Nakladatelství Fantom Print právě vydává military scifi Neochvějný, první díl série Ztracená flotila od Jacka Campbella.
Aliance bojuje se Syndiky už sto let – a prohrává. Teď je její flotila ochromená a uvězněná za hranicemi nepřátelského území. Jedinou nadějí je muž, který se probudil ze stoleté hibernace, jen aby zjistil, že z něj mezitím udělali idealizovaného hrdinu. O legendárních činech kapitána Johna „Black Jacka“ Gearyho se učí ve školách. Je glorifikován za hrdinský „poslední boj“ na počátku války, který měl zaplatit vlastním životem. Ale o století později se Geary zázračně vrací, aby za dramatických okolností přebral velení nad alianční flotilou, které od Syndiků hrozí naprosté zničení. I když je Geary znechucen uctíváním, kterým ho zaplavuje okolí, je to muž, který se vždy snaží splnit povinnosti. A ví, že přinést ukradený klíč k syndické hypersíti domů do Aliance je jedinou, doslova poslední šancí, jak válku vyhrát. Ale aby to dokázal, bude muset Geary dostát hrdinské legendě Black Jacka…
„Můstek, tady kapitán Geary. Službu konající velitel flotily. Dejte mi prosím vědět, až se raketoplány flotily dostanou k vlajkové lodi Syndiků.“
„Provedu, pane.“
Lodník viditelný na obrazovce rychle zakýval hlavou, oči naplněné úžasem při pohledu na Gearyho.
„Předpokládaný čas příletu je patnáct minut.“
„Děkuji vám.“
Geary rychle vypnul obrazovku, znervózněný úctou k hrdinovi, viditelnou na tváři lodníka. Snažil se dostat zpátky do stavu necítění a nevidění, ale povinnost se zapřela Gearymu do ramen a dál do něj šťouchala. Než aby se s ní snažil bojovat, natáhl se po ovládání. Bitevní systém vlajkové lodi mu nejprve nechtěl předat poslední informace o stavu flotily, ale pak někde získal informaci, že je Geary prozatímní velitel, a neochotně mu poskytl potřebný přístup. Geary si pomalu a metodicky pročítal seznam lodí a konečně pocítil, jak se z prázdnoty v jeho nitru pomalu prokousává ven bolest. Tolik ztracených lodí. Tolik dalších poškozených. Není se čemu divit, že se admirál Bloch rozhodl se Syndiky vyjednávat.
„Kapitáne Geary. Naše raketoplány doletěly k vlajkové lodi Syndiků.“
„Děkuji.“
Geary nechtěl přemýšlet o admirálu Blochovi, taženém nepřátelskou lodí k veliteli nepřátel, kde se pokusí žebrat a blufovat o jakékoli ústupky, které by se mu snad mohlo podařit z vítězného nepřítele vytáhnout. Geary nikdy neměl rád způsob, jakým se Syndikové chovali k vlastním lidem, natož k cizím. Ale dalo se s nimi vyjednávat.
„K… kapitáne Geary. T… tady je komunikační hlídka.“
Geary upřel pohled na obrazovku. Důstojník na ní vypadal ještě otřeseněji než předtím. Mnohem otřeseněji.
„Co je?“
„Ehm… zpráva… z vlajkové lodi Syndiků. Kapitáne. Poslali ji všem našim lodím.“
„Ukažte mi ji.“
Obraz důstojníka zmizel. Geary uviděl admirála Blocha a další služebně starší důstojníky Aliance, stojící u stěny kabiny vlajkové lodě Syndiků. Výhled se stáhnul zpátky a odhalil, že jde o hangár raketoplánů. Ukázal představitele Syndiků v dokonale střižené uniformě, se zářícími insigniemi a okamžitě rozpoznatelnou arogancí výkonného ředitele Syndiků, hledícího do kamery.
„Alianční flotilo, váš admirál k nám přišel vyjednávat podmínky kapitulace.“
Ředitel udělal gesto.
Geary cítil, jak mu vyschlo v ústech. Speciální jednotka Syndiků předstoupila, muž na každého aliančního důstojníka, a vystřelila ze svých zbraní přímo do admirála Blocha a dalších. Bloch a někteří další důstojníci se pokoušeli zůstat v pozoru, ale sesypali se, jak jim začala krev barvit uniformy do ruda. Během několika okamžiků leželi všichni služebně starší alianční důstojníci nehybně na podlaze. Bezpochyby všichni mrtví. Syndický ředitel mávl nonšalantně k tělům.
„Není o čem vyjednávat s vašimi dřívějšími vůdci. Každý, kdo se pokusí vyjednávat, se dočká stejného osudu jako tihle pitomci. Alianční lodě a důstojníci, kteří okamžitě bezpodmínečně kapitulují, se dočkají rozumného zacházení. Nemáme spor s těmi, kteří s námi bojovali z donucení hloupých velitelů, jako byli tito.“
I přes šok dokázal Geary přemýšlet o tom, jestli si syndický ředitel uvědomuje, jak neupřímně jeho prohlášení zní.
„Ale ti, kteří se pokusí vyjednávat, zemřou, ačkoli možná ne tak rychle jako váš admirál.“
„Máte hodinu na kapitulaci všech lodí. Poté vyrazíme a rozdrtíme každý odpor.“
Geary zíral na obrazovku, která zčernala a vrátil se na ni komunikační důstojník, zoufale sledující Gearyho. Geary věděl, že jsou Syndikové bezohlední, ale nikdy neviděl, že by se dopustili takového zvěrstva. Stejně jako u jiných věcí, na které Geary narazil, se i Syndikové během dlouhé války změnili, a ne k lepšímu.
Trvalo mu dlouho, než si uvědomil, že jeho velení flotile už není jen dočasnou záležitostí. Velel flotile, zdecimované v bitvě a uvězněné v pasti, stojící proti obrovské přesile. S jednou hodinou na rozmyšlení. A tento komunikační důstojník a s ním nespočet dalších, jemu podobných, teď doufali a modlili se, že Geary bude schopný něco udělat.
Geary se zhluboka nadechl s vědomím, že prázdnota, kterou cítil od okamžiku záchrany, mu pomáhá udržovat klidný výraz.
„Dejte mi kapitánku…“
Jaké jméno to jenom admirál Bloch zmínil?
„Desjaniovou. Kapitánku Desjaniovou. Hned.“
„Ano, pane! Je na můstku, pane!“
Na můstku. Geary si opožděně vybavoval, že Desjaniová byla velící důstojnice Neochvějného. Setkal se s ní? Nemohl si vzpomenout.
Během několika okamžiků se tvář kapitánky Desjaniové objevila na obrazovce. Mohla být ve střední letech, s tváří unavenou časem, zkušenostmi a nedávnou bitvou s hrozivými následky, takže Geary neměl šanci odhadnout, jak mohla vypadat v čase klidu a míru.
„Prý jste se mnou chtěl mluvit.“
„Kapitánko, víte o poslední zprávě Syndiků?“
Než odpověděla, naprázdno polkla.
„Ano. Byla odeslána všem lodím, takže ji viděli všichni velící důstojníci.“
„Víte, proč Syndikové zabili admirála Blocha?“ Tvář Desjaniové se zkroutila vztekem.
„Protože jsou to mizerové bez duše.“
Geary pocítil hněv.
„To není důvod, kapitánko.“
Chvíli na něj zírala.
„Zbavili nás velení, kapitáne Geary. Syndická flotila by byla bez velitelů paralyzovaná a oni předpokládají, že to bude fungovat i u nás. Chtějí nás oslabit tím, že nám předvedou masakr, a otevřeným pozabíjením našich vůdců se chtějí ujistit, že nebudeme schopni zorganizovat odpor.“
Zíral na ni a zpočátku nebyl schopen zformulovat správná slova.
„Kapitánko Desjaniová, tato flotila není bez velitele.“
Výraz Desjaniové se změnil, oči se jí prudce rozšířily.
„Vy máte velení?“
„To mi řekl admirál Bloch. Myslel jsem si, že jste byla informována.“
„Informovali mě, ale… nebyla jsem si jistá, jak budete reagovat, kapitáne Geary. Ale budete velet? Chvalme žijící hvězdy. Musím o tom informovat ostatní lodě. Když jsem byla upozorněna, že vám mám zavolat, právě jsem monitorovala jejich diskuzi o tom, co budeme dělat teď.“
Geary zapomněl, co chtěl dodat, když pochopil, co mu Desjaniová právě řekla.
„Diskuze? O čem diskutují kapitáni ostatních lodí?“
„Co dělat, pane. Diskutují a debatují, co máme po smrti admirála Blocha a všech dalších vlajkových důstojníků dělat.“
„Cože dělají?“
Led uvnitř Gearyho praskl.
„Copak nebyli informováni, že mi admirál Bloch předal velení?“
„Ano, byli… pane.“
„Kontaktoval někdo z nich vlajkovou loď se žádostí o instrukce?“
Tvář Desjaniové, ještě před chvílí zářící nadějí, teď ukazovala jinou emoci: opatrnost zkušeného důstojníka, jehož šéf se chystá rozzuřit.
„Uch… ne, pane. Žádná komunikace pro vlajkovou loď.“
„Debatují o tom, co dělat, a ani nekontaktovali vlajkovou loď?“
