Městské války II – Runový meč – Renčín Pavel

Městská fantasy je žánr, jehož tvůrci staví městské prostředí, v nichž se jejich příběhy odehrávají, na stejnou úroveň jako hrdiny. Pevně věří, že v zapadnutých uličkách se skrývá něco víc než jen halda odpadků, že každé lidské sídlo má duši, kterou naplno cítí a uvědomují si jen jeho rodní obyvatelé. Přestože se však velkolepě pojatá trilogie Pavla Renčína jmenuje Městské války, autor nezůstal v zajetých kolejích tohoto subžánru, našel si vlastní cestu a přišel s originálním nápadem měst, která neožívají jen symbolicky, ale doslova. V prvním díle trilogie, nazvaném Zlatý kříž, na scénu přivedl „hrdinu“ Václava Vrana, který si do okamžiku, kdy ho v pražském parku napadl démon, žil obyčejný život dobře zabezpečeného a dobře vypadajícího mladého muže. A ač se tomu vzpíral a na začátku se choval všelijak, jen ne hrdinsky (proto uvozovky výše), musel přijmout fakt, že mimo naši realitu existuje ještě jeden svět – skrytý svět plný podivných bytostí, tajemného života v podzemí a personifikovaných měst, polobožských bytostí, které však nejsou všemocné. Pyšná, mocná, hrdá a nádherná Praha krvácí. K její záchraně je předurčen právě Vašek, jenž se v prvním díle stával hrdinou, který by to dokázal. Runový meč sleduje jeho další kroky, rozehrává nové příběhy a odhaluje čtenářům další zákoutí Renčínova tajemného světa…

Města ožívají, hrdinové se stávají hrdiny

První díl byl expozicí, představil zajímavou a rozhodně ne černobílou hlavní postavu, kulisy a pozadí, a i když to byl čtivý, originální a do budoucna hodně slibující román, trpěl nešvarem většiny úvodních částí vícesvazkových cyklů – chyběla větší akce, pořádný dějový zvrat, zkrátka něco skutečně významného. Zato mu kritici v recenzích přičetli body za propracované a rozmanité vedlejší postavy, atmosféru a poetičnost, díky níž se i pouliční lampa změnila v něco magického a neobyčejného (Pouliční lampa zaprskala a probudila se z denního spánku. – ZK, s. 9). Runový meč je trošku jiný. Autor především výrazně ubral na básnických obratech, na nichž částečně stavěl ve většině své předchozí tvorby. Jazyk druhého dílu je méně lyričtější, takže dobře sedí k dynamičtějšímu a rychle se rozvíjejícímu příběhu. Renčín také skvělým způsobem rozvinul příběh a bez problémů zvládl ukočírovat obě hlavní dějové linky. Vašek se (samozřejmě v rámci uvěřitelnosti – takže ne vždy, ale většinou ano) konečně chová tak, jak se na správného hrdinu, jenž má zachránit Prahu, sluší a patří. Autor v Runovém meči taky víc vsadil na akci, kterou přizpůsobil stylu románu a především prostředí, v němž se příběh odehrává – megalomanská bitva tisícihlavých armád by v naší realitě vážně působila nápadně. Renčín nás zavede na spoustu míst, seznámí s novými postavami, zatemní stránky větší porcí temnoty, ale nezapomíná ani na humor, čímž knížku odlehčuje a příjemně zcivilňuje. Nejdůležitější však je, že si po celou dobu uvědomuje, že se román musí především dobře číst.

Ruku v ruce se čtenáři

K tomu všemu v Runovém meči autor přidává ještě několik příjemných bonusů. Prvním a nejdůležitějším z nich je zapojení ostatních měst do příběhu. Ve Zlatém kříži šla napočítat na prstech jedné ruky, tady už Renčín povolal ke slovu (i do boje) spoustu dalších. Přitom si dobře uvědomuje, že jako Pražák těžko může vystihnout atmosféru a ducha měst, ve kterých nikdy nežil, i kdyby se prošel jejich uličkami stokrát, vylezl na každou věž a nadzvedl víko všech kanálů. Proto na svých internetových stránkách vytvořil projekt Rada měst, v němž sami čtenáři popisovali rodná sídla svýma očima. Autor pak jejich nápady v Runovém meči využil a podařilo se mu tak dobře vystihnout jejich zvláštnosti.
Druhým bonusem je zapojení postav ze světa Labyrintu, samostatného on-line románu na pokračování. Ocení to zejména s tímto příběhem seznámení čtenáři, ale ani ostatní se nemusí bát, že by byli zmateni a ztraceni – Runový meč se nových hrdinů jen zlehka dotkne a napoví, že ve třetí části se dostanou více ke slovu.

Nakladatelství Argo knihu opět vybavilo přebalem s výbornou ilustrací Jiřího Husáka, jediné, co vzhledu chybí k dokonalosti, je absence látkové záložky, kterou Zlatý kříž měl. Milým překvapením je pak i závěr knihy, kde najdeme mapu bitvy (kdepak kresba, satelitní snímek tu plní svou funkci daleko lépe) a soupis armády Vysokého Mýta, který slouží jednak k orientaci a jednak k pobavení všech, co se ve zkomolených jménech najdou.

Přesně vyvážená kniha

Pavel Renčín fakt, že druhé díly bývají často slabší než ty první, smetl Runovým mečem pod stůl, kde se bude nenápadně krčit až do vydání třetí části, jež je plánována opět na listopad až prosinec 2010. Překlenovací díl se mu povedlo napsat na výbornou – skvěle rozvedl příběh, přinesl spoustu nových nápadů, rozpracoval charaktery hlavních postav a zanechal čtenáře, jimž se Městské války líbí, v napjatém očekávání závěrečné části. Vložená věta je na místě, protože ač je Runový meč určitě lepší než Zlatý kříž, pokračuje (a je to samozřejmě jen dobře) ve stejném stylu, takže těžko můžeme předpokládat, že v něm najde zalíbení ten, kdo první díl s ušklíbnutím v polovině odložil. Také je nesmyslné očekávat nějaké intelektuální dílo s filozofickými úvahami a přesahem, o kterém budete hloubat ještě příští rok. Ovšem není to ani nenáročná a prvoplánově psaná oddychovka (bez urážky všech těch skvělých vlakovek, bez nichž bychom se vůbec nepobavili a samou náročnou četbou si zavařili hlavy). Runový meč stojí přesně v půli cesty – přináší originální a ve všech směrech propracovaný příběh, a přitom se u něj člověk dokáže i pobavit a výborně si odpočinout. Snad ve třetím díle autor příliš neukročí ani na jednu stranu.

Recenze na Zlatý kříž
Rozhovor s Pavlem Renčínem
Ukázka z Runového meče