Bratři Wachowští, toť vzorný exemplář amerického snu. Jeden ujíždí na scifi, druhý na filozofii. Oba se straní veřejnosti. Filmovou režii nikdy nestudovali, jistou dobu se živili jako truhláři. A přesto dobyli svět – jejich Matrix naboural celosvětové žebříčky nejlepších filmů. Nyní o sobě dávají vědět znovu v díle neméně ojedinělém. Jestliže v pokračování Matrixu, Reloaded a Revolutions, rozdělili veřejnost, Speed Racerem učinili totéž. V dvojnásobné míře.

Wachowští se zhlédli v japonském animovaném seriálu Mach GoGoGo, přesvědčili producenta Joe Silvera o šlechetném úmyslu a pustili se do práce. Výsledkem je dílo, k němuž bychom jen stěží hledali alternativu. Film věru bezprecedentní. Bez předobrazů a kvůli finančnímu propadu zřejmě i bez následovníků. Speed Racer prodělal a za svou progresivitu zaplatil nezájmem. Na druhou stranu je zapotřebí uvážit, kolik stovek milionů vydělala Warnerům trilogie Matrix. Může se dokonce zdát, že Wachowští tvůrčí svobodu od Warnerů tentokráte zneužili a natočili vysněný, takřka experimentální projekt. Přitom příběh je všechno možné, jen ne originální.

Na straně dobra Speed (Emile Hirsch). Talentovaný mladý závodník, věrný podniku svého otce. Vyjma něj patří do rodinného klanu přítelkyně Trixie (Christina Ricci se sexy mikádem), archetyp starostlivé maminky nebo zdroj vtipů soustředěný kolem Speedova mladšího bráchy a živého šimpanze. Na straně druhé korporace Royalton. Továrna na úspěchy. Ukázkový moloch, jehož vertikální praktiky sahají od výroby vozů přes najímání závodníků a pochybné kontakty s podsvětím k nečestným praktikám při samotném závodění. A pak že nejsou mainstreamové filmy podvratné. I Royalton lze vnímat jako metaforu filmových producentů a „velkých zvířat“. Výsledkem je střet vpravdě goliášovský. Dojde na kung-fu, či spíše uvědomělou parodii na kung-fu, agresivní rybičky (…) a zběsilé závodění napříč všemožnými ekosystémy. Nikoliv tedy po rovinných okruzích. Nadto se superrychlé káry nonstop odlepují od země a rozličnými udělátky ohrožují soupeře. Dojde na romantiku, drama, akceleraci, důvtip, adrenalin, pletichy… Zkrátka proč ctít jeden konkrétní žánr, když je možno prozkoumat celý žánrový rejstřík a vytěžit z něj to nej?

A teď to nejlepší. Je to barevné, digitální, krásné. Je to osobité, popartové a velmi stylizované. A nadmíru promyšlené. Zdá se až kacířské, kolik času a důmyslnosti věnoval někdo takové blbině. Celá revolučnost spočívá v nezvyklém zpracování. Za prvé: nemáme co dočinění s jednou příběhovou linií, ale s neustálým kloubením několika paralelních mikroepizod. Například hned v první čtvrthodině se kolem Speeda sedícího v šatně objevuje dalších šest propojených dějů. Anebo se vyprávění „zastaví“ uprostřed akce, aby osvětlilo divákovi, kterak korporace Royalton podplatila konkurenční team „Vikingů“. Ti se ihned nato vrhnou na Speeda. Druhou (r)evoluci skýtá styl, míchající západní a východní estetiku a retro s futurismem. Film místy rezignuje na osvědčenou střihovou skladbu a záběry spojuje buď stíračkami (mluvící hlavy komentátorů „jezdící“ zleva doprava a obráceně), nebo kompozičními hrátkami uvnitř záběrů samotných. Stručně řečeno sedí konceptuálně i barva posledního šroubku. Kupříkladu při závodě v poušti mají duny podobu vzájemně se překrývajících 2D objektů a „průlety“ s rozmazaným obrazem zase parafrázují Kubrickovu Vesmírnou odyseu.

Unikum vychází z toho, že celý Speed Racer podřizuje principy hraného filmu komiksům, anime a počítačovým hrám (lze vzpomenout Rollcage). Nikoliv obráceně, jak velí norma. Proto nabývá podoby „tak trochu divného kusu“ (tímto zdravím Martina Šusta) a ocení ho zejména diváci naklonění novým trendům. Ostatní smetou banální pohádku Wachowských ze stolu. Jisté je, že úděl vizionářů přísluší bratrské dvojici právem. A že vedle Temného rytíře náleží Speed Racer k tomu nezajímavějšímu, co z letošní hollywoodské produkce vzešlo. Třetího mušketýra spatřuji v bondovce Quantum of Solace, která infiltruje kina v listopadu.

80%