Čtvrtá kniha Einarinn přenáší děj na válečníka Ryšada a dává tak možnost přečíst si dobrodružství s neohroženým hrdinou, u něhož se přeci jen očekává více akce, soubojů a stříkající krve. Splnila ovšem paní spisovatelka tato očekávání?
Předem můžu říct, že ne. Ono to lze i snadno vysledovat z konečného hodnocení. Rád vám tedy nyní řeknu, kde se stala chyba a co vůbec od této knihy lze očekávat.
Jak určitě víte z minulých dílů, Ryšad potřebuje dosáhnout u svého pána D´Olbriota vyššího postavení a získat tak možnost žít s Livak dle svých představ. Proto se rád ujímá dalšího úkolu a sice postarat se o zájmy svého přítele Temara v pro něj nehostinném a neznámém prostředí. Ryšad se tak prakticky stává ozbrojenou chůvou a poradcem. Přesto rád D´Alsenninovi pomáhá v jeho nelehkém úkolu najít zbylé cennosti s dušemi zakletých přátel a seznamováním se současností, respektive Temarovou budoucností. K tomu jim pomáhá i sobecký a povýšený mág Casuel, mágyně Avila a mnoho dalších osob. Ovšem i přes početné kamarády a stoupence se brzy objevuje přesila nepřátel.
Hlavní náplní všech zúčastněných postav v knize je chození od prvních informátorů ke druhým, zjišťování nových informací, účast na večírcích, slavnostních hostinách a neustálé řešení diplomatických problémů. Situace, kdy se bojuje, pronásleduje, brání holé životy a celkově se jedná o tep zrychlující čtení, je opravdu poskrovnu. Zápletka se sice čím dál více komplikuje a dlouhou dobu není zřejmé, kdo proti Temarovi brojí, ale zvraty v ději přicházejí jen v podobě nových informací, objevivších se postav nebo provedených rozhovorů. Což není příliš.
Z toho vyplývá další fakt, který knihu shazuje do šedi průměru. Autorka se tak soustředí na politické popisky, pře soudní i mimosoudní a sem tam vše jen mírně okoření menší akcí, že zapomíná na vcelku závažná fakta a možnosti všech postav. Působí docela nereálně a neuvěřitelně, že Casuel i jiní mágové v průběhu děje ukáží schopnosti, které by naprosto celý problém popisovaný na 587 stranách mohly vyřešit během prvních 100 stran. Na úkor uvěřitelnosti se zapisují i celková zjednodušení. Temar připlouvá do své dávno opuštěné domoviny především najít ztracené šperky a jako druhý úkol se jeví vytvoření Kellarinu dobrou výchozí pozici při vyjednávání a obchodování. Bohužel způsob, jakým právě tyhle důležité šperky získají je tak naivní a prostý, až to hraničí s pohrdáním čtenářovou inteligencí. Podobných, ale méně důležitých situací je více a prakticky knihu degradují jen na obchodní jednání. Závěr působí trošku nedokončeně a velmi prostě vše rozsekne. Příliš velkou gradaci nečekejte a úplně poslední strany jsou zcela jednoznačně nalinkované pro následující díl.
Nechci jen kritizovat, kniha má určitě i své klady. Především jde i přes své neduhy o řemeslně zvládnuté dílo a bez problémů pobíháte očima po řádcích a nemáte větší důvod se zadrhnout. Postavy vedou živé dialogy (ostatně na nich je vše postavené), objevují se neustále nové osoby a děj je roztržen i na vedlejší hrdiny, takže máte možnost si vše prožít i z pohledu Temara nebo třeba Casuela. Tahle diverzifikace dokáže mírnou monotónnost okořenit a dodat šťávu. A přeci jen, pokud máte v poličce předchozí tři díly, určitě vám tenhle nebude chybět, ať už si zde říkám, co chci. Ovšem můj názor je ten, že nejlepší byl pouze díl první a další se po úspěchu staly jen nastavovanou kaší, která je ale uvařena a rozmačkána z nepříliš čerstvých a chutných brambor. Proto pro neznalce série Einarinn nemá vůbec smysl o Válečníkově slibu uvažovat a řekl bych, že peníze může vynaložit na kvalitnější a zábavnější ságu…
“mágyně” je skutečně elitní slovo 😀 to sem ještě neviděl