Malazská Kniha Padlých 07 – Vichr smrti – Erikson Steven

Eriksonova sága je z těch, které k sobě přitahuje jako můry ke světlu nejrůznější označení. Ohromující, Velkolepá, Grandiózní, Maximalistická, Nepřekonatelná, Gargantuovská… a spousty dalších, přičemž většinu z nich si zaslouží. A to i v případě, že přesně nevíte, co které slovo vlastně znamená. Malazská kniha padlých je totiž natolik propracovaná a rozsáhlá, že v ní nakonec najdete skoro vše, před čím padáte na kolena. A stejně jako můry, i tato přirovnání se promění na popel při setkání s realitou. Eriksonova sága je prostě běžnými slovy popsatelná jen stěží.
Že to až příliš zavání adorací? Asi ano. Ale ti, kdo už měli tu čest, jen pokývou hlavou a ti zbylí – inu, pro ně je zde krátké zamyšlení nad nejnovějším přírůstkem do série, knihou Vichr smrti. Případně bych odkázal na jednotlivá hodnocení – od recenzí v Pevnosti, přes články Ivo Poledníka zde na Fantasy Planet, až po info servis na Legii…
Nejprve však krátké informační minimum:
Steven Erikson je kanadský autor fantasy, jehož opus magnum, Malazská kniha padlých, je naplánovaný na deset dílů (v originále už vyšel devátý a za zmínku stojí fakt, že mezi jednotlivými zářezy jsou minimální rozestupy, aniž by se to nějak projevilo na kvalitě). Součástí cyklu je i několik kratších novel (dvě vyšly v češtině) a romány Eriksonova přítele Iana C. Esslemontea (spolutvůrce světa Malazu, na začátku roku vydal Taplress jeho Noc nožů).
Jednotlivé knihy zaujmou už svým rozsahem (devět set stran Vichru smrti není ničím výjimečným), množstvím postav, zápletek, časovým i geografickým rozpětím. Tím, že jednotlivé knihy se odehrávají mnohdy na zcela odlišných kontinentech, navazují na sebe i probíhají souběžně (pátý díl se pak dokonce odehrává ještě před prvním – i on přitom posunuje děj vpřed, nepřináší pouze propracování pozadí!). Důležité však je, že se nesetkáme s chaosem a pouhým hromaděním jmen a detailů, vršením akce beze smyslu. I když se to na první pohled takto jevit může, velice rychle zjistíte, že autor má své dílo promyšlené od začátku do konce, křížem krážem i napřeskáčku, vše do sebe zapadá a k požitkům ze samotného děje či autorova jazyka se přidává i pídění se po dalších informacích, odhadování významů a budoucího vývoje, ale i přehodnocování toho, co se už stalo.
Malazská kniha padlých v tomto připomíná šachovou partii, kde se může velice snadno ukázat, že tah považovaný předtím za chybný, byl ve skutečnosti úspěšný… aby se po několika dalších tazích opět jevil jako vedoucí k prohře… a přitom bylo vše úplně jinak. Matoucí? A to, aby metafora byla alespoň trochu podobná pravdě, musíme o Malazské knize padlých uvažovat jako o několika souběžně hraných partiích, do kterých zasahují ještě desítky partií starších, tahy se vzájemně ovlivňují, aniž to figurky ví a… a přitom do sebe vše naprosto logicky zapadá. Nenapadá mě (nejen) fantasy, u které by byl podobně silný, permanentní pocit osudovosti, že vše se děje nikoliv tak, jak si to autor nebo čtenář přejí, ale jak je to nutné a správné.
Pravda, na čtenáře jsou kladeny mnohem větší nároky, ale není to zase tak zlé, jak by se mohlo zdát. Erikson se sice neobtěžuje s vysvětlováním, ale příběh se toho ujme sám. Spousta věcí do sebe zapadne takřka mimoděk a i tam, kde třeba zprvu tápete, vám podá pomocnou ruku již zmíněný děj a jazyk. Protože v Malazu se něco děje takřka neustále. A pokud tomu tak zrovna není, jsou zde postavy a jejich humor.
A to už se dostáváme k aktuální knize, protože i na ni tato poučka pasuje dokonale. Již podruhé se ocitáme v Lederské říši, nyní pod nadvládou Tiste Edur a šíleného císaře Rhulada Sengara, který nemůže zemřít (viz Půlnoční vlny). Sledujeme napětí mezi Edury a Ledeřany, objeví se staří známý (především Tehol a Bugg), začnou (a také vyvrcholí) nové linie s mixem nových i starých postav (např. Toc Anaster). Především se však do Lederu vrací flotila přivážející šampióny, kteří se mají utkat s císařem – včetně Icaria, Zloděje životů a Karsy Orlonga. A krom toho dorazí i Lovci kostí, armáda pobočnice Tavore, po událostech v předešlé knize (Lovci kostí) postavení mimo zákon, přesto však bojující za čest vlastní i své říše.
Zatím všechny knihy byly vystavěny kolem tzv. sbíhání – vyvrcholení řady událostí s koncentrací těch nejmocnějších bytostí na nebezpečně malém prostoru – bohové, čarodějové, nepřemožitelní válečníci, šílenci, převtělenci… Všichni v takovém sbíhání poznají své skutečné limity, někteří zemřou, někteří vyjdou mocnější než dřív, ale všichni se změní a zaplatí strašlivou cenu (přičemž vlastní život nemusí být ani zdaleka tou nejvyšší). Novinkou (i když náznaky byly už dříve) je to, že tentokráte se jedná o sbíhání nejen z hlediska postav, ale i samotné série (vlastně poprvé se navazuje přímo na hned dva díly – na pětku v první polovině a šestku ve druhé, vlastně ale na obě současně…).
Neznamená to, že by nám už autor neservíroval novinky – kolem nových postav se točí nějaká třetina knihy, prohlubuje se pozadí kolem tistejských národů (a přihodí se pár pochybností), ale čím dál více je znát, že se blíží konec a hrací pole se „relativně“ zužuje a pročišťuje (čímž chci jemně naznačit, že se bude umírat hodně, krutě a zatraceně nefér – ale to už patří k tradici).
Pořád však zůstávají desítky postav prokreslených s dovedností, za kterou by se nestyděl ani Stephen King. Každá si zažije (nikoliv nutně užije) svých pár minut slávy (někdy dosti brutálně utnutých), každá přináší něco trochu jiného – emoce, akci, humor – a dohromady vytváří další úchvatnou mozaiku. I když tedy sledujeme intriky uvnitř lederské říše, invazi v podání malazských mariňáků či vyhlazovací válku v Ouldanských stepích, putování nesourodé skupinky hrdinů za duší praotce Tiste Edur nebo přípravu finančního kolapsu Lederu, nic není zcela odděleno, ale naopak se vše prostupuje. Stejně jako u předchozích svazků nemůžeme říct, zda se jedná spíše o válečnou fantasy, konverzační, mystickou… Svět Malazu je zachycen natolik komplexně, že tato dělení ztrácejí smysl. Erikson vytvořil dokonalý (nebo se dokonalosti blížící tak, že v tom není rozdíl) fikční svět, kde je možné vyprávět takřka vše, nikoliv pouze klasické fantasy zápletky.
Důkazem může být právě žánrová neuchopitelnost jeho knih, které nabízejí každému něco (od ctitelů Tolkiena přes herní světy, Howarda a Moorcocka až po prvky New Weirdu či kyberpunku), ale také jednotící dějová linie. Ta je čistě teoreticky klasická: mocný a zlý bůh versus všichni ostatní. Alespoň tak se situace jeví po třetím díle. Jenže nic není tak jednoduché a především – střet Chromého boha se světem je spíše než cokoliv jiného pouze záminkou k eskalaci mnohem starších konfliktů, znovuoživení či definitivnímu vyřešení starých křivd. Pro mnohé bytosti je Chromý bůh něčím zcela podružným. Zdánlivě vyhynulé rasy jsou zatraceně aktivní (například u Feista už stále nové a nové elfí kmeny působí směšně, zde podobné objevy vyplývají z logiky světa majícího historii dlouhou doslova statisíce let), mrtví ožívají a nesmrtelné čekají ošklivá překvapení. Plány se hroutí, odhalují plány pokřivené uvnitř plánů ještě pokřivenějších a přitom je vše až absurdně prosté.

Jestli je možné Eriksona k něčemu přirovnat, byly by to staré tragédie – antické, alžbětinské, klasicistní. Erikson totiž s oblibou láme srdce – postav i čtenářů. I když se jedná o patetické vyjádření, nic přiléhavějšího mne nenapadá. V případě Vichru smrti se nám dostane takového lámání na minipříbězích Toca Anastera nebo mága Zobáka, ale především pokračuje velká tragédie rodu Sengarů (a v menší míře Beddiktů – a naopak se trochu zahojí srdce Lovců kostí) – motiv osudem rozdělené rodiny je vůbec jedním z těch, ke kterým se Erikson vrací pravidelně. Rhulad se stal už v Půlnočních vlnách jednou z nejtragičtějších postav série, která je na tragédiích založená (dodnes jsem se nejen v žánru nesetkal s něčím stejně drtivým, jako je konec Psího řetězu – viz Dům mrtvých). Nyní však definitivně podléhá šílenství, zradám a lžím svého okolí. Smrt příbuzných, ztráta milovaných, pokaždé vlastní chybou… to vše je korunováno motivem ještě tragičtějším – prostou touhou vše napravit.
Tragédie a zrada. Zrada a tragédie. Tyto dva prvky určují celý svět Malazu, ale tentokráte se odrážejí v každém detailu, každé dílčí zápletce. Před začátkem Soudných sester si Terry Pratchett rýpl do struktury především Macbetha a jindřichovských tragédií, kde jakoby za každým rohem číhala zkrvavená dýka. Zde se jedná o doslova emblematický motiv, a nikoliv pouze symbolický. Zrada neplodí nic než další zradu. A pokud nezradí spojenec, zradí svět sám, jak by mohl potvrdit Trull Sengar. Pravděpodobně proto se celý cyklus jmenuje Malazská kniha padlých. Ne kvůli morálce či porážkám, ale neustálým ranám osudu, ztrátě nevinnosti, hořkosti a nikdy nekončící nutnosti prolévat krev a sledovat utrpení bezbranných a milovaných.
A přesto se ve vší té krvi, destrukci, cynismu, ironii, absurditách a bezbřehém smutku (i ty nejtvrdší postavy pláčí – a často! – nejedná se však o nějakou emocionální rozjitřenost, ale o opravdovou tíhu, kterou je jim dáno snášet), neustále rodí něco nového. Stejně jako v případě Coltainea se i zde dočkáme příslibu nového života, byť tentokráte v tradičnějším slova smyslu. A možná právě pro tu všudypřítomnou krutost jsou malazské příběhy plné vtipu a humoru. Tragédie promíchaná s komedií, přičemž hranice mnohdy nelze rozeznat.
Tehol a Bugg jsou dvojka jak z Monty Pythona, Karsa Orlong občas vypustí hlášku, za níž by se nestyděl ani Bruce Willis, a malažští mariňáci jsou samostatnou kapitolou, možná i pro vědomí toho, že v každé chvíli může jejich život skončit v krvi a vyhřezlých vnitřnostech, pročež je třeba každý okamžik prožít naplno.
Malažští vojáci jsou vůbec zajímavá cháska. Mariňáci, Paliči mostů, sem tam solitér jako je Corabb Bilan Thenu´alas disponující neuvěřitelným štěstím a až kýčovitými přáními ohledně vlastní smrti – všem se daří naplňovat koncept ideální armády po stránce vojenské (Malaz vs Leder vs Tiste Edur atd. – další z velkých výhod Eriksonova cyklu – zatímco v našem světě můžeme např. o souboji Ramba s terminátorem jen snít, zde se nám podobných lahůdek dostává v každém díle, a to nejen v rovině jednotlivců… i když i zde jsou určitá omezení), i romantické (druzi ve zbrani, vojenská čest, hold i nepřátelům…). Ale i když si jich tentokráte užijeme do sytosti, musí se v tomto případě v rámci bitevních scén sklonit před scénami z oulanských stepí, kde se vzájemně trhají na kusy armáda místních kočovníků pod vedením tajemného Rudomaska s jednotkami Ledeřanů a Tiste Edur. Jedná se o ukázkový příklad toho, jak Erikson dokáže nahlédnout do nejrůznějších kultur, vyhmátnout jejich silné i slabé stránky a dát tyto vědomosti k dispozici výjimečně silným postavám. Někdy to stačí na otočení kolem dějin, někdy ne. Jak je tomu v tomto případě si budete muset přečíst sami, ale rozhodně tuto linii nepodceňujte.
Rozpitvání kultur je opravdu Eriksonovou silnou stránkou, kterou navíc koření notnou dávkou ironie. Jestli platí, že v jeho světě nalezneme všechny fantasy žánry, platí to i o všech možných společenských a filozofických konceptech. Ve Vzpomínkách ledu si například vyřídil účty s do krajnosti dovedeným komunismem. Tentokrát činí to samé s kapitalismem. Erikson v jednom rozhovoru prohlásil (vyšel i v Ikarii), že fantasy je jediným žánrem, který umožňuje vzít metaforu jako fakt a zde sám sebe i přímo cituje na příkladu Tehola Beddikta. Nabízí tedy nikoliv pouze akci, propracovaný svět, tuny vtipu a magických nápadů, ale i velice sžíravý komentář k našemu vlastnímu světu a převládajícímu společenskému ovzduší.
O to upřímněji pak vyzní jeho oslava lásky, přátelství a drobných potěšení. Pravda, většinou na pozadí doslova ohromujících masakrů (nebojí se spáchat ani nějakou tu genocidu), případně příliš pozdě pro ty, kterých se týká, ale o to čistší a působivější. Většina fanoušků cyklu by myslím souhlasila s tím, že postavy a jejich osudy si zamilujete, ale Eriksona budete nenávidět za to, co jim dělá. Což je mimochodem o to působivější, že (v souvislosti s tím, co jsem psal výše o stále se vracejících konfliktech z minulosti) neustále dochází k uzavírání a změnám aliancí, stejně jako nahlížení na některé události (opět viz výše – zcela konkrétně například pojetí malazské císařovny nebo Karsy Orlonga), takže neexistuje nic jako strana dobra či zla, pouze sympatické či charismatické postavy, které osud či smůla staví proti sobě.
Všechny nakonec zahalí onen titulní vichr smrti, u bran šílenství. Sbíhání nezná slitování a čistota duše a úmyslů není žádným brněním. Stejně jako předešlé knihy, i Vichr smrti je tedy čtení kruté i krásné, vtipné i tragické. Našlo by se možná několik chybiček (například zakončení linie se Silchasem Zmarem), ale to znamená pouze tolik: kniha sice není nejlepší částí cyklu, ale pořád aspiruje na titul nejlepší kniha roku.