Jaký byl rok 2009 ve fantastice? Své tipy na nej knížky loňského roku vám prozradí redaktoři FP, na závěr nebude chybět ani důkladné ohlédnutí za domácí dobrodružnou fantastikou. Zítra se těšte na dokončení, přičemž vás mimo jiné čeká i návrat do minulosti a dvě perličky.
Abych zůstal hoden toho, co o sobě píšu v rubrice Redakce, je můj výběr toho nejlepšího pro tento rok jasný. Miluju New Weird a nejlepší kniha, která se v této edici nakladatelství Laser-books objevila, je podle mě Dům bouří. Jednak jsem ji vybral z čistě subjektivního pocitu z toho, že jsem se ji snad jako jedinou letos přečtenou rozhodl nerecenzovat, a tudíž jsem si ji mohl užít naplno, aniž bych v průběhu přemýšlel, co o ní napsat. A jednak si myslím, že Ian R. MacLeod je nesmírně zajímavý autor. I když jeho knihy nevystihují přesně to, co si pod pojmem New Weird představuji, má dokonale dospělé charaktery hrdinů a cit pro tvorbu zajímavé zápletky. Zároveň mi přijde hodně pozitivní to, že Dům bouří nekončí happyendem, i když to vyústění knihy nabízí. Takže sáhněte po tomto románu, čtenáři (a pokud jste nečetli Světlověk, tak hrábněte napřed po něm), protože tuším, že nové MacLeodovy knihy se na našem trhu jen tak nedočkáme.
Druhá kniha, kterou vybírám, jsou Hořící přízraky Vladimíra Šlechty. Sice jsem je v recenzi trochu pohanil, ale z odstupem času mi přirostly k srdci stejně jako předchozí romány. Šlechtovy knihy jsou výborné, a i když svět Krvavého pohraničí postupně ztrácí svoji divokost a konkrétně v Hořících přízracích mi přijde slabá zejména první část vedená Andresem, je to kniha výrazná tím, že je určitým milníkem všech předchozích děl. Možná je zde Šlechtova nápaditost trochu omšelá a možná se některým nelíbí postupný vstup civilizace do pohraničí, přesto zůstává tento svět natolik původní, že jemu podobný na našem trhu nenajdete. A tak se těšme, jak se Šlechtův svět bude vyvíjet, jestli v dalších knihách zamíří do minulosti a bude dál rozvíjet svou zálesáckou fantasy, nebo se někdy za deset let dočkáme ve světě pohraničí věku parních strojů. Uvidíme.
Recenze na Dům bouří – Martin Kudláč
Recenze na Hořící přízraky – Jan Michálek
Recenze na Hořící přízraků – Petr Acidburn Bouda
Lukáš Vaníček
Jestli jsem dříve komiksům příliš nefandil, nyní jsem jejich velkým fanouškem. Může za to jeden jediný autor, který mě překvapil, a to hned dvakrát. Obě jeho díla jsem si vybral k recenzi, jedno sice pro konkurenci a trochu náhodně, ale přesto ve mně obě zanechala hluboký dojem, který jen horko těžko vyprchává.
Transmetropolitan mě překvapil svojí drsností, rýpáním do soudobé společnosti. Byl to vlastně takový protest vůči našemu konzumnímu způsobu života a poměrům, jaké zde vládnou. Plně jsem se s obsahem ztotožnil. Pokud tedy máte podobného anarchisticko-praštěného ducha jako já, je toto dílo i pro vás numero uno. Na druhou stranu, v mém hodnocení je až druhý. První zabírá jednoznačně a bezodkladně Fell: Kruté město.
Tento komiks jsem si s sebou vzal do práce, abych se v autobuse nenudil. Ten den jsem dorazil s dvouhodinovým zpožděním. Sotva jsem otevřel první stránku, byl jsem rád, že autobus má někde konečnou, jinak bych jezdil doteď. Tolik vypointovaných příběhů, tolik temnoty a zmaru a zároveň tolik případů, ze kterých teče originalita a preciznost po hektolitrech, mi prostě přirostla k srdci.
Měl jsem sem napsat díla jiná, třeba Zrcadlovky, Zničený muž či Město a město, ale ne, tyto dva výše zmíněné komiksy prostě vedou a vést budou i nadále. U obou ještě dodávám a obracím svoji zoufalou tvář na vydavatele: „Víc, víc, VÍÍÍÍC!!“
Recenze na Transmetropolitan – Lukáš Vaníček
Recenze na Fell: Kruté město – Boris Hokr
Jan Červenka
Zpočátku jsem si myslel, že vybrat pro mě knihu roku bude velice náročné rozhodování, ale nakonec to nebylo zdaleka tak těžké. Kupodivu jde o knihu z žánru, který nepatří mezi moje nejoblíbenější – splatteru. Ano, jak asi většina z vás správně tuší, chci vyzdvihnout Asfalt Štěpána Kopřivy.
Proč? Je to totiž kniha, která posunula hranice nechutnosti o něco dál a která pokořila víc tabu, než celá česká letošní produkce dohromady. To by samozřejmě bylo k ničemu, pokud by to nebylo zabaleno do skvěle promyšleného příběhu nadupaného akcí a vyšperkovaného takovým množstvím hlášek a popkulturních odkazů, že by k tomu měl každý čtenář dostat manuál, aby mu náhodou něco neuniklo. A k tomu ještě varování, že při čtení knihy může člověk lehce dojít k újmě, ať už kvůli záplavám nechutností nebo humoru.
Navíc by kniha mohla sloužit jako náborový leták pro nejrůznější církevní instituce, protože při představě, že bych mohl skončit v Kopřivově Pekle, mě bere nutkání započít život v celibátu a askezi. Ještě nikdy nebylo Peklo tak nechutně pragmatické. Ještě že nás jím provází parta takových hrdinů jako je Kuffenbach, Ostranski nebo Lambert.
Ale úplně nejlepší na tom je, že na dně neustálého potoku krve a nechutností plave i lecjaké moudro. Ale rozhodně ne každý má na to, aby se pro něj potopil, protože tohle není a ani nemůže být kniha pro každého.
Recenze na Asfalt – Marian Kubicsko
Recenze na Asfalt – Lukáš Vaníček
Petr Bouda
Pokud bych měl říct, co pro mne byla radost číst v roce 2009, nebyla by to zase natolik obtížná volba. Knihou roku pro mne zůstává vyvrcholení trilogie Gordonova země od Vladimíra Šlechty. Hořící přízraky jsou důstojným završením řady osudů postav Krvavého pohraničí, ačkoli s některými se určitě setkáme i v dalších letech. Potenciál této zálesácké fantasy totiž zdaleka není vyčerpán a jsem velmi zvědav, jak skončí Joselin Backer, co se stane s Danielem nebo zda zásluhou Thompsonových dětí dojde k zániku Thonnieriky. Hořícími přízraky sice končí Gordonova země, ale Krvavé pohraničí pokračuje.
V roce 2009 začala – zejména zásluhou nakladatelství Zonerpress a Talpress (v menší míře také dalších vydavatelství) – vycházet manga v českém překladu. Ačkoli z řady slibných sérií jsou zatím vydány jen první díly, takže je obtížné hodnotit celou sérii, nejzajímavější je pro mne manga Kei Toume s názvem Elegie pro ovečku. S upíry se sice poslední rok čtenář mohl setkat ve spoustě knih, ale chybělo zde moderní pojetí těchto Dětí noci. Tuto mezeru zaplnila až Elegie pro ovečku, která je velmi realistická, melancholická a je v ní až „nejaponsky“ málo patosu a vypjatých emocí. Pokud si chcete odpočinout od osikových kolíků, česneku nebo svěcené vody, je to čtení právě pro vás.
Recenze na Elegii pro ovečku – Petr Acidburn Bouda
Michael Střelec Pešťák
Rok 2009 v dobrodružné sci-fi a fantasy přinesl na poli tuzemské tvorby několik zřejmě klíčových titulů. Vedle toho pokračovaly “rozjeté” cykly a odstartovaly nové.
Hořící přízraky Vladimíra Šlechty přinesly oficiální zakončení románové ságy z Krvavého pohraničí, lze ale očekávat další povídky či samostatné romány z tohoto prostředí. Kvalita celého (nejen románového) cyklu má stoupající tendenci, a tak se i do budoucna máme na co těšit.
Volným pokračováním rozpracovaného dobrodružného cyklu z nepříliš vzdálené budoucnosti byl román Ztroskotaný čas Richarda Šusty. Na místní poměry dobrá kvalita a zajímavé nápady řadí Šustovu produkci k tomu lepšímu, co u nás vyšlo, byť nejde o špičku. Události popsané v zatím posledním románu ale nenápadně, leč vytrvale volají po dalším pokračování. Kdy bude, je ale ve hvězdách. Nebo snad v Tyatyře?
Dalším dobrodružným cyklem, který letos pokračoval novým románem, je mariňácká epopej Roberta Fabiana. Semper fi posunuje tuto řadu kvalitativně i tematicky do jiné, podstatně vyšší roviny, než ve které se nachází většina u nás vydané military sci-fi. Bohužel se nestihlo nové rozšířené vydání dnes již kultovních Mariňáků.
Na poli historické (a dost možná i military) fantasy koncem roku odstartoval nový románový cyklus Juraja Červenáka Dobrodružství kapitána Báthoryho. Strážcové Varadínu jsou momentálně asi absolutní špičkou v oblasti tuzemské produkce a pro konkurenci bude velký problém tuto laťku kvalitativně překonat.
Cyklus JFK přes loňský výpadek jedné (dosud nedopsané) epizody úspěšně pokračoval a překročil dvě desítky vydaných dílů. Chybějící epizoda je bohužel důsledkem situace, kdy se spisovatel(ka) musí živit prací. Autor pak míní a zaměstnavatel mění – v tomto případě dost brutálně. Přidáme-li k tomu pár menších katastrof (či snad důsledky prokletí), máme nemalý problém. Díly, které vyšly, ale vůbec nebyly špatné. Jan Hlávka píše dobře a stále se vyvíjí, Josef Pecinovský podal profesionální výkon ve velmi klasickém duchu a Žambochův díl také nebyl špatný, i když formou a stylem se dostal někam úplně jinam….
Recenze na Ztroskotaný čas – Michael Střelec Pešťák
Recenze na Semper fi – Jan Michálek
Recenze na Odplatu 1 Jana Hlávky – Jan Michálek
Recenze na Odplatu 2 Jana Hlávky – Jan Michálek
Tak co? Strefili jsme se vám s našimi subjektivními tipy do noty, nebo máte úplně jiné kandidáty na to nej z minulého roku? Zadiskutujte si s námi a podělte se o vaše názory!
S tím Asfaltem souhlasím. Štěpánovi se to fakt povedlo a knihu jsem si neskutečně užil. Jedinou výhradu mám ke konci, který jsem pořádně nepochopil. A přitom měl autor celou knihu tak hezky našlápnuto. Obecně je s podivem kolik českých autorů nedokáže dát svým, byť třeba výborným dílům důstojný konec.
Chybaju mi tu knihy zo zatial malej, ale velmi ambicioznej edicie Moderni dila fantasy od Laser-books. U mna tvoria debuty ako Lzi Lockeho Lamory, Zjizvena noc a Stiny v lete jedny z top tohtorocnych knih. Prva kniha je prijemne dobrodruzna, druha zaujme atmosferou a tretia sice premyslavejsia, ale jedna z najlepsich vydanych v roku 2009.
Já osobně bych k výše zmíněným ještě doplnil tří knihy. Lži Lockeho Lamory, Runový meč a Vítr v piniích…