Sice to nějakou dobu trvalo, ale konečně se na knihkupecké pulty vrací Michael Moorcock a jeho trilogie Vládci mečů. Pravda, v porovnání s jinými tituly, a to i s přihlédnutím k „suchu“, které na začátku roku panovalo, se nejedná o kdovíjaký tahák, ale to je spíše otázka současného vkusu, než nějakých objektivních kvalit. Protože ty kniha má. Jen bude možná trochu problematické je prodat.
„Kníže Corum Jhaelen Irsei, zřejmě poslední z rodu Vadhaghů, známý rovněž jako kníže v Šarlatovém plášti, zažívá na své nelehké cestě v boji proti Chaosu další dobrodružství.“
Slova anotace v zásadě shrnují, v čem je síla knihy i proč by s ní mohli mít čtenáři problémy. Dvě podivně znějící jména, podivný titul a nebezpečný úkol k tomu v jedné jediné větě. A to ještě anotace pokračuje.
V dnešní době si kdekdo může lehce myslet, že se jedná o parodii – a když se podíváme do komentářů pod knihou při příležitosti jejího vydání (https://www.fantasyplanet.cz/knihy_detail.asp?id=3976, přesně to si i někteří řekli. Případně to může znít jako hodně velká blbost. Jenže vtip je v tom, že pokud vytrhneme věty anotace z kontextu, můžeme udělat magic shit (abychom si vypůjčili slova velkého guru Sapkowskiho) vlastně z každé fantastiky.
Takže staré dobré: dvakrát měř, jednou řež. Královna mečů není pubertální, patetickou fantasy povídačkou, i když nepochybuji, že by řadu puberťáků mohla pobavit a patos nabídne také. Konečně – v dobách, kdy vycházela trilogie poprvé, sloužila jako jedna z iniciačních pro nejednoho (i dospívajícího) čtenáře fantasy. A krom jiného tehdy působila i akčními sekvencemi, bitvami úchvatnými nikoliv strategií, ale řinčením mečů, fantastickými brněními a velkolepými válečníky na obou stranách, krví a křikem…
Nízké pudy, chtělo by se zvolat, jenže Moorcock vždy nabízel něco víc. Ona šíleně znějící jména a tituly u něj totiž nebyla pouze mlácením prázdné slámy. Dokázal jim vdechnout život a čtenář skutečně viděl létající města, jezera plná o utrpení šeptajících hlasů, planiny pokryté prachem zaschlé krve, znetvořené bytosti a průniky Plánů. Náš autor na to nepotřeboval příliš velký prostor, dokázal vykreslit maximum na minimálním prostoru.
A navíc, za vší tou uchvacující a bizarní fantazií, za všemi těmi souboji a krveproléváním, se skrývalo mnohem víc. Člověk to nemusel hned pochopit, ale myslím, že si to někde, třebas v podvědomí uvědomoval. Moorcockovy knihy se totiž k něčemu vyjadřovaly.
Už v recenzi na Knížete mečů jsem tvrdil, že se jedná o anarchistickou knihu, která jednoduché předpoklady o dobru a zlu (Řádu a Chaosu) notně narušuje. V tomto trendu Královna mečů pokračuje. Jednou z postav se stává v minulé knize se navrátivší bůh Zákona Arkyn, ale Corum, i když mu slouží, si začíná uvěomovat, že k nenávisti a zavržení má blízko každý bůh, nejen ti „špatní“.
Pravda, půdorys je tentokráte klasičtější, takže tyto myšlenky jsou mnohem více v pozadí a do popředí se dostává především stará pravda, že v některých sporech nelze zůstat neutrální, ale Moorcock to vyvažuje tím, že zde odhaluje střípky ze svého mýtu o Věčném šampionovi. Corumovi se dostane podivuhodného společníka Jhary-a-Conela, ale také zrcadla v podobě prokletého prince Gaynora. Pod vší tou akcí stále tepe srdce tragédie. Corum i jeho láska Rhalina čelí pomíjivosti a nenávisti. Král bez království pozná svého dávného poddaného. Bytosti na obou stranách barikády se znají z jiných životů a uvědomují si ironii, ale i marnost svých osudů… Což jen podtrhují výjimečně kruté scény, jako je například klec plná za živa upečených lidí – včetně žen a dětí, jejichž ostatky posléze sežerou primitivní bohové strachem ovládaných mabdenů…
Samozřejmě, pro někoho přesto bude Moorcock jen dávno přežitým reliktem dřevních dob (ehm, sedmdesátá léta, vážení) fantasy a jeho styl, stejně jako typ příběhů a nahrazení psychologie archetypy, jim třeba přijde nudné, šedivé či prostě špatné. Může být. I takový čtenář by se ovšem měl minimálně s Corumem seznámit, protože tady se nám opravdu psala historie žánru.
Jistě, Corum není vzor antihrdiny Elrika, ale při pasážích o Chaosu si uvědomíte, kde že jsou počátky všech těch populárních Warhammerů a mnoha dalších podobných světů. Pokřivení, mutace, prodané duše, křižácká tažení a pochmurná monumentálnost… máte to rádi? Kníže v Šarlatovém plášti vám ukáže opravdové kořeny. A potěší i prohlášení, že všechna místa jsou svým způsobem mýtus… podobných najdeme v textu víc a všechny oslovují něco hluboko v naší romanticky založené fanouškovské duši.
Jen škoda, že úplně nefunguje překlad. U prvního dílu se na toto téma strhla poměrně bouřlivá diskuze (viz https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=2870 ). Tehdejší problém však není současným. Tím jsou určité zádrhely v terminologii – takže odpovědnou by měla být spíše redakce. Označení Jhary-a-Conela za společníka vítězů, když podle kontextu Moorcock (ale i Martin Šust v autorském medailonku a překladatelé v již vydaných autorových knihách) používají slova šampion ve významu vyvolený bojovník, to by se ještě dalo přejít (i když se tím vlastně říká: klid, oni vahrajou). Ovšem neustálé braní Chaosu za živou osobu, nikoliv za abstraktní mocnost, to vadí.
Výsledkem totiž jsou taková spojení jako „Chaosův erb“, „Chaosovy armády“ atd. Nejde pouze o to, že prosté erb Chaosu je zkrátka lépe znějící, ale i o to, že se zde vnáší zmatek do vnitřní hiearchie Moorcockova světa. Jeden by pak pořád čekal, odkud ten pán Chaos vyskočí, a ono nic. Jen „nějaká“ Xiombarg…
Na druhou stranu, i když se jedná o poměrně rušivý prvek, pořád platí, že román vypráví natolik napínavý příběh, že jste ochotni to přejít a jiné zádrhely překlad sám o sobě nenabídne. Naopak – boje jsou krvavé, krutost děsivá, vznešenost nádherná. Inu, klasický Moorcock, a tak to má být. Jen by ten třetí díl mohl vyjít dřív, než za rok.
VERDIKT:
Kvalitní pokračování Knížete mečů. Na první pohled akčnější a schematičtější, na druhý stejně podvratné vůči klasické fantasy jako jeho starší, ale i mladší bratříček. Rozhodně tedy kniha, o které se sluší vědět, i když chápu, že ne každý bude mít potřebu ji vlastnit.
Já osobně toto beru jako velký dluh. Před nějakými 15 či 16 lety, kdy to tady prvně vyšlo, jsem nestihl první díl a tak jsem si musel počkat na toto vidání 🙂
to “vidání” berte prosím jako překlep, už musím letět na autobus…
vládcové mečů
musím sa priznať ako prvé od Moorcocka som čítala práve Vladcov mečov. a FUUUHA bolo to silné kafe. príbeh bol naozaj plný! neviem ako inak to vysvetliť. Najviac ma ale zaskočili tie vedomosti medzi riadkami.