Druid

Hrabě Amaldon sepne ruce do stříšky a upře na mě svůj úlisný pohled. Myslí si, že je to aristokratický pohled, kterým si vydobude autoritu náležící šlechtici, ale ve výsledku působí směšně. Je to slizký úhoř, kterému nevěřím nos mezi očima.
„Již jsem vás informoval o svých plánech s knížectvím. Žel bohu, příliš nevyzpytatelnými se stávají partyzánské skupiny. Dle mých informací byly sjednoceny osobou jakéhosi lidového filosofa či kazatele. Odboj se pod jeho vedením stává až neskutečně organizovaným a bojeschopným. Chci, abyste se svou jednotkou lokalizoval jejich úkryt na okraji staré Seraptické pouště a zničil hlavní štáb. Jasné?“
„Jasné,“ přisvědčuji prostě. Amaldon se mi často svěřoval s důvěrnými politickými informacemi, protože věděl, že zachovávám neutrální postoj a odstup. Do takových věcí mi nic není. Jsem žoldák, jdu tam, kde se mnou nezametají a dobře platí. Amaldon tohle dobře ví. Chová se ke mně náležitě uctivě, dbá na to, aby mi nikdy nic nechybělo, dobře platí a v odměnu za to po zásazích mé jednotky jeho hvězda začala prudce a zářně stoupat. Poté, co Melfský kontinent ovládli nekromanti a Černá rada Balmorathu, na Arxidě vypukla ekonomická krize oslabivší strukturu a pozici dominujícího Císařství, jež přišlo o možnosti vývozu. Šedá eminence, slepý čaroděj známý pouze jako Rektor, se stáhl do své pevnostní Univerzity v létajícím městě Frax, kde číhá jako hyena, až se vlci požerou a on bude moci ohlodat zbytky. Bez vlivu jeho kouzel Císařovnina tvrdá ruka značně změkla, což byla šance nejen pro vyšší, ale i pro nižší šlechtu plnou krys jako je Amaldon.

Prudká záře slunce a horko tak strašné, že spaluje i vzduch, několikanásobně urychluje rozklad těl. Je poledne, na nebi ani mrak. Všude kolem mě se povalují mrtví. Ten smrad nevydrží pomalu ani supi. Přibližují se k mršinám s odporem. Zvedá se mi žaludek. V nose mě štípe pach hniloby. V hlavě mám vymeteno a ve spáncích ještě buší krev vzbouřená právě prodělaným bojem. Všichni moji muži jsou mrtví. Není mi jich líto. To, že zemřeli, znamená, že byli slabí. Místo jatek na mě přesto silně působí. Jako by se rozkládala i země pod těly, vzduch kolem nich. Jako by to, co v nás zapříčiňuje, abychom cítili vlastní život, vyprchalo do jiného světa, daleko od nás, tam, kam už nedosáhneme.
Můj čaroděj Everand s pomocí jater jednoho odchyceného partyzána našel jejich oázu skrytou v hloubkách pouště Seraptis. Vzhledem k jejich možnostem a dispozicím jsem se rozhodl pro prostý přímý útok. Čekali na nás. Nebohý partyzán byl jedním z Dvojčat, dvojice lidí, kteří dokázali propojit své mysli. Před smrtí odeslal svému druhovi vzkaz. Největší chyba ale byla ta, že jsem si nezjistil žádné informace o tom jejich „filosofovi.“ Podle všeho se jednalo o legendárního Starce, prapodivnou bytost z mýtů, bájí a pohádek, které se vypravují zlobivým dětem, aby už šly spát, nebo jim Stařec sebere srdce. Ironie. Ani jako malý jsem ve Starce nevěřil a kmenovou bábu, která nás děti měla na starosti, neustále zlobil. Stařec zmátl naše smysly a Everandovi odebral rozum, aby neodhalil jeho úmysly. Šílený čaroděj se odpotácel mezi duny. Pak se objevili oni. Vypadalo to, jako by se vynořili přímo z písku a možná, že to tak skutečně bylo. V mžiku mi vyřídili sapéra a odstranili střelce. S šermíři už měli problém. Pak se mě zmocnilo bojové šílenství, popadl jsem svou sekeru a rozběhl se k nim. Bylo mi jedno, na koho útočím. Mí muži byli zkušení a sehraní i s mým běsněním, takže nepřítel nezvládal vzdorovat. Dokud do hry zase nevstoupila magie. Z písku začaly stoupat trysky horké páry, které popálily hojnou část přeživších a oddělily od sebe obě válčící strany. Byli jsme lapeni v kruhu, bez štítu, bez mága, bez střelce. Jejich lučištníci nás poráželi jako telata, dokud mé bojové běsnění nenabylo ještě větší síly. Pak jsem proskočil párou a všechny zabil. V tu chvíli už ale stejně bylo pozdě. Zbyl jsem jen já. Jen já a… Stařec.
Polkl jsem hořkou pachuť žluči a překonal sílící nevolnost. Sevřel jsem pevněji svou sekeru. Zbystřil jsem ostatní smysly, neboť zrak mě mohl snadno ošálit. Stál přede mnou zcela uvolněný, jen se ztěžka opíral o kostěnou hůlku. Mile se na mě usmíval. V příbězích se vždy vypráví o dramatické situaci, kdy hrdinný bojovník stane proti zlotřilému mágovi. V záři poledního nebo zapadajícího slunce se přeměřují, dokud mág válečníka neuřkne a nezabije. Nechtěl jsem mu dát příležitost. Vykročil jsem k němu, postupně zrychloval, až jsem se na něj řítil plnou rychlostí. Písek z pod mých kovaných bot odlétával na všechny strany. Odrazil jsem se a skočil po něm. Stařec však velmi rychle, na svůj věk nečekaně, ukročil a přetáhl mě svou berlí. S ponížením jsem dopadl na zem. V jediném pohybu jsem se otočil a vykopl do míst, kde měl stát. Jen jsem zabořil nohu do písku. Nikde jsem jej neviděl.
„Kalevalo,“ nesl se hlas větrem. Byl tichý, smířlivý. A znovu: „Kalevalo.“ Zůstal jsem ležet na zemi. Uvolnil jsem se. Už mi bylo všechno jedno. Ten hlas byl nesmírně melodický a příjemný. Stále opakoval mé jméno, které jsem neslyšel od dob, co jsem před osmi lety opustil svůj kmen daleko v horách na severu. Stále jemně, takřka soucitně volal: „Kalevalo.“ Zavřel jsem na dlouhou chvíli oči a když jsem je otevřel, stál jsem zase na nohách mezi těly na poušti. Gund ležel rozlámaný v bizarní poloze, jako by na zemi tančil šamanský tanec. Lew v němé kletbě otvíral svá ústa, Mund zapřený o kopí zabořené ve svém těle strnule hrozil pustému nebi. Páchlo to tu smrtí. Chtěl jsem jim všem zatlačit oči, ale když jsem přistoupil ke Gundovi, zaostřil na mě a skřípavě řekl: „Umři.“ Vztekle jsem mu zatlačil víčka, ale začal opakovat stále hlasitěji: „Umři.“ Ostatní se sborově přidávali. Odmítal jsem se jimi nechat vyděsit a začal jsem rozdupávat jejich ostatky. Řval jsem po nich jako za živa, vydával rozkazy, tloukl do nich hlavicí sekery.
Pak už jen neartikulovaně křičím a běžím po tělech stále dokola, až se svalím zase doprostřed. Padám na kolena. Zvedá se chladivý vítr, který kolem mě nese zrnka písku. Postupně mě obrušují a odnášejí s sebou mé malé části. Nejdřív jen kousíčky, pak části kůže, kapky krve, kusy masa, orgány, úlomky kostí. Písečná bouře mě celého rozdrtí a roznese do magického srdce Seraptické pouště. Prý tu kdysi stálo ohromné město plné Starcových klášterů. V jejich věžích bylo nespočítatelné množství knih, v nichž bylo uloženo všechno vědění světa. Když zdejší obyvatelé zpohodlněli a popadla je nelidská pýcha, vystoupil Stařec na vrchol svého paláce a povolal Severní vítr, který přináší jen samé změny, neštěstí a plameny očistce. Mniši a kněží v šílenství své hrůzy rozmetali město a knihovny a zabili Starce, jehož duše putovala celá staletí, než nalezla příležitost zrodit se v novém těle.

Stále cítím spalující horko prostupující zemi. Tetelím se jako vzduch, vysychám jako pouštní květiny, schovávám se pod zemí jako drobná zvěř. Proháním se s větrem neúměrnou rychlostí, která spíš než svobodu přináší závrať. Ztrácím veškerou orientaci, ponětí o čase, sám sebe.
Jakmile znovu přijdu k sobě, ležím nahý mezi rozdupanými těly. Zlomené čelisti klapají, když v nich démonická síla vytváří chraplavé přikázání: „Umři.“
Ležím naznak na zádech. Postupně vnímám celé tělo, od pat, dál po nohách až k ohanbí, podbřišek, hruď, paže, obličej, oči, vlasy.
„Umři.“
Mám pocit, jako bych se bořil do písku, jako bych se sypal spolu s ním. Prsty mi zarůstají do země, nohy se jako oddenky plazí dál.
„Umři.“ Hrudník se zvedá čím dál výš, až žebra prorazí kůži a vztyčí se kolmo k zemi. Kůže taje, stéká a protéká pískem až k základnímu kameni světa.
„Změň se.“ Nějakou částí svého vědomí jsem zachytil Starcův měkký, melodický hlas. „Umři, nebo se změň. Nosíš v očích hvězdy, mezi vlasy listy. Tvé paže jsou větve, tvé nohy kořeny. Tvá ňadra kmenem a tvá kůže kůrou. Přijmi ten úděl. Přijmi ten dar. Přijmi to požehnání! Nelze jej déle ignorovat. Osvoboď se, následuj stezku dubu, pravdy, země.“
Byl jsem slabý a silný zároveň. Zarůstal jsem pískem, křičel vztekem, protože jsem nic nechápal, bolestí a hrůzou, až mě obestřela temnota. S ní se dostavil chlad, lezavá zima a tíha čehosi vlhkého. Plaval jsem v tom, hrabal jsem se v tom, bylo to sypké a mazlavé jako hlína. Ať jsem dělal, co jsem chtěl, nikam jsem se nedostal. Uklidnil jsem se a začal tím prorůstat. Roztahoval jsem se do bizarních rozměrů, až jsem prorostl nahoru ke břehu jezera uprostřed lesa, pod lunou v úplňku. Vynořil jsem se na vodu zase jako muž. Plaval jsem na zádech. Úd jsem měl ztuhlý. Uvědomil jsem si, že je sevřen mezi stehny mohutné mladé ženy. Vířili jsme vlny čím dál rychlejšími pohyby. Když jsem vykřikl, žena zmizela. Na břiše mi tuhly horké kapičky stromové mízy. Znenadání se mě zmocnila hrůza, že nejsem člověk. Křičel jsem: „Nechci být strom, nechci být strom!“ Ztratil jsem rovnováhu a potopil se pod hladinu jezera. Dusil jsem se, kašlal a polykal další vodu. Tak jako jsem prorůstal předtím hlínou, začalo se roztahovat mé vědomí. Tělo se bezmyšlenkovitě uvolnilo. Byl jsem klidnější a tišší. Vsákl jsem se do země, našel stabilitu a mlčení.

Tentokrát jsem se probudil doopravdy. Ležel jsem v posteli vedle krbu, kde vesele praskal oheň. Světnice byla dřevěná a trochu jí profukovalo. Všechno obalovalo měkké, uklidňující světlo z krbu. Byl jsem zcela nahý, po prsa přikrytý tlustou vlněnou přikrývkou. Připadal jsem si jako v pelechu, protože celá postel byla poseta mými dlouhými rusými vlasy. Musel jsem tu spát několik dnů. Z trámů pod střechou visely trsy omamně páchnoucích sušených bylin. Na stole se pálilo ozdravné vykuřovadlo. Ve dveřích chatrče seděl na schodech Stařec a odsekával rašící lístečky z jasanové větve. Ořezával ji na hůl. Aniž by vzhlédl od práce a otočil se ke mně, pozdravil mě: „Buď vítán. Jsem rád, že už jsi vzhůru, mluvčí země. Bál jsem se, že nepřežiješ obřady.“
„Obřady?“ bylo jediné, na co jsem se vzmohl, ačkoliv se mi v hlavě rojily tisíce otázek. Tahle byla ze všech nejpitomější a já se za ni nenáviděl.
Stařec se konečně ohlédl a usmál se na mě jako liška. „Zasvěcovací obřady. Byl ti dán velký dar, mluvčí země Kalevalo. Je jádrem tvé duše.“ Zvedl se a o nové holi kulhal ke mně. Náhle se neusmíval. „Narodil ses s požehnáním Matky Země, ale plytké tradice a mělký rozum zaplácaly tvou hlavu. Sám sis kolem sebe vytvořil jednoduchý svět pravidel. Pravidla barbara z kmene, pravidla dospělého muže, pravidla žoldáka, velitele, nájemného vraha, bezcitného člověka… et cetera et cetera. Mohl bych do nekonečna uvádět další nesmyslné příklady. Zapomněl jsi však na pravidla světa, v němž žiješ. Tvůj rozum tě obalil irelevantními dojmy a představami o skutečném životě, ztratil jsi kontakt se svou lidskou podstatou a duší, která je v tvém případě prodlouženou rukou země. Žil jsi ve snech a v minulosti nebo budoucnosti. Uvědomoval sis, že život tady a teď představuje obludnou sílu, natolik obludnou, že ses jí zalekl a odmítl žít v přítomném okamžiku a na tomto místě. Teprve až tam v poušti, obklopen tolika hrůznostmi, mezi akty těl, supů, zvratků a smrti se tvůj svět začal hroutit. Intelekt zvadl a duše se dostala ke slovu. Splynul jsi s pouští a prodělal nejvýznamnější iniciační rituál přírodních mystérií: Zasnoubení se Zemí. Zasnoubení je však pro tebe pouhý začátek. Před tebou leží celá dubová cesta, na kterou se můžeš vydat, ale nemusíš. To rozhodnutí však na tvých bedrech ještě neleží. Teď odpočívej. Zůstaneš tu, dokud se nevyléčíš.“
Rozuměl jsem jen málo tomu, co ten vrásčitý staroch říkal. Z jeho melodického hlasu se mi točila hlava. Vířily kolem mě pojmy jako intelekt, duše, matka Země, Zasnoubení se Zemí. Vzpomněl jsem si na ženu na jezeře a mízu, která ze mě vyšla. Stařec nade mnou stál a díval se na mě. Oči měl vpadlé tak, že nešly vidět. Jako by mě pohlcoval dvěma nekonečnými černými jámami ve svém bílém obličeji. Nakonec jsem se beze slova odvrátil. Chvíli jsem mlčel.
„Vyléčím,“ odfrkl jsem pohrdavě. „Nikdo a nic už nemůže pomoci takové kreatuře, jako jsem já. Zabil jsem víc lidí, než kolik jich potkal živých. Smrt je mým řemeslem. Jak bych mohl být zasvěcencem živé přírody?“ Stařec se jen tiše zasmál.

V noci mě probudil tichý zvuk. Po chvíli jsem si uvědomil, že to roste tráva. Pod zemí se plazili červi a žížaly. Slyšel jsem, jak smůla vytéká kůrou stromu. Bušení srdíček nočních ptáků. Měl jsem horečku a celý jsem se potil. Strašlivé horko. Medvěd si drbal kožich o starý strom. Myš oddychovala u svých mláďat. Stromy dýchaly. Povídaly si mezi sebou. Náhle jsem si uvědomil, že s každým vydechnutím stromu se deset lidí může nadechnout. Hltal jsem čerstvý vzduch provoněný lesem. Stáhl jsem ze sebe přikrývku a pokoušel se vyběhnout do lesa, nohy mě však zradily. Zachytávaje se stěn a nábytku vyklopýtal jsem ven a hluboce dýchal. Padal jsem ze stromu na strom a každý mě trochu vyléčil. V měsíčním svitu jsem si sám sebe prohlédl a vyděsil se. Vždy jsem měl mohutnou postavu a svaly mě dělaly pomalu stejně širokým, jak jsem byl vysoký. Teď mi dobrá postava sice zůstala, ale maso ubylo. Kůže na mě takřka visela. Zařekl jsem se, že se Starce nezeptám, jak dlouho jsem ležel na poušti a posléze u něj doma uprostřed lesů.
Stále mě spalovala horkost. Na mýtině se blyštěla hladina podezřele známého jezera odrážející temnou oblohu. Skočil jsem do vody. V prvním okamžiku mé údy ochromil šok z ledové vody, ale za chvíli jsem je rozhýbal. O něco silnější jsem si lehl na břeh. Mé tělo bylo poseto borytově modrými volutami a zvířecími vzory, které se rafinovaně proplétaly. Tetování se ve svitu měsíce třpytilo stejně jako voda. Pak mě znenadání zahalil bílý plášť. Věděl jsem, že je to Stařec. Cítil jsem, že je to Stařec. Počkal, až vstanu a sepnu si plášť. Zpříma jsem na něj pohlédl a v černých dírách v bledé tváři našel záblesky ostrého oka. Podal mi jasanovou hůl, dřevo čisté a jasné mysli, a řekl: „Dia duit, druide. Přeji ti hluboký mír.“