Terror – Simmons Dan

19. května 1845 vyplula z anglického Greenhithe výprava, aby se pokusila najít takzvanou Severozápadní cestu – bájný pruh nezamrzlého moře, jenž se měl táhnout podél severního pobřeží Kanady až k Aljašce a Beringově úžině. Sesterským lodím Erebu a Terroru se sto dvaatřiceti muži na palubách velel sir John Franklin. 26. července téhož roku se expedice u Baffinova ostrova setkala s britskými velrybáři, načež vplula do Lancasterova průlivu a… zmizela. Zřejmě největší tragédie v dějinách britských arktických výprav byla vysvětlena až o mnoho let později, leč dodnes kolem ní panuje hodně nejasností; snad i proto se neblahý osud Franklinovy expedice stal inspirací pro řadu spisovatelů.

V roce 2007 se k nim přidal Dan Simmons, jeden z nejnápaditějších spisovatelů současné americké SF&F. Na rozdíl od svých předchůdců se však příběh nebál posunout do hororové roviny – výsledkem se stala úžasně působivá kniha, která stojí nejen za jedno přečtení a která vám navzdory svému nemalému rozsahu rozhodně nebude připadat dlouhá či rozvleklá.

Ne že by autor od samého začátku dštil děs a hrůzu. Strach podává v přesně odměřených dávkách, ani moc, ani málo, zkrátka tak akorát, abyste s lehkým mrazením v zádech a zatajeným dechem nepřestávali otáčet stránky. Celý příběh připomíná hru orchestru pod taktovkou zkušeného dirigenta, dokonale sladěnou, bezchybnou, prostou falešných tónů. Jediné zakolísání – tedy alespoň z mého pohledu – přijde až v samotném závěru. Ale k tomu se v této recenzi samozřejmě ještě dostanu.

Největší devizou této knihy je její atmosféra, natolik hutná, že by se skoro dala krájet. Simmons vás s pomocí svého vypravěčského talentu doslova vtáhne do panství věčného chladu za polárním kruhem, kde před sebou posádky Erebu a Terroru mají již druhou zimu na stejném místě, uprostřed ledového pole nějakých dvacet kilometrů od pobřeží Ostrova krále Williama. Teploty klesají, den se již stačil scvrknout do pouhé hodiny mdlého světla a v ledovém sevření povolují dokonce i speciálně vyztužené trupy obou lodí. Uhlí k vytápění pomalu dochází a tenčí se rovněž zásoby potravin, nemluvě o tom, že obsah velké části konzerv uložených v podpalubích je zkažený a nepoživatelný. Nálada mužstva je stejně mrazivá jako počasí venku; navíc se objevují první případy kurdějí, nemoci tak obávané, že se námořníci její jméno neodvažují vyslovit nahlas.

A aby toho všeho nebylo málo, je tu něco, jakási záhadná věc na ledu, šelma mnohem větší a silnější než jakýkoli lední medvěd. Číhá tam venku ve tmě, v nepřehledném ledovém bludišti a čas od času přichází, aby zabíjela. Je nepolapitelná a dost možná i nezranitelná. Má něco společného s Mlčenlivou dámou, mladou Eskymačkou s vykousnutým jazykem, jež nalezla útočiště na Terroru? Mezi námořníky se najdou tací, kteří si začínají myslet, že je Mlčenlivá dáma čarodějnice, zatímco věc na ledu není zvířetem z masa a kostí, nýbrž krvelačným démonem, stvůrou přišlou z pekel.

Věřte, že velmi záhy „zdomácníte“ ve skličujícím světě, tvořeném Erebem, Terrorem a zmrzlou bílou pustinou kolem nich, a s Franklinovou expedicí poznáte hlubiny marnosti, zoufalství a beznaděje. Na této knize není děsivý ani tak tajemný netvor, nýbrž všeobjímající vědomí toho, že hrdinové nemají žádnou šanci přežít. Přestože však víte, jaký osud výpravu nakonec stihne, stejně jejím členům držíte palce a kdykoli jim svitne naděje na záchranu, podvědomě doufáte ve šťastný konec. O to trpčí je pak zklamání – nejen jejich, ale i vaše. Terror rozhodně není veselý román pro chvíle pohody. Po jeho dočtení si však budete více vážit obyčejných věcí, jako je teplo či dostatek jídla.

Nemohu se nezmínit o způsobu, jakým Simmons svůj příběh vypráví. Neomezil se jen na jediného hlavního hrdinu – každá z celkem sedmdesáti kapitol nese jméno postavy, která v ní hraje ústřední úlohu. Děj díky tomu nikdy nesklouzne do jednotvárnosti, neboť události střídavě sledujete například očima mladého poručíka Irvinga, zkušeného ledařského mistra Blankyho, vzdělaného stevarda Bridgense či samotného sira Johna Franklina, díky kterému se vrátíte nejen do prvních let výpravy, ale také do doby ještě před jejím vyplutím. Minulost zpočátku dýchne i ze stránek deníku doktora Goodsira, jehož podrobné záznamy vás budou provázet až téměř do konce knihy. Skutečným protagonistou je však kapitán Francis Rawdon Moira Crozier, zkušený polární badatel se zálibou ve whisky a jízlivých poznámkách – hrdina, jenž vám nemůže nepřirůst k srdci.

Postavy jsou nesmírně živé a často se s nimi budete jen těžko loučit. Několikrát jsem se při pohledu do obsahu a zjištění, že před sebou právě mám poslední kapitolu s jedním z mých oblíbených hrdinů v názvu, přistihl, že se mi do dalšího čtení ani trochu nechce.

Na knize je znát, že Dan Simmons věnoval mnoho času studiu nejen sekundárních, ale i primárních historických pramenů. Jeho líčení polárních krajů a především zamrzlých lodí a života na nich je podrobné, poučné a přitom úžasně čtivé. Nikdy by mě nenapadlo, že budu doslova hltat dokonce i dlouhé pasáže o druzích arktického ledu či typech palubních člunů. Autor ale všechno popisuje natolik barvitě a poutavě, že nemůže znudit snad ani zatvrzelého příznivce akční literatury. Nutno podotknout, že všechny faktické podrobnosti, maličkosti, které vám budou po několika stech stránkách připadat jako úplná samozřejmost, skvěle dokreslují atmosféru příběhu a dodávají mu na realističnosti.

Trochu paradoxně to byla právě podmanivá věrohodnost, jež mi trochu pokazila celkový dojem z tohoto jinak výtečného díla. Na Terroru se mi totiž nezamlouval závěr, posledních několik kapitol. Ne že by byly špatně napsané, to rozhodně ne. Jen mi k předchozímu textu příliš neseděly; měl jsem z nich pocit, jako by byly vytrženy z úplně jiné knihy a „přilepeny“ sem. Během čtení jsem si na knihu zvykl pohlížet jako na historický dobrodružný příběh s prvky hororu a zlom, kdy náhle sklouzla hluboko do fantastiky, mi připadal prudký a násilný. Upřímně řečeno by mi bylo milejší nějaké racionálnější (čímž rozhodně nemyslím racionální) vysvětlení událostí kolem Franklinovy výpravy. Ale možná jsem jen nenapravitelný realista a ostatním čtenářům bude tento konec připadat skvělý.

Těžko hodnotit překlad bez znalosti originálu; mohu tedy jen konstatovat, že český text je plynulý, s minimem stylistických nesrovnalostí. Překladatel Pavel Medek si poradil jak se spletitými souvětími, tak i se specifickou terminologií (mé výrazivo obohatil například o tlakový hřeben nebo o temovače). Korektorům sice pár překlepů uniklo (jednou se třeba z roku 1847 stal rok 1947), ale vzhledem k rozsahu knihy je třeba uznat, že i oni odvedli pořádný kus dobré práce. Z originálu převzatá černobílá obálka dokonale vystihuje mrazivou bezútěšnost polární divočiny, nepřátelské vůči všem živým bytostem.

Třebaže Akademie SFFH dala při volbě nejlepšího fantasy či hororového díla roku 2007 přednost Jonathanu Strangeovi a panu Norrellovi, já osobně mám jiného vítěze, pochmurný román, který se mi dostal hodně hluboko pod kůži a který ani dnes, několik týdnů po dočtení, nejsem schopen pustit z hlavy. Zkrátka a dobře: chcete-li knihu, jež ve vás zaručeně zanechá nesmazatelný dojem, kupte si Terror.