Milí čtenáři, víc pohledů na jednu věc se vždycky hodí, a proto vám čas od času nabídneme dvě recenze na stejnou knihu zároveň, abyste si mohli o díle udělat komplexnější obrázek. Tato recenze pohlíží na nejnovější “červenákovinu” očima Míly Lince, druhý dnešní článek je z pera Veroniky Saláškové.
Na obálce loď, v názvu odkaz na dobu, z níž plavidlo pochází. V tradiční úpravě a formátu k nám zamířil nový Červenák. Po Iljovi a Bivojovi tu máme další hrdiny, o nichž najdete zmínku již před stovkami let.
Ve své nejnovější knize se Juraj Červenák ponořil hlouběji do minulosti než kdy předtím. Ne zas tak hluboko, aby konkuroval lovcům mamutů, ale podle učebnicových časových os v pravěku zůstaneme. I když, ve Středozemí už pomalu nastával rozkvět starověku. Čas neběží všude na světě stejně – někde je rychlejší, někde pomalejší… Proč tak zmateně? Protože nám Červenák nenabízí jenom jeden svět, ale hned několik.
Nebál bych se Sekeru z bronzu nazvat oddychovkou. Je to vcelku jednoduchý příběh – příběh o ukradeném pokladu, kmeni lidožravých uctívačů temného Černoplaza a neohrožené posádce řeckých dobrodruhů, který se sice na několika místech zašmodrchá, ale rozhodně se nestane spletitou sítí motivů. Byl to dobrý tah – protože takhle akčně napsanou historickou fantasy jsem snad ještě nečetl.
Autor nás zavádí k povodí Dunaje do doby bronzové, kdy ponurý kraj plný pralesů a bažin zabydlelo jenom pár kmenů. Pro nás jsou důležité Sokolové a Vlci – dalo by se říci hodní Sokolové a zlí Vlci, i když jde jenom o úhel pohledu. Jedním z hrdinů je náčelník Sokol, na svou dobu (ostatně jako většina tehdejších vůdců) moudrý muž s velkým rozhledem. Proti němu stojí barbarštější náčelník Vlků (typický záporák) a jeho syn (typický klaďas na špatné straně).
Tento „pravěk“ je okořeněn ještě dalším světem, odkud pochází Astérios a princ Podarkés – dalekým horkým jihem, kde se k nebi tyčí honosné paláce a Středozemní moře brázdí řecké veslice. Je to doba, kdy pod branami Tróje vyčkává na svou příležitost velké vojsko, kdy v krétském labyrintu je jedinou záchranou zlatá nit a kdy k břehům Kolchidy pluje loď s Argonauty. Tyto dva tolik rozdílné světy se náhle spojí.
Třetím světem je svět ještě barbarštější než jsou bronzové kmeny. Je to svět uctívačů Černoplaza. S touto příběhovou linií si autor pohrál velice pěkně (mám rád, když se něco tváří nějak, a přitom to dopadne jinak) a zaslouží si za ni čtenářský dík.
Jenže bych to nebyl já, abych si nerýpnul. Kazem na kráse je totiž to, že i když se Sekera z bronzu výborně čte, bodíky za originalitu jdou dolů. Pokud jste četli Pojídače mrtvých, nebo je vaší oblíbenou knihou trilogie Merlinův kodex, potom možná budete zklamaní (anebo potěšení, že oblíbené motivy jsou tu znovu). Mně osobně to požitek z četby trochu zkazilo, protože místo opájení se dějem jsem se zamýšlel, nakolik je to náhoda a nakolik se autor nechal inspirovat. Nakonec vsázím na náhodu – Červenák není takový, aby musel opisovat, a navíc by nebyl ani první, ani poslední, který se naladil na podobnou vlnu jako ostatní. Navíc to může svědčit i o věrohodné pramenné základně, z níž čerpal inspiraci. Protože i když tu a tam posunul nějaký ten rok (a sám se k tomu hned na počátku přiznává), stejně jako další Červenákovy práce vychází i Sekera hodně z naší minulosti.
Jde o příjemnou historickou fantasy ze slovenských luhů a hájů, dobře zpracovanou a hlavně působící věrohodně. Minimálně na první pohled.
Červenákův jazyk ladí s příběhem a už první slova vás vtáhnou do atmosféry dávno minulých dob. Na křídlech děje se ponesete závratnou rychlostí vpřed – a přesto to není jen bezduchá vybíječka. Doporučení míří ke všem, kteří si rádi přečtou něco dobrého. Ještě víc doporučení pak k těm, jež mají rádi historii. A největší doporučení by si k srdci měli vzít ti, kteří zařadili Červenáka ke svým oblíbeným autorům. Osobně si myslím, že tohle je zatím nejlepší kus, který jsem od něj četl, a jsem jen zvědavý, co přijde příště.
Podobnosť s Vikingami/Pojídačmi mrtvých už mi bola vytknutá aj inde. Je to tak trochu náhoda – Hadozubovia sú totiž inšpirovaní kmeňom, ktorý v dobe bronzovej skutočne žil v jaskyniach Slovenského krasu. Naozaj mali masky z lebiek, naozaj žili a obetovali v jaskyniach, naozaj tam bol kruhový obetný kameň/stôl, naozaj sa našli šachty s hromadami kostí (aj ľudských) na dne… A naozaj boli kosti zámerne štiepané, pílené a ohlodané, takže tam bol reálne kanibalizmus. Skutočnosť, že sa kvôli tomu moji Hadozubovia podobajú na Crichtonových wendolov, je… oukej, Vikingov zbožňujem, takže niečo z podvedomia tam asi prešlo, ale rozhodne nešlo o nejaké zámerné kopírovanie. 😉
S recenzí celkem souhlasím a je pravda, že tohle je zatím asi nejakčnější Ďurova kniha, ale nesouhlasím s tím, že nejlepší. Černokněžník, Bohatýr a Bivoj byli podle mě lepší. Conany jsem nečetl, takže nemohu posoudit…
JJ – na Bohatýra to nemá
Je pravda, že “nejlepší” je subjektivní. Ani u jednoho bohatýra nebo bivoje jsem v metru nepřejel svoji stanici, kvůli Sekeře jsem přišel do práce o čtvrt hodiny později, protože jsem se musel vracet :-)Jak jsem někde psal, tohle se mi stalo vůbec poprvé. Proto ta chvála.
Sekera je hodně dobrá knížka, ale Bivoj a pochopitelně Bohatýr se mi líbil o hodně víc. Bohatýr proto, že byl o hodně ambicióznější, v Bivojovi zase byly bližší dějiny a víc humoru… Jinak mi ale Sekera Bivoje docela dost připomínala…
Crichton
Crichton opsal Beowulfa, ale toho si malokdo vsimne. Proc si ale lidi vsimaj, kdyz je nekde mozna podoba s Crichtonem? 🙂
Ja som si to všimol – a tuším je to aj v recenzii https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=2835 to je aj spominane
Duro: asi prva vec od teba, ktoru som dokazal docitat bez znechutenia. a myslim to bez ironie ! ides mi pivo 🙂
Ogre: To tvrdíš len kvôli tomu pivu, že? 🙂
Duro: ani nie, celkom sa to dalo, dokonca sa to ani nepodoba Sapkacovmu stylu 🙂 a ides mi uz 2 piva, za kazdy prispevok jedno 🙂
Re: Crichton
Beowulfa neopsal pouze Crichton, ale i Tolkien – i když Crichton si vzal na paškál první část legendy a Tolkien tu druhou, s drakem. A přesto se někdo napadá, že opisuje Tolkiena a nikoliv Beowulfa. Holt svět je nespravedlivý 🙂
“opsal, neopsal”, to je ako tvrdiť, že v Húrinových deťoch opisoval Tolkien Kalevalu… otázka by mal znieť inak, prečo by sa Tolkien, ktorý bol odborníkom na Béowulfa nemal ním inšpirovať pri tvorení vlastných príbehov…
Jejda, do byla jednohubka. Bylo to fajn, ale dějově trochu jednoduché (na 300 str. až trochu dost).