Dystopická společnost minulosti aneb retro stylizace kreativním hitem uměleckých snímků.
Ocitáme se ve městě, ne příliš odlišném od proslulého Metropolisu (režiséra Fritza Langa), kde vládne despotický Pan TV, masový producent TV jídla s monopolem na televizní vysílaní. Obyvatelé jsou němí, ke komunikaci užívají jenom slova (a to doslova). Jelikož pan TV je správný diktátor, zamýšlí potlačit všechny druhy svobody projevu. Svým ďábelským plánem chce vzít lidem i to poslední, co jim zbývá. Do křížku se všemocným nadvládcem se dostává nenápadný opravář se svou rodinou.
Mladý brazilský režisér Esteban Sapir si položil otázku “proč chodit po vyšlapaných stezkách?“ a v současném honu za co nejmodernější technologické zpracování natočil snímek úplně odlišný. Anténa působí jako výsměch filmovému techno-fetišizmu díky celkové retro stylizaci, která se vrací do období počátků kinematografie. Sapirův génius zaúřadoval a námět města bez hlasu skvěle zapadá do konceptu němého filmu. Tvůrcovo okouzlující puntičkářství zachází do detailů – v pasážích, kdy nehraje hudební doprovod (neodmyslitelný nástroj němé éry – piano) slyšíme zvuk promítačky vytvářející iluzi promítaní filmového pásu.
Pro totalitární alegorii bylo využito prvků science-fiction i hororu, inspirovanými německým expresionismem. K esenciálnímu období dějin kinematografie se snímek hlásí i svou mizanscénou a kulisami ve stylu Art Déco, dle vzoru výše vzpomínaného snímku z dílny nacistické společnosti UFA, Metropolis. Režisérsky styl kombinuje dřívější filmovou éru s novější. Přítomnost prvků fantastična je vynikající poctou průkopníkovi imaginativních a prvních “pohádkových“ filmů, legendárnímu eskamotérovi Georgeovi Méliesovi. I když se může v některých pasážích zdát snímek příliš “pomalý,“ je to jenom další důkaz režisérovy touhy věrně rekonstruovat klasické snímky.
Anténa je sofistikovaným mnohovrstevnatým snímkem, příběhem o despotismu, médiích, rodině. Na formální úrovni dochází k exkurzu napříč dějinami kinematografie – od souputníka bratří Lumierů, Meliésa (Cesta na Měsíc), přes německý expresionismus (Metropolis, Nosferatu, Golem) až po okrajové snímky let sedmdesátých. V neposlední řade film slouží jako prezentace Sapirovy poetiky (užívaní kontrovezního symbolu svastiky v konfrontaci s Davidovou hvězdou je jenom špička ledovce) inspirované mnohými autory. Nejvýraznějším zdrojem je surrealismus vizionářského umělce Davida Lynche (Mazací hlava, Mulholand Drive), nádhernou demonstrací je závěrečná, téméř psychedelická scéna. Režisérovi se podařilo přinejmenším menší povstání – kontrarevoluce vůči novým filmovým technologiím. Představil fungující “zpátečnický pokrok,“ výsměch současným snímkům prosycených počítačovou animací, a potěšil nejednoho cinefila.
Samostatnou a speciální kapitolou jsou titulky. Kreativní přístup zaujal i vůči tak banálnímu aspektu, jako jsou právě slova v obrazu. Přitom slova jsou vedle obrazu nejdůležitějším nástrojem. Do estetiky němých filmů zapracoval i komiksovou estetiku užívaním znakových symbolů (symbolika má v celém snímku svoje dominantní postavení) a jejich organičností: zvukomalebnými příslovci, kterými napodobuje zvukovou rovinu.
Trailer:
