus či prostou lidskou naději nehledejte. Připravte se na hodně deprimující čtení.

Magazín uzavírá nedlouhá Pověst o zlatém orlu od Davida D. Levina (nom. Hugo 2004), další příběh o touze po kosmických cestách. Je to životní příběh Nerissy, která se narodila jako pták, díky lidské technice se stala mozkem hvězdného korábu, díky zákonitostem lidské historie upadla v zapomnění a díky náhodě dostala další šanci na život jako umělá dívka. Je to však také příběh mladíka Denaliho, který v Nerisse nalezne prostředek k úniku z nepříjemné finanční situace. Mírně romantická, citlivá i lehce ironická povídka pokrývá na prostoru dvanácti stran události několika tisíciletí, což do značné míry vylučuje pokusy o výraznější charakterizaci postav a čtenáři s nimi znesnadňuje sžití. Osobně povídku považuji za nejslabší článek druhého čísla F&SF magazínu, vzhledem k poměrně vřelému přijetí zahraničních čtenářů i kritiků (zmiňovaná nominace na cenu Hugo byla jen jednou z mnoha) však zřejmě půjde o názor menšinový.

Intermezza mezi povídkami tvoří texty publicistické. Zde Martin Šust použil naprosto stejný vzorec jako u předchozího čísla. Jako první nastupuje článek seznamující čtenáře se známou postavou světové fantastiky a jejím dílem. Tentokrát padla volba na Ursulu K. Le Guinovou a její Zeměmořskou sérii, jejíž historii spolu s okolnostmi vzniku českých překladů popisuje osoba nejpovolanější – Petr Kotrle. Knižní recenze se věnují jedné z nejvýraznějších knih řazených pod nálepku New Weird, románu Veniss Underground Američana Jeffa VanderMeera, a v rámci snahy o rozmanitost pak Resnickově vesmírné kovbojce Návrat Santiaga. Martin Foret se zabývá komiksovou částí tvorby Neila Gaimana, konkrétně jeho dnes již kultovním Sandmanem. Troufám si tvrdit, že příznivci této umělecké formy naleznou v článku jen málo nového, pokud však patříte k těm, jejichž kontakty s komiksem se omezují na příležitostný flirt, možná si přijdete na své.

Z celého magazínu čiší značná dávka profesionality a péče, kterou mu jeho tvůrci věnovali. Do výběru nepronikla žádná slabá povídka/novela/noveleta (třebaže tohle asi vzhledem k množství materiálu, který má Martin Šust dispozici, nikoho nepřekvapí) a i hodnota publicistických textů je dána spíše jejich kvalitou než známými jmény autorů. Také jazyková redakce i sazba se mohou pochlubit profesionální úrovní, která u nás bohužel stále ještě není pravidlem. Druhé číslo F&SF je zkrátka jednoznačně zdařilý počin. Jen tak dál.