Středoamerické mýty se ve fantasy příliš často nevidí – o to více potěší jejich kvalitní zpracování. Xibalba se inspirovala hlavně mayským eposem Popol Vuh, svou strukturou zase připomíná film „Fontána“. Podobnost je to spíše náhodná, Xibalba je o záchraně světa, Fontána o záchraně milované ženy, ale srovnání není vůbec tak od věci, protože jak z Fontány, tak z Xibalby budou mít čtenáři velmi rozporuplné pocity. Aneb co může mít společného severoamerický Indián, egyptský kněz a český manažer?
Děj Xibalby začíná zhruba dva tisíce let před Kristem v prériích Severní Ameriky. Indiánský lovec jménem Sokol vyráží po stopách tajemného obchodníka, který jeho kmeni ukradl ducha Dýmky telete. To ještě netuší, že se pořádně projde, neboť svůj osud naplní až v džunglích Střední Ameriky. O střetu prérijních indiánů kmene Lakotů s Olméky jsem ještě nečetl, nápad je to originální a – jako každý střet dvou zcela odlišných lidských kultur – má v sobě obrovský potenciál. Je škoda, že tento aspekt autor potlačil na úkor poměrně jednoduché zápletky. Příběh s názvem „Pán hromových zvířat“ je plný přírodní magie a primitivních tajemných sil, čtenář má občas co dělat, aby rozlišil halucinace od reality. Ale tak to má být. Zbyněk Kučera Holub neponechává nic náhodě a už z prvních odstavců je jasně patrné, že o Indiánech toho ví opravdu dost.
Druhý příběh, „Plavci z Kanaánu“, začíná o tisíc let později na palubě fénické obchodní lodi plující do Střední Ameriky. Egyptský kněz Hamet se totiž domnívá, že právě tam nalezne boha Sutecha, jehož význam – stejně jako řady dalších egyptských božstev – začíná upadat, protože do módy se dostává uctívání Amona. Jen nábožný cíl by sotva přiměl fénického krále Chíráma, aby dal egyptskému knězi k dispozici jednu z nejlepších lodí celé flotily, ale příslib hromady zlata udělá své. Zatímco v prvním příběhu byl střet dvou odlišných kultur potlačen, zde je použit hned několikrát a funguje výborně – autorovi se podařilo přirozeně překonat i jazykovou bariéru a interakci mezi Féničany a Mayi tak nestojí nic v cestě – jenže nad celou výpravou se už začínají stahovat mraky. Asi nejvíc vyniká paralela mezi mayským proroctvím o příchodu neznámých cizinců a pozdějším proroctvím Aztéků. „Plavci z Kanaánu“ mi připomněli trilogii Maztica (1), jen škoda, že autor nedal více prostoru bojovým scénám. Konec egyptského kněze mne příliš neuchvátil. Čekal jsem trochu víc, než jen lehce filozofické vyústění po boji s dvojicí netvorů (2). Ale i tak se čte jedním dechem.
Závěrečný příběh „Volání Mexika“ přenáší čtenáře ze starověku do současné Prahy, v níž se bezejmenný manažer vydává se svým kamarádem na výlet do Mexika. Jenže obdivování místních památek se nesmí přehánět. Když se manažer druhý den ráno probudí v hotelovém pokoji s jaguáří maskou z místního muzea na nočním stolku, nekomplikovaný výlet bere za své.
Jak už možná tušíte, „Volání Mexika“ je nejslabším článkem celé Xibalby, který se svým stylem předchozím příběhům vymyká natolik, že je až s podivem, že jeho autorem je stále Zbyněk Kučera Holub. Použití ich formy a jediné dějové linie je ještě to nejmenší. V obou předchozích příbězích byli hlavní hrdinové přirození. Jejich hrdinství vyplývalo z jejich vlastností – lovec čelil zlu svými bojovými schopnostmi, kněz využíval pomoc svého boha. Ve „Volání Mexika“ je hlavním hrdinou kancelářská krysa, která ve volném čase hraje florbal s kamarády. Nevyniká ničím a žádné zvláštní schopnosti nemá (3). Všechny postavy jsou ke střetu se zlem vyvěrajícím z Xibalby manipulovány „vyšší mocí“, ale kněz i lovec mají také své vlastní, osobní motivy a pohnutky. Manažer žádné nemá a nechává se unášet sledem podivných událostí, které sice vůbec nechápe, ale také se jim nijak nevzpírá a přijímá je s klidem, který mu může leckterý akční hrdina závidět. Ano, zachráncem světa je právě ten manažer. Úplný konec Xibalby, kdy o osudu lidstva rozhodne výsledek hry (navíc jediný zápas) pak ze všeho nejvíc připomíná skromnou variaci na Mortal Kombat. Žádné velkolepé finále se nekoná. Zbyněk Kučera Holub mohl z Xibalby udělat třeba parodii na dobrodružné příběhy ve stylu Jakuba Vandrovce (4), nebo naopak přitvrdit a po zuřivém boji nechat otevřený konec s nepříjemnou vyhlídkou do možného konce světa v roce 2012. Kniha mohla děj směřovat kamkoli – ve výsledku ho, i díky nejasné interpretaci posledního příběhu, nesměřuje nikam. Xibalba je odpočinková, nenáročná knížka, u níž zamrzí značný, přitom nevyužitý potenciál.
Po technické stránce není Xibalbě co vytknout. Roman Kýbus odvedl dobrou práci a obálka ladí nejen s obsahem, ale i s dalšími tituly série ZonerFantazie. Oproti Draculovi ubylo vnitřních ilustrací, ale současně také pravopisných chyb (5). Velmi užitečné jsou abecedně řazené vysvětlivky, do nichž bude muset čtenář nejednou nahlédnout i v případě, že o dějinách Střední Ameriky, případně i Blízkého východu něco ví. Pro případné zájemce o kulturu Střední Ameriky pak autor uvádí seznam pramenů, které při psaní použil. Díky tvrdé obálce snese kniha i nevlídné zacházení.
Xibalba je kvalitní odpočinková četba na pomezí fantasy a dobrodružné literatury, kterou ocení především čtenáři zabývající se Aztéky, Mayi a Toltéky, ale která je přístupná i těm zcela nepoučeným. Dobře se čte – není problém ji přečíst za jedno odpoledne – škoda, že není delší. „Pán hromových zvířat“ i „Plavci z Kanaánu“ dokáží čtenáře příjemně naladit a namlsat na odpovídající finále, „Volání Mexika“ však tato očekávání ani zdaleka neukojí, spíše nepříjemně vrátí do reality všedních dní.
1) Konkrétně díl „Zmijí ruka“, který má podobný průběh. Obě knihy ostatně čerpají inspiraci z osudů výpravy Hernána Cortéze.
2) Mimochodem, je otázka, zda byl kamenný titán vůbec pohyblivý, resp. zda nešlo o pouhou personifikaci seismické činnosti.
3) Ideální postava, se kterou se může identifikovat libovolný čtenář. Dle škály Sapkowského je to typický „Bloud vyvolený osudem“. Viz článek „Hrdina naší doby“.
4) Letmo se mi vybavila povídka A. Pilipiuka s názvem „Hlava“, ve které se polský exorcista-samouk pouští do boje s oživlými aztéckými mýty.
5) Nenašel jsem ani jednu.
