Letošní rok přinesl jedno velké překvapení – románová prvotina Blanky Jiruškové se téměř okamžitě zapsala mezi nejzajímavější knihy roku. A kdyby to byla jen jedna kniha, kdepak – Kočičí noci jsou rovnou celou trilogií! Zatím vyšly díly dva, brzy se můžeme těšit na závěrečnou část. Koho barvité příběhy Darína uchvátily, určitě rád uvítá i následující rozhovor s autorkou. A kdo do Kočičích nocí ještě nepronikl, třeba právě následující povídání bude vstupní branou do tohoto kouzelného světa…
Dva díly Kočičích nocí jsou již venku a brzo tu bude třetí. Na co se čtenáři mohou těšit v závěřečné části?
Na tohle se mi moc odpovídat nechce. Řeknu jen tolik: jsou tam věci, které část mých známých nadchly a jiné naopak pořádně naštvaly. Což beru jako pozitivní, vyvolat takovou emoci. Když jsem končila konzervatoř (hrou “Zákon města Darína”), jeden z porotců, vážený literární vědátor, pravil: “Vaše lektorka říkala, že pokud jde o ideové vyznění díla, tak jste jako tygr.” Asi to platí dodnes.
Na první pohled je vidět, že váš svět je propracovaný až do těch nejmenších detailů. Jak vlastně vznikal?
Ono to zní trochu jako pohádka od Andersena. Byly dvě děti. Sourozenci, kteří přestáli dlouhé odloučení. Mladšího totiž unesl zlý vysávač kostí, musel s ním bojovat dva roky na velmi pochmurném místě. Starší čekala a psala smutné básně. Když se mladší konečně osvobodil, už starší téměř nepoznával, ani rodiče nebo domov. Všechno mu připadalo cizí a hrozivé. V noci, kdy byla cizota nejtísnivější, starší rozsvítila neobyčejnou lampu s kalíšky v podobě růží a tulipánů a průsvitné ohnivé květy se jim otevřely jako brána do jiného, teplého a tajemného bytí.
Tak nějak to kdysi začalo a rostlo velmi samovolně, a abych se přiznala, bez vlivu žánrové klasiky. Dlouho jsem se s fantasy míjela. Totiž: sotva jsem se naučila číst, vrhla jsem se na dědovu sbírku antikvárních Verneovek, dumasovsko-févalovských lidových románů a vůbec dobrodružné literatury devatenáctého věku. Čím starobylejší grafickou úpravou i jazykem a mentalitou, tím lepší. Ve škole jsem objevila Chaucera a přes něj ještě starší věci, krásnou literaturu a legendy různých časů a kultur. Cokoli, co vyzařovalo cit a ducha své doby. (Ostatně jsem studovala historickou antropologii a každodennost, než mne tvrdé existenční okolnosti přinutily jít zkoumat kulturu chudoby a život marginálních skupin v praxi.)
Brácha zatím sjížděl dobové nábožensko – filosofické traktáty a vědu; například nám vypočítal sluneční soustavu.
A mezitím volně a organicky vznikaly dějiny našeho světa s vlastním duchem epoch a míst. Jsou v nich i vědomé paralely s pozemskou historií a mytologií a některé rekvizity pamatující Shakespeara. Jako materie pro novotvary, přepsání schémat, jiná řešení mnohdy právě toho, co se teď a tady zdá neřešitelné. Protože nejvíc ze všeho mne zajímají prokletí, skutečná prokletí mnohem palčivější a strašnější než jejich symbolické obrazy, zakletí z legend. Snad proto náš svět neobsahuje klasický bestiář.
Příběhy z něj se asi víc podobají renesančním novelám, komedii del arte, či Pařížským mohykánům, než fantasy.
S poslední větou se nedá nesouhlasit – celý první díl je prodchnut vábivou atmosférou divadla. Máte s ním nějaké zkušenosti?
Léta jsem hrála divadlo a pak psala pro divadlo. Zvláště když si to člověk sám nerežíruje, je to zážitek: vidět, jak indický démon přetvořený v pohádkového draka recituje svou tlamou verše, určené princezně. V obrazu Jorellovy společnosti jsou jisté mé zkušenosti i inspirace skutečnými lidmi.
Darín samotný má – alespoň pro mě – skutečnou duši. Při čtení Kočičích nocí jsem měl pocit, že jeho uličky znám. A zákonitě se ve mně probouzí otázka: existuje mapa Darína?
Je něco jako trojrozměrná mapa Darína v mé hlavě. Jsem vlastně rodilá daríňanka. Mohu se procházet ulicemi a vím bezpečně, kde je která čtvrť, jak na sebe navazují, jak voní, kde najdu který chrám, palác, pohostinný dům. Často znám i jejich historii, spoustu podrobností a souvislostí, které se do knihy nevejdou. Stejně jako se orientuji ve staré Praze, kde si mne přátelé někdy sjednávají jako průvodce svých přátel. Ale jako v Praze i tady existují zákoutí, které neznám a teprve mohu objevit. Odkrývají se mi tak přirozeně, jako když najdete nezamčená vrata průjezdu a nahlédnete dovnitř bloku, kolem něhož jste léta chodili. Darín je nezkrotný živel. Nelze si tu předem rýsovat podrobný plán a vnucovat městu (nebo okolnímu světu) svou vůli. A já mám ráda bílá místa, kde jsou… kočky.
Který z hrdinů je váš nejoblíbenější – pokud někdo takový je?
Miluji je všechny až po náhodné chodce v ulicích. Snad lze alespoň naznačit, kteří jsou mi nejbližší. Fínka je neideální ideál, nedosažitelný obraz plný tajemství a pokojného světla jako díla od Vermeera. Ale své nejvlastnější prožitky a zkušenosti vkládám kupodivu do postav mužských. Jedna z nich je přirozeně Falxius. Nic z toho, čím prošel, nebylo vybájeno. A další není těžké objevit.
Ve druhém díle mohou čtenáři nalézt pravidla karetní hry Ri. Jak se taková karetní hra vymýšlí?
Tohle opravdu nevím. Ono se to rodilo tak samozřejmě, že snad ani nešlo o volní akt. Měli jsme tehdy s bráchou (a ještě s přijatou sestřičkou) takové tvůrčí společenství, v němž se věci prostě děly. Nasekali jsme spoustu her, písní, rituálů. Jediné, co dodnes moc nedokážem, je společně psát. To jsme si vzájemně nebezpeční. Na našem společném světě se teritoriím druhého opatrně vyhýbáme jako velké šelmy. Ale pokud jde o karty, myslím, že první byl Boj s démonem, vznikl místo deskové hry, již znemožnila právě nezkrotnost Darína. Z karet pak povstalo složitější a propracovanější Ri.
A hrajete Ri ve volných chvílích?
Ano, už asi dvacet let, i když poslední dobou máme méně času. Jednou jsem dokonce vyhrála přesně tou lstí, která je popsána v Purpurových křídlech. Svého času jsme byli tak rozjetí, že jsme se rvali o černou kartu, abychom si zkusili svou absolutní výhru. Ovšem naše pravidla byla tvrdší, než jsou v knize, člověk musel onen pár nejvyššího řádu složit až v poslední chvíli, nesměl si ho držet do zásoby. Jenže se to nedalo zcela kontrolovat a tak při hraní s širším okruhem známých, kteří nebyli vždy poctiví, jsme od toho pravidla upustili.
Vaše práce jsou nerozlučně spojené s ilustracemi Jany Šouflové. Jaký je příběh tohoto úžasného spojenectví?
Janu nesmírně obdivuji už léta. Setkaly jsme se prvně na autorských čteních pro mladé v jedné knihovně, přišla tam s krásnou upírskou baladou, která mne naprosto dostala. A když jsem viděla, jak maluje, mé okouzlení se zdvojnásobilo. Sama jsem docela výtvarný antitalent, své věci si “ilustruji” hlavně verši a písněmi. Ale už tehdy mne napadlo, že Janě bych Darín svěřila. Naše cesty jsou si blízké i rozdílné: já jsem spíš takový “prokletý” básník a komediant z městské lůzy; Jana je mág a bard, připadá mi jako moudrá bytost odněkud ze světa skřítků a víl. Jde o jednotu tvůrčích protikladů.
Když opustíme Kočičí noci – můžeme se těšit na nějaké další práce?
Ještě visí jedna malá povídka u Michaela Bronce a snad se vejde do tematického sborníku. A pak? Budoucnost je nebezpečná pověra. Co když za rohem číhá nějaký démon?
Co pro vás psaní jako takové znamená? Co přináší? A je něco, co bere?
Vlastně moc nepíšu, jsem zčásti dysgrafik. Což je výhoda, protože dysgrafik těžko může být grafoman.
Tak trochu se podobám pěvcům dávných mýtických dob: myslím v příbězích, jejich slova si skládám a nosím v hlavě dny, týdny, třeba i měsíce. Zlomek toho občas po velkém zápase převedu do trvalejší formy. Možná proto všechno působí jako báseň v próze.
Je to jako vysílat poselství, semínko přes propast vesmíru, a doufat, že najde pohostinnou půdu. Ve chvíli, kdy ho vydávám napospas, s ním (přirozeně) ztrácím klid duše, ba její část. Není to hra, ani závod o ceny, ale boj.
Kdybych se jako mladý začínající autor zeptal: „Co mám udělat pro to, abych uspěl?“, jakou radu bych dostal?
Já jsem ten poslední, kdo by měl radit. Vůbec nemám v lásce slovo úspěch, je to modla našeho pozemského ostrova a velmi krvavá. Spíš bych mluvila o naplnění, daru obdarovat. Chtěla bych ho mít, ale nevím, nevím.
A poslední otázka: máte kočky? Jaké jsou?
Nejen kočky. Vyrůstala jsem s vnukem pravé divoké vlčice, ještě měl všechny vlčí znaky a skvělý smysl pro smečku. Máma coby její vůdce a alfa samice mě hned v peřince přinesla Agvarovi představit. Babička padala do mdlob, vida miminko před tlamou šelmy, proti níž byli běžní ovčáci zakrslí medvídci. Agvar mne olízl a od té doby jsem byla uznané a chráněné vlče. Později jsem měla co do činění s černě maskovaným “kousátkem” bojovné povahy, takovou miniaturou leoparda. Považovalo nás za sourozence vhodné k výuce lovu. Nebylo ochotno nechat sebou nikterak manipulovat, když už se člověku podařilo zneškodnit všechnu jeho drápkatou výzbroj, nějak se záhadně přetočilo a raflo ho do nosu.
Teď už mám pouze astma a trvalá přítomnost čehokoli chlupatého, co může mít breberky, je mi zakázána. Ale ještě umím trochu výt a slušně mňoukat. Nedávno jsem konverzovala přes plot s jednou kočkou v Makotřasech.
Blanka Jirušková zůstává i nadále zahalena tajemstvím. Z několika letmých setkání i z emailové komunikace jsem si odnesl dojem, že jde o milou a příjemnou osobu – to samo o sobě znamená mnoho a netřeba k tomu víc dodávat. První publikovaná povídka Nebezpečné hry hvězd se ocitla v pátých Drakobijcích (Straky na vrbě 2003). O dva roky později zaznamenala první opravdu velký úspěch – s povídkou Hra o purpurová křídla dosáhla prvního místa v soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera, což samozřejmě přineslo i publikaci v Drakobijcích 7 (Straky na vrbě 2005). Tato povídka je i součástí druhého dílu Kočičích nocí. I v dalších letech se v této soutěži dostala na publikovaná místa: v osmých Drakobijcích s povídkou Nástroj, v devátých to byla Síť mořského hada (další známý z trilogie) a v roce 2008 dosáhla třetího místa s povídkou Uchvatitelé dechu. Všechny povídky rozšiřují a doplňují svět Darína, s nímž se čtenáři mohou setkat ve vynikající trilogii Kočičí noci (Straky na vrbě 2009).
