Údolí vykoupení 1 + 2 – Reynolds Alastair

Nebojte, laťka nasazená panem Reynoldsem na samotném začátku se udržela, pokud ne přímo zvedla. Na konci Archy hrdinové prchají do jiné sluneční soustavy a čtenáři zůstanou namlsaní na finále. Také s touhle myšlenkou jsem k Údolí vykoupení přistupoval. Má očekávání ovšem byla docela brzy zametena pod stůl. Naivně jsem si myslel, že se vše bude odehrávat v jedné soustavě, když už ne planetě. Ale to jsem se hodně zmýlil. Děj je rozdělený zcela rovnoměrně na planetu Helu, kde sledujeme především osudy dívky Rašmiky, náboženským virem kontaminovaného Kveičiho a jeho osobního lékaře Greliera. Druhá linie se už zuby nehty přidržuje našich starých známých. Doslužujícího Clavaina, hypervepře Štíra a všechny ostatní, co se dostali na Ararat.

Obě linie jsou časově hodně posunuté a vzhledem k dilataci času při cestách ve vesmíru se vše srovná až v úplném závěru. Také musím dodat, že od konce minulého dílu uplynulo třicet let. Tudíž ne vše se povedlo, jak mělo. Krátká zastávka na Araratu se změnila v přestávku, v níž se stihla vytvořit rozrostlá kolonie. Jenže tuhle bezstarostnost a iluzi normálního života přeruší přílet Kuriové a její informace začnou skoro doslova otřásat světem. Oproti tomu Rašmika má jednoduchý úkol. Na Hele odchází od svých rodičů a jde hledat svého bratra, který se vydal za živobytím do jedné z katedrál na Nekonečné cestě.

Nelze vůbec zkratkovitě povyprávět ani náznak rozsáhlého příběhu. Dlouhou dobu se jen seznamujete s okolím, ve kterém se později začnou odehrávat dramata, která ovlivní celou lidskou rasu. Často se k hlavním hrdinům dostanete přes různé odbočky, epizodní postavy a podobně. Celá první část mi přišla, co se týče nějaké akce a pořádné hard sci-fi mely, slabší. Vy, jako čtenář, i hrdinové se teprve dostáváte do obrazu, zjišťujete novinky, které se okolo vás objevily, a pouze nasáváte informace. Zato druhá část je už tou pravou koncentrovanou sci-fi šťávou, kterou budete silou nasávat. Vesmírné koráby se začnou prohánět po okolí, Zmarové budou na vše živé útočit a snažit se očistit vesmír od organického moru – tedy především lidí. A jak jste si určitě dříve zvykli, Reynolds se smrti nebojí. Tedy spíše jejímu začlenění do děje. Mnoho hlavních postav postupně umírá a vždy jejich skon působí jen tak mimochodem. Jako by to nic nebylo. Stalo se a jde se dál. Určitě si mnoho postav oblíbíte a jejich „plýtvání“ se vám možná nebude líbit. Ale celá tahle série je postavená především na tom, že každý dělá, co může. A pokud musí umřít, nebo bohužel nemá dostatek sil přežít, nepřežije. Není se čemu divit, jelikož během událostí z celé série umřely miliony lidí. Pár jedinců navíc není vůbec nic hrozného, ne? 🙂

V Údolí vykoupení se už nesetkáme s tolika náhodami a štestím jako dříve. Vše působí věrohodněji a přirozeněji. Pokud byste si měli přečíst pouze první část a čekat na druhou, mohli byste být trošku zklamaní. Ale vzhledem k situaci, že obě knihy jsou na pultech dostatečnou dobu, našetřete si rovnou na obě části (pokud je teda ještě někdo nemá…).

Velmi zvláštně a dalo by se řict i překvapivě zapůsobí závěr. Každý se hrne za vytýčeným cílem a všichni čekají bůh ví co. Ale realita je často jiná. Závěr působí celistvě a lehce zapadá do obsahu. Myslím, že každý z vás bude mít při dočtení pocit dobře odvedené práce. A to jak z hlediska spisovatelského, tak i vás, jako čtenářů. Přeci jen vždy působí dobře, když se po dlouhé době dohrabete na konec něčeho příjemného a můžete si ještě chvíli vychutnávat pomalu ustupující pocit zadostiučinění.

Triton u nás vydal osm Raynoldsových knih, které se odehrávají ve stejném světě, potažmo vesmíru. Jestli milujete sci-fi a právě tato díla vás minula, vřele doporučuji tuhle chybu napravit. Celá série působí velice kompaktně a v žádné knihovničce ostudu neudělá. Jen kdyby takových knih bylo více. A stejně tak i jejich čtenářů…