Vánoční čarování

Jsou tu zase po roce. Kdo? No, spíše než Vánoce by se daly říci předvánoční slevy, nakupování, vánoční slevy, uklízení domácností, pečení cukroví a povánoční slevy. Naši předkové vynálezy jako supermarket neznali, takže pro ně Vánoce znamenaly něco úplně odlišného. Bohužel, nebylo to příjemné posezení u krbu s pohárkem svařeného vína, vánoční čas byl pro naše předky otázkou života a smrti.

Byl to čas, kdy se musela dodržovat velká spousta zvyků, aby se zajistila ochrana před neštěstím a katastrofou a zároveň se do domu přivolalo štěstí. Nebylo to dáno tím, že by naši předkové nějak tíhli k myšlenkám na smrt, ale je třeba vzít v potaz fakt, že v jejich době je spolehlivě usmrtila třeba taková chřipka, v okolí se neustále plížil mor, inkvizice a cizí žoldáci, takže lidé dělali vše, co jim mělo zajistit alespoň malou šanci na přežití.

Čarovat se začínalo už během adventu. Což je doba, která předchází vánočním svátkům a její název pochází z latiny ze slova adventus – očekávat. Mělo to být období půstu, ticha a klidu, kdy se lidí měli zdržet přemíry jídla, pití a bujarých oslav a v tichosti očekávat narození Ježíška. Jenže lidi jsou lidi, takže postupem času vznikly celkem čtyři svátky, během kterých se advent porušoval, a lidé se veselili a také čarovali.

První takovýto svátek připadá na 30. listopadu na svátek svatého Ondřeje. To byla údajně nejmagičtější noc v roce, během které démoni ledu a chladu vylézali ze svých podzemních doupat a přebírali vládu nad světem. O této noci chodila děvčata čarovat o ženicha: vyšla na náves k prvnímu bezovému keři, tím začala třást a odříkávala u toho magickou formuli: „Třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes.“ Z které strany jako první zaštěkal pes, odtamtud měl přijít ženich. A když to nezabralo, chodilo se klepat na kurník. Když zakvokal jako první kohout, děvče se do roka vdalo, když slepice, ještě si muselo rok počkat.

Na svatou Barboru se řezaly větvičky, kterým se říkalo barborky. Ty se nechávaly doma vykvést a taková rozkvetlá barborka byla docela multifunkční zařízení. Odhalovali se jí lháři. Stačilo při řezání větvičky myslet na někoho, komu nedůvěřujte, a když větvička ve váze uschla, daný člověk byl usvědčen. Nebo se s ní odhalovaly čarodějnice. Stačilo přinést rozkvetlou větvičku do kostela na půlnoční mši, pak se ohnula do kruhu a v momentě, kdy začal farář kázat, bylo třeba tím kruhem pohlédnout na sousedky. Čarodějnice se pak měly změnit do své pravé podoby.

Způsobů, jak ochránit dům před čarodějnicemi, byla spousta. Stačilo třeba, aby od svátku svaté Lucie šel hospodář každý den do špejcharu a tam si odsekl polínko, které si pak schoval. S takto nasbíraným dřevem pak musel roztopit oheň v krbu na Štědrý večer a po celý rok si mu pak do domu netroufla žádná čarodějnice. (To bohužel patrně nefunguje, protože mému známému, který celý tento recept provedl, dorazila tchýně už na Štěpána.)

Štědrý den byl neslavnějším ze všech vánočních svátků. Od rána měli lidé držet přísný půst. Jednak proto, že mohli na stěně pak večer vidět zlaté prase (s těmi zahnutými zuby nahoru), ale potíž je v tom, že jedlíkům také hrozila takzvaná perchta, která tomu, kdo se příliš cpal, rozpárala břicho dlouhým nožem. Ke stolu se mohlo zasednout s východem první večerní hvězdy, kdy končí advent a začínají Vánoce. Kdo však první od stolu odešel, nebo na jeho hlavu dopadl při jídle stín, ten měl do roka zemřít. Také u stolu nesměl být lichý počet talířů, protože to tak vypadalo, že je v rodině jeden navíc a brzy zemře. Tomu se dalo zabránit přidáním jednoho talíře navíc, protože smrtka při obcházení štědrovečerních tabulí počítala pouze talíře, nezajímal ji počet stolovníků. Nohy stolu se svazovaly řetězem, aby nebylo možné z domu nic odcizit, a stolní deska se omotala provazem, aby v následujícím roce byla rodina svorná. Pod stůl se položila sekera, aby si rodina zajistila železné zdraví. Na stole stála miska s hrachem, které zajišťovala, aby se rodině nerozkutálelo štěstí, a stejná nádoba s čočkou tu byla zase proto, aby se doma držely peníze.

Po večeři bylo zvykem dát trochu jídla domácím zvířatům, položit ke kořenům ovocných stromů a hodit do studny. V následujícím roce pak měla být zvířata silná a zdravá, studna měla mít dostatek vody a stromy nést hodně ovoce. Houserovi, psovi a kohoutovi se dalo ještě po stroužku česneku, aby v následujícím roce byli zlí a dobře hlídali. Se psem se pak ještě třikrát obešel jídelní stůl, než se zadkem napřed vyhodil oknem ven. Mělo to zajistit, aby se netoulal a dobře hlídal dům. (Tohle nezkoušejte, máte-li doma dobře živeného bernardýna. Nebudete se to líbit ani vám ani jemu.)

Ve vánoční čas vdavekchtivá děvčata opět čarovala o ženicha. Pantofel, který hozený přes rameno dopadne špičkou ke dveřím, sice může znamenat svatbu, ale pozor, on taky může ukazovat cestu na hřbitov. Pokud chtělo děvče znát svého nastávajícího, muselo sníst po večeři slanečka. Od té doby nesmělo nic jíst, pít ani promluvit a ve snu jí pak měl podat sklenici vody její manžel. A pokud si chtělo být děvče jisté povoláním a jménem svého nastávajícího, muselo vyjít na boží hod ráno v noční košili před dům a počkat, až kolem půjde první muž. Toho se měla zeptat, jak se jmenuje a co dělá. Odpověď také byla jméno a povolání jejího nastávajícího. Pokud muž neodpověděl, znamenalo to, že se děvče do roka neprovdá, ale pozor, pokud do hodiny neprošel vůbec nikdo, děvče se neprovdalo po celý svůj život. Toto tedy nezkoušejte, pokud bydlíte někde na samotě.

Budoucnost se dala odhalit třeba z rozkrojeného jablka. Podle tvarů jádřince se určovalo štěstí, či naopak smůla. To funguje i na jádra vlašských ořechů. Z jejich skořápek se vyráběly notoricky známé lodičky, tedy do půlky se upevnila malá svíčka a zapálená se pustila na vodu. Podle toho, jak lodička rejdila, se určovalo, jak se bude váš život v budoucnosti odvíjet. Na Slovácku se věří, že na Štědrý večer spolu domácí zvířata mluví lidskou řečí a rozpráví o věcech budoucích. Kdokoliv by však něco z toho zaslechl a pak vyzradil, do roka zemře. Také se nesmělo chodit po setmění přes pole. Dalším známým způsobem věštění se stalo lití olova. (Nějak se ten sváteční ubrus zlikvidovat musel.) Pokud nefandíte olovu, tak stačí lít do vody vosk, efekt je stejný. Jakmile roztavený kov či vosk ve vodě ztuhnul, z tvaru se určovala budoucnost. Tento zvyk byl velice oblíbený mezi našimi předky až do první světové války, kdy byl olova nedostatek, a tak se na něj postupně zapomnělo. Původně přišel do naší kultury od keltských druidů, kteří jej údajně přebrali od bájných lidí z Atlantidy.

Vánoce byly pro naše předky skutečně krušným obdobím, během něhož se snažili přežít za každou cenu. Zároveň to byl čas, kdy se radovali a oslavovali narození Ježíška. Kdy byli pospolu, zpívali koledy a ukusovali z vánoček. Byl to čas sice lehce šmrncnutý strachem z temných sil, ale čas klidu, míru a pohody. Což se o tom našem dnešním rozhodně říci nedá.