Ztracený regiment 4 – Osudový blesk – Forstchen William R.

Po čtvrté se ocitáme na planetě Valdenii, kde s děsivými domorodci bojuje o přežití lidská civilizace. Plukovník Andrew Keane od 35. mainského byl nucen před postupem merkijské hordy vyklidit území obývané Rusy. Podařilo se přesunout výrobu na území místní obdoby Říma, vycvičit a vyzbrojit nové jednotky, vybudovat malou vzdušnou flotilu. Hordy lidožravých Merkiů mezitím truchlí za svého zabitého náčelníka (zlikvidoval ho snajpr – atentátník na konci třetího dílu) a tím poskytují lidskému druhu cenný čas. Bude třicet dní truchlení stačit lidem na ústup a vybudování obrany? Jak se odrazí v dalším postupu intriky štítonoše Tamuky? Schyluje se k poslední bitvě. Bude lidstvo na Valdenii zkonzumováno?

Čtvrtý díl rozsáhlého cyklu přímo navazuje na předchozí „Prapor svobody“. Ústup lidské armády, přesun průmyslu, názvy měst, partyzánské oddíly, taktika spálené země a totální vyhlazování – to vše připomíná léto roku 1941; jednotlivé epizody z bojů a finální bitva díky použité technice a technologiím má blíže spíše k Búrské válce či Sommě a Verdunu. Psychologické sondy do myslí hlavních postav jsou profesionální, hrdinský patos není na prvním místě, ale více či méně nápadně prosakuje celým obsahem. Drobné potyčky na zemi i ve vzduchu vrcholí generální bitvou, obrazy z fronty, štábů i zápolí se střídají v rychlém sledu, ale proti předchozím dílům již tato kniha nepřináší nic převratného.
V Keanově týlu se rodí nové tajné zbraně – tak tajné, že vznikají bez vědomí velení a z důvtipně „přemístěného“ materiálu. Vedle spousty krve a bojových scén se v kaleidoskopu dějů míhají i různé formy lásky, proměny charakterů a psychologie postav pod tlakem totální války. Scénky z merkijské strany fronty odhalují stále více z charakteru Tamuky i jemu podřízených vůdců. Muzta, poslední velitel zbytku Tugarů, ho varuje před chybami a je za to vyslán do první linie. Jak lidské – zejména u mimozemské rasy. Opět mohu s politováním konstatovat, že žádný z lidožravých mimozemšťanů nedisponuje charismatem tugarského válečníka Kubaty z prvního dílu cyklu.

Čtenářům se tedy opět dostává do rukou profesionálně napsaný příběh se všemi osvědčenými atributy tohoto specifického subžánru. Autor se snaží i nadále vytěžovat své znalosti historie, ale s narůstajícím rozsahem se do textu tu a tam vloudily drobné anachronismy a očekávané oživení nějakou novou zápletkou, jiným směrem vývoje či dějovým zvratem se (zatím?) nekoná. Přesto jde o dílo nadprůměrné úrovně, které se v knihovně rozhodně neztratí.

Měl bych ale několik poznámek ke konkrétním detailům překladu (omlouvám se tímto panu Kmínkovi – odvedl znamenitou práci, ale nikdo nejsme vševědoucí), které sice nejsou podstatné, ale na technicky či vojensky zaměřeného čtenáře budou zřejmě působit rušivě:
Pojem „siréna“ je běžný spíše pro lodě, parní lokomotivy většinou disponovaly „píšťalou“. Technicky jde sice o totéž, ale prakticky je lepší to rozlišovat
Puška Sharps neměla závěr ovládaný klikou. Šlo o jednorannou kulovnici s výsuvným blokovým závěrem, ovládaným pákou. Tato páka tvořila lučík spouště a závěr se otvíral zatažením za lučík směrem dolů. Původně šlo o pušku perkusní na papírové náboje bez vlastní zápalky, později byla překonstruována na běžné kovové náboje se středovým zápalem.
Válečné lodě nemají „dělová hnízda“. Staré plachetnice a z nich vycházenící první obrněné parníky měly děla v řadách (bateriích) na bocích, ze kterých hlavně vyčnívaly střílnami po celé délce boku. S rozvojem obrněnců pak přišly dělové věže, ale dlouho převládalo umístění děl buďto v pancéřových kasematách, nebo v barbetách (běžná byla též kombinace obou systémů), což je pravděpodobně případ v knize popisovaných lodí. Barbetu lze nejsnáze přirovnat k jakési pevně umístěné pancéřové ohradě, uprostřed které je otočně umístěno dělo. Může být otevřená či částečně zakrytá, z hlediska stavby a výroby se jeví jako relativně nenáročné a hmotnostně výhodné řešení – zejména proti klasické otočné dělové věži první generace.