Českého hororu vychází jako šafránu. Sborníky povídek sice v poslední době vídáme díky soutěžím (Ježíšku, já chci plamenomet, Pohár Edieho Krígla) častěji, což se ale odráží na kvalitě, která není nijak valná. Proto buďme rádi za každý další hororový počin, i když antologie Zabij mě líp je knížka tuze útlá a rozhodně nemá ambice posunout český horor do výšin nebeských.
Už tak útlý svazek pro některé pomyslně ztenčí „teenagerovská vyvražďovačka“ Martina Koláře „Kousek Leslie Wildové!“, kterou jste mohli spatřit ve sborníku Mlok 2001. Na druhou stranu je dobře, že autor dostal za výjimečnou povídku konečně zaplaceno. Jednoznačně nejlepší práce sborníku s výrazným motivem detektivního žánru je jedinečná především tím, že je psaná z pohledu mentálně zaostalého hrdiny, což dává prostor velké dávce úsměvných situací a gagů.
Nejdelší prací sborníku je povídka „Štědrá noc baronky z Erbanu“ Miloše Urbana. Zručně napsaný příběh obsahuje nenásilně nastolenou tajemnou atmosférou a uvěřitelné hrdiny. Povídku znehodnocuje až samotný závěr, kdy se hrdinové setkávají s hrůzami vtělenými do svých zlozvyků – libůstek. Jednotlivé temné scény přicházejí naráz, nestupňují se, nýbrž se dějí lineárně, takže čtenář přichází o to nejlepší z hororového žánru – hrůzu a překvapení.
Společného tématu řidičského pirátství se dotýkají dvě miniatury: „Dívka s tváří z mramoru“ Ondřeje Neffa a „Nehoda“ Ivy Pekárkové. Zatímco Neffova povídka je cítit černým humorem a sžíravou ironií poměrů v našem státě, „Nehoda“ je v podobném duchu psaná jen první polovinu. V druhé půlce se autorka věnuje motivům a minulosti tajemného démona. Právě druhá polovina působí díky vysvětlujícímu podání amatérsky. Navíc by slušelo zařadit do minulosti asijského démona více reálií.
„Mezijezeří“ Anny Cermanové je psáno v duchu začátku 20. století. Autorka dobře zvládla zastaralý jazyk, myšlení starousedlíků a prostředí „zakopané“ horské vesničky. Jedinou výtkou zůstává rozuzlení příběhu, které spisovatelka nedokázala podat tak, aby nepůsobilo zmateně.
Poslední desetistránkovou miniaturu „Místnost“ napsal Jan Jandourek. Právě krátkost textu podle mě povídce ublížila nejvíc; v příběhu se děje příliš málo na to, aby si člověk z textu nedal brzo dohromady, jakým směrem se bude zápletka ubírat. Závěrečný motiv msty „zákeřným sluňákům“ díky tomu vyšumí do ztracena.
Antologie Zabij mě líp působí průměrným dojmem – nikoho neurazí, ale ani nenadchne. Každopádně českému hororu chybí to, co už domácí fantasy a scifi má – spisovatele, kterého by čtenáři uctívali, velebili a hlavně kupovali, a ani po přečtení této knihy se na tom nic nezmění.
