Věštění z krajky je zvláštní román. Každou stranou klame a až závěrem čtenáři odhalí svůj význam a hodnotu. Nenechte se odradit jeho začátkem. A nečtěte ho jako fantasy. Protože Věštění z krajky je všechno, jen ne žánrová kniha.
Jmenuju se Towner Whitneyová. Ba ne, to není tak úplně pravda. Moje skutečné křestní jméno je Sophya. Nikdy mi nevěřte. Jsem nenapravitelná lhářka. (s. 11)
Psychiku Towner Whitneyové kdysi velmi silně zasáhla smrt jejího dvojčete. Přinutilo ji opustit rodný Salem a zbývající členy její výstřední rodiny a zapomenout na schopnost číst myšlenky a věštit z krajky, jež mají všechny ženy z rodu Whitneyových. Po pobytu v psychiatrické léčebně a několika klidných letech v Kalifornii ji však nenadálé zmizení tety Evy přinutí přijet zpět do města, které jako by se vrátilo zpět do minulosti. Po ulicích se procházejí moderní čarodějky, z věštění se stal výhodný byznys a chování sekty kalvinistů začíná nebezpečně připomínat dobu čarodějnických procesů 17. století.
Brunnonia Barryová přišla ve své prvotině s citlivým příběhem psychicky narušené ženy, která se stále vyrovnává s událostmi, jež ji kdysi hluboce zasáhly (smrt sestry, nevyrovnaná matka, život u tety s věšteckými schopnostmi), a snaží se najít sebe samu, vlastní osobnost a místo na světě. Čarodějnictví, věštění, čtení myšlenek… všechny nadpřirozené prvky tu tvoří pouze kulisu a vlastně by zde vůbec nemusely být. Román koření, obzvláštňují a dodávají mu mystický rozměr, ale jsou jen klíčem k morálnímu podtextu o nebezpečí náboženských sekt, hledání vlastní osobnosti a výchově dětí. Je velmi důležité na tohle při čtení myslet, protože pokud budete číst Věštění z krajky jako fantastický příběh, pro nějž jsou výše zmíněné atributy stěžejní, budete zklamáni. Towneřina snaha najít si vlastní místo se prolíná s pátráním detektiva Raffertyho po zmizelých ženách s nadpřirozenými schopnostmi a jeho oprávněné obavě, že viníky jsou kalvinisté. Autorka zvolila zajímavou kompozici – vyprávění hlavní hrdinky je vedeno v ich-formě a přítomném čase, zatímco Raffertyho pasáže ve třetí osobě a minulosti. Přidává ještě Towneřin deník, který je bez debat společně se závěrem nejpůsobivějším a nejdojemnějším momentem románu. Bohužel knize sráží body právě toto – ne kompozice jako taková, ale spíš nevyrovnanost jednotlivých pasáží. Zvláště u Towneřina vyprávění jako by autorka ztrácela dech, čtenář její příběh hlavně ze začátku příliš neprožívá, hrdinka se chová poměrně neosobně a je těžké si k ní vytvořit vztah. Raffertyho části (byť je jich o dost méně) jsou pak o třídu lepší, i když ani on není postava, za kterou by čtenář dýchal. Důležitou roli hraje v knize i Towneřina matka May se svým přístupem k životu (izolace na neobydleném ostrově), a hlavně vůdce kalvinistů Cal Boynton, na němž Barryová ukazuje nebezpečí sekt. Zamrzí také značně rozpačitý úvod, román se rozjíždí jen velmi pozvolna. Jenže s ubývajícími stranami se zvyšuje tempo a čtenář přehodnocuje dosavadní pocity z díla. Největší perlou knihy je závěr – strhující a geniálně vypointovaný, málokterý román má překvapivější konec. O to zajímavější je, že se jedná o první díl trilogie. Nechme se překvapit, jakým způsobem Barryová na příběh naváže v druhé části.
Je těžké vcítit se do autorčiny kůže a vidět příběh tak, jak chtěla, aby ho čtenáři vnímali. Věštění z krajky může nadchnout, ale i zklamat. V každém případě je to ale příjemně originální dílo, nad kterým budete přemýšlet ještě dlouho po přečtení.