Kdepak filmová recenze, jen zamyšlení nad několika pohyblivými obrázky.
Spousta „místa“
Blíží se čas vánoční, ale místo sněhu bláto, místo vánice deštivá plískanice, místo vánoční pohody spěch, zmatek, stres a zlá krev. Místo usrkávání domácího vaječňáku běhání po dávno zavřených a vyprodaných obchodech; místo lásky vzdálený chechot obchodníků, kteří budou mít zase celý rok na chleba. Kdo ví, jestli si náhodou Vánoce nevymysleli oni…
Samé „místo“, „místo“ a „místo“ a člověk pořádně nemá ani „místo“ na trochu klidu. Může vás potěšit, že nejenom náš svět se v době, kdy bychom si chtěli užívat rodinného klidu, potýká s nemalými obtížemi. U nás když nenastane Štědrý den, nic moc se nestane. Pár obřích obchodních center zkrachuje, pár obchodníků se oběsí. To ještě docela jde. Jinde to mají horší – tam by nemuselo vyjít slunce.
Nehodlám podceňovat vaši inteligenci. Všichni už určitě ví, že mluvím o Otci prasátek. Tahle kniha byla před lety poslední z cyklu Úžasná Zeměplocha, kterou jsem četl v přesném pořadí. Od té doby jsem sáhl snad po jednom nebo dvou dalších dílech (a z toho „Pravda“ byla studijním materiálem, neboť hlavní postava Mikuláš ze Slova mi z dálky nebezpečně připomínala mou oblíbenou historickou postavu Mikuláše z Heslova (z rodu Dačických), který kromě toho, že psal také pravdu, napsal i Prostopravdu). Možná proto si Otce prasátek pamatuji docela zřetelně. Tehdy mi přišel slabší než předchozí knihy, což snad zapříčinilo, že za ním nenásledovaly další díly v tak masivním náporu, jako tomu bylo před ním.
Jenže to nebylo setkání poslední. Zůstal mi dojem z knihy, dojem z příběhu. A tyto dojmy, postrádající naprostý a obrovský výbuch nadšení z dílů prvních, proto příjemně doplnily pohyblivé obrázky. Myslím, že právě v tom jsem měl od věrných čtenářů výhodu. Není to totiž tak dávno, co se někdo pokusil zfilmovat nezfilmovatelné. Není to tak dlouho, co jsem si to říkal o vícero předlohách. Například o Pánu Prstenů – a pár let na to se o to už někdo pokusil. Pak jsem si to říkal se Zeměplochou. A hle… teď píšu o tom, jak se mi to líbilo.
Nečekejte žádnou zasvěcenou recenzi, spíš takové odpočinkové vánoční povídání. Chcete-li se dozvědět nějaké přesné informace, jinde je zdrojů jistě dost. Anebo můžete chybějící doplnit třeba hned v komentářích.
Pohyblivé obrázky
Začátek je pěkný. Vesmírná želva A’Tuin, která se řítí nekonečným vesmírem a na jejímž krunýři stojí čtyři sloni, jež nesou na hřbetech Zeměplochu – to je opravdu hezký pohled. Stejně tak pohled shůry do uliček Ankh-Morkporku. Ostatně titulkové scény mě dostávají mnohdy víc než samotný film – třeba u zfilmovaného Zaklínače (ještě před seriálem, když byl pouze film) se mi titulky a scény za nimi líbily nejvíce. Společenstvo Prstenu mělo také nejsilnější scény právě na začátku, když se mezi obrázky ještě tu a tam zjevilo jméno tvůrců filmu.
Ale od uliček k lidem. Velká škoda, že jsme se nepotkali s řadou postav, které jsou tamním koloritem. Nikdo neprodával zkažené uzenky, ani ve stínech se nemihl obávaný patricij, případně zlořády nepronásledoval kapitán Elánius. Ale na druhou stranu – asi bych chtěl mnoho. Ve své podstatě by se pak film stal nekoukatelným a pro laika naprosto zmatečným. Takhle si alespoň mohu stýskat, než abych od filmu odcházel s pocitem, že jakékoliv stýskání je marnění času (a jsou takové filmy – bohužel). Na druhou stranu velká řada postav se ve filmu vyskytla – včetně všemi nejoblíbenějšího Smrtě.
Kdybych si hrál na vědce, nejdříve bych porovnal film s jinými pohyblivými obrázky téhož tématu. Budiž. Nejprve fantasy film a fantasy film. Otec prasátek z tohoto souboje vychází se ctí – počítačová grafika a triky mistrů trikařů už dokáží hodně, přestože nejde o velká studia a mnohamiliónové rozpočty. Nevadí ani malincí skřítkové, ani podivné bytosti…
Pak přichází na řadu srovnání vyššího řádu – Zeměplocha se Zeměplochou. A i když „jen“ ta filmová s divadelní.
Měl jsem štěstí vidět Soudné sestry několikrát a Maškarádu brzo po premiéře (asi rok a půl) – obojí v Divadle v Dlouhé. A potom ještě jednou amatérské představení kdesi v Kolíně a jednu nebo dvě hry na Parconech (blahé paměti mi utkvívá pouze kapitán Elánius a troll Navážka) – ale oba případy nechme stranou. Je samozřejmé, že divadlo a film mají tolik rozdílného, kolik jen mohou mít. Divadelníky nicméně potěším – ze Soudných sester i Maškarády jsem měl o něco lepší pocit. Možná to víc „sedlo“, možná jenom nejsem na americké velkofláky, možná mám raději inspiraci než doslovný přepis. A otec prasátek – alespoň co si pamatuji – je doslovným přepisem.
Nechápejte mě špatně, nicméně mám pocit, že je doslovným přepisem vtípků. Napsaných vtípků, jež svým ztvárněním schází na úbytě. Zatímco v divadle jsem se bavil humorem „zeměplošským“, z filmu na mě dýchala sterilnost humoru „přepisovaného“. Ale to mi přichází na mysl až teď, kdy se snažím své zážitky zanalyzovat. Když jsem se díval, docela jsem se bavil.
Přes rameno
Příběh odpovídá knižní předloze – kterou stejně mají už všichni přečtenou, takže žádné překvapení teď nevyzradím.
Na Zeměploše místo Vánoc slaví Svátek prasečí hlídky. Místo tlustého Satana Kalouse dárky rozdává tlustý Otec Prasátek, který jezdí na sáních tažených obrovskými divočáky. Jenže – co se nestane. Otec prasátek chybí a když chybí, hrozí nebezpečí. Pokud totiž neproběhne Svátek prasečí hlídky, druhý den nevyjde slunce. A to Smrť nemůže připustit, a přestože je to práce pro něj cizí, oblékne si červený kabát, bílé vousy a hurá nadílet.
„Ho ho ho!“
Všechno samozřejmě dobře dopadne, hodní zůstanou hodní, zlí jsou potrestáni, a tak dále, a tak dále… Během dvou hodin řešení, přemýšlení a jednání zeměplošských postaviček máte možnost nahlížet všem těm hrdinům přes rameno a mnozí určitě uznáte sami – ten příběh je jen zástěrkou, aby nám filmaři mohli ukázat svět samotný. Cestopisný dokument by jim totiž asi neprošel.
Po pár týdnech mi v paměti zůstává jenom tento náhled a potom pár detailů: neodolatelná postava pana Časnačaje, nepochopení tajemné koupelny v Neviditelné universitě a zasněný úsměv desátníka Nóblhocha, když dostal od Otce prasátek tolik vysněný dárek.
Je to film střípků – a jeden střípek vedle druhého poskládal mozaiku Zeměplochy a další „nezfilmovatelné“ dílo postavil mimo kategorie nemožného.
Takže chce-li si někdo uchovat kouzelné světy jenom svoje, tvořené spisovatelovými slovy a vlastní imaginací, nezbude mu, než zavrhnout biografy, roztřískat televize a lihovou fixou začmárat monitory. Ale nebojte se – Zeměplocha skončila relativně dobře. Zatím. Otázka je, jestli právě to není znamením pádu, když se na úspěšný nápad nabalí lidé, kteří nemají cit, nemají ani v srdci lásku k originálu, ale jenom prázdné peněženky. Podíváte-li se na Otce prasátek, můžete se hřát pocitem, že sice taky „vo ty prachy šlo“, ale na druhou stranu – ne za každou cenu.
