- Autor: Neill Chloe
- Nakladatelství: FANTOM Print
- Cena: 259 Kč
- ISBN: 978-80-7398-322-2
- Vyšlo: 8. 9. 2015
- Žánr: fantasy
- Provedení: brož.
- Autor obáky: Tony Mauro
- Počet stran: 256
Novopečená upírka Merit prožívá krušné časy. Od chvíle, kdy kožoměnci odtajnili světu svou existenci, začali lidé brojit proti nadpřirozeným bytostem – a protestují před Cadoganským Domem s transparenty, které mohou každou chvíli vyměnit za vidle. Za dveřmi Domu vládne napětí mezi Merit a jejím Mistrem, zelenookým lamačem srdcí Ethanem Sullivanem. Potom však starosta Chicaga pozve Merit a Ethana na tajnou schůzku a informuje je o násilném útoku upírů, po němž zůstaly tři nezvěstné ženy. Vyjádří se stručně a jasně: udělejte si v Domě pořádek, nebo bude zle.
Merit potřebuje proniknout do jádra zločinu, jenže si bohužel není jistá, kdo je vlastně na její straně. A tak tajně požádá o pomoc někoho vysokého, tmavovlasého, kdo je členem skrytého upířího hnutí a má možnost získat hluboko ukryté informace. Záhy se ocitá v temném, opojném srdci chicagské nadpřirozené společnosti – ve světě plném upírů, kteří jsou zjevně ochotni naplnit nejhorší obavy protestujících lidí. Právě tady zjistí, že nelze být upírem a nemít na rukou trochu krve.
Hele lidi mám dotaz a je to trochu spam, tak sorry!
Píšu fantastickou povídku dobově řazenou někam zhruba do starověkého Říma. Tak se chci zeptat: Znali tvrdej alkohol? Jako slivovici a podobně?
Dík.
Pokud je známo z dochovaných textů, tak ne. (Pokud tedy se bavíme o období řekněme do rozdělení říše. )
Nicméně:
Jsou dva způsoby jak získat koncentrovaný alkohol. První je všeobecně známá destilace z kvasu. Na aparatuře samotné není nic složitého a zvládne ji svépomocí kdejaký Moravák 🙂 Prostředky na její výrobu měli, ale mám dojem, že samotnou destilaci neznali.
Druhý způsob je takzvané vymrazování. To bylo známo již ve starověké Číně. (Jde o to, že se kvašený nápoj nechá zmrazit. To co zmrzne se odstraní a to co nezmrzne je koncentrovaný alkohol. Můžeš si to zkusit i doma v mražáku. Použij plastovou nádobu a víno, nechej zmrazit, odstraň led a co zbude zkus zapálit. V té plastové nádobě pochopitelně ne, přelij to do plecháčku. Hlavně to nepij! )
Proč nepij, to je to tak tvrdé (100 procentní alkohol?)
Tvrdé ani ne (laický odhad – na jedno přemražení nejvýš 60 procent?). Mám pocit, že KarelC doporučuje nepít to zapálené… A samozřejmě, při tomhle způsobu zpracování tam nutně zbudou všechny přiboudliny včetně metanolu. To už pak záleží na tom, co se původně nechalo zkvasit.
Nicméně – příručka praví, že desilaci vynalezli Arabové někdy v devátém století, ale sami líh používali jen pro lékařské účely, a než se nový postup rozšířil do Evropy a začali jsme spokojeně bumbat kořalky, ještě to několik století trvalo. Takže pro Římany pořád platí totéž, co pro starověké Řeky – pro běžné pití víno ředěné vodou, kdo je čuně a chce se rychle zchlastat, ten ho neředí. Slivovice ani omylem.
to Tlustý zlý strýc Leonard:
A jsme opět ve sporu! 🙂
Pokud já vím, tak Arabové “vynalezli” onen termín, ale nešlo o destilát. Přesně řečeno jejich učenec ar-Rází, třídil různé substance a pro sulfid antimonitý použil termín al-kuhl. Latinská Evropa termín přejala a vytvořila z něj alchohol, alcool a alcohol, ale ani zde se nejdříve nepoužíval pro destilát, ale třeba pro práškové zlato – alcool auri.
Až teprve Paracelsus začal používat termín alcool vini pro vinný destilát.
O původu destilace se vedou spory. My jsme se učili ve farmačce, že nejpravděpodobněji jej objevila lékařská škola v Salernu v polovině 12. století.
Pokud jde o koncentraci při vymrazování, tak ta je závislá na teplotě. Čím je teplota nižší, tím je produkt koncentrovanější.
Traduje se historka o námořnících, kterým při plavbě v Arktidě zmrzlo v sudu černé pivo. To co zbylo prý bylo tak silné, že ani otrlí námořníci to nechtěli pít!
KarloviC: Nejsme, já se o to nehádám. Psal jsem, že “příručka praví”; konkrétně “Světové vynálezy v datech” z řady Malé encylopedie, Mladá Fronta 1980. Kromě o těch Arabech se tam taky píše, že “podle některých jiných názorů se alkohol začal vyrábět v 11. stol. v jižní Itálii” – to bude zřejmě to Salerno, ale tímhle už jsem to nechtěl zatěžovat. Koneckonců nezapomínejme, že na začátku byl nahoře ten nebožák, co chtěl vědět, jestli by se coby Tiberius mohl zbořit slivkou – a ať už dáme na kterékoli datum, pro něj je odpověď pořád stejná.
Mimochodem, to s těmi námořníky se mi nějak nezdá. Sice znám vyprávěnku, podle které se prý někdy (snad) v padesátých letech v příhraničním Slovensku ve snaze nabídnout místním něco zajímavějšího než z Polska pašovanou kořalku prodávala vodka, označená, že obsahuje 105 procent alkoholu, ale mám za to, že v reálu při sebelepším zpracování se lepší výsledek než nějakých 95 nebo 98 nedosáhne… Či snad ano? (Jsem zlatník, ne chemik; tohle už patří k těm informacím, co člověk letmo potká, mlhavě si zapamatuje a výsledkem je povšechný dojem.) No zkrátka, řekl bych, že kdyby to mělo i pro ty vysmolené mořské vlky moc grádů, nebyla by taková potíž to naředit. Na druhou stranu, jestliže se jim podařilo z toho piva úspěšně odseparovat všechnu vodu, zbytek mohl mít velmi, velmi zajímavou chuť… Možná to nechtěli pít proto; ne každý je zvyklý lámat do sebe Kijevskij čjornyj balšam. Nebo i jen obyčejný fernet.
to Tlustý zlý strýc Leonard a KarelC
Obdivuj množství a zajímavost vašich znalostí.
to KarelC a Tlustý zlý strýc Leonard:
Díky! Tak vyčerpávající odpověď jsem ani nečekal.
A když už vás tady tak mám, tak ještě jedna otázka: Jak se zachránit, když vás v džungli uštkne neznámý jedovatý had a vy nemáte sérum a nic. Je šance? Nebo když vás pokouše vzteklé zvíře a doktor široko daleko nikde. Dá se vůbec něco dělat svépomocí, nebo je to konečná?
to Tlustý zlý strýc Leonard:
Toho já si považuji, že mohu být s Vámi ve sporu!
Schválně jsem našel svůj prastarý sešit z farmačky a našel tam u destilace tento svůj letitý záznam z něhož doslova cituji: “Hist. pozn. Holanďané, Nová země, 1661, zmrzlé pivo. 19:30 Mahen. div.”
105 procent – to zavání Chuckem Norrisem! (Jinak je to přesně tak, jak píšete.)
Vy jste zlatník? Tak to se vás rovnou zeptám: Existuje něco jako zlatnické kniha? Jako svázaný teninký plíšky zlata?
to sitko:
Děkuji! .-)
to Tiberius:
To by bylo na celý večer!
(Tak jenom stručně a zcela pro potřeby beletrie.)
Sérum není samospasitelné ani v dnešní době. Laickou veřejností je často považováno za jakýsi zázračný lék, který se vbodne do těla a následuje zázračné uzdravení. Není tomu tak. Sérum může stav pacienta i výrazně zhoršit. U agresivních jedů je nutná další podpůrná léčba, případně dialýza, intubace, umělá plicní ventilace, umělý spánek, tišení bolesti atd… užije si celé ARO. .-)
Spousta jedů zejména chřestýšovitých je nesmírně agresivní k tkáni. Způsobuje buněčný rozpad a následné masivní nekrózy okolní tkáně. Po uštknutí chřestýšem vypadá třeba celá horní končetina jako po těžkých popáleninách a je nutná transplantace tkáně. Americké kliniky s tím mají bohaté zkušenosti.
Základem svépomoci je snažit se odsát co nejvíce jedu z rány. Nejlépe stříkačkou. Nikdy ne ústy. Jed chřestýšovitých proniká bez problémů přes sliznice u ústech. A následně použít staré dobré mýdlo. Důkladně vymydlit a oplachovat tekoucí vodou. Nejlépe čistou. Je velká šance na vyplavení velké části jedu jak z rány, tak z okolní tkáně.
A nechlastat! Játra budou i tak mít co dělat. Alkohol by tě dorazil. 🙂
Stejně tak u pokousání vzteklým zvířetem. Alespoň dvacet minut mydlit a vymývat tekoucí vodou. Udává se, že se tak odstraní až devadesát (někde i devadesát pět) procent virů z rány.
Jistého mužika od nás ze vsi, Krutovič se jmenuje, onehdá kousla zmije, z borůvčí se vyplazila… Tak do krčmy zašel, dvě lahvičky popil a bylo po problému… Inu, jak se říká: Kam had kousne, tam krev zhoustne, když vodkou naředíš, život si zachráníš!
to Podchaljuzin:
Pamatuji se na jeden cestopis od Durrella, kde jej také uštknul neznámý had někde v Kamerunu a tamní Belgický lékař mu dal sice nějaké sérum, ale jinak doporučil klid na lůžku a kvalitní lihovinu. A Gerald to přežil! (Játra mu transplantovali až mnohem později.)
Já bych ovšem tento postup nedoporučoval!
Tiberiovi: Jedoznalství přenechávám kolgovi KarloviC, ten je lékař. K tomu, co napsal, můžu – bez záruky – doplnit jenom tohle. Odsátí rány je základ, neškodí potom taky nějaká desinfekce. Obvyklý, často popisovaný způsob je vypálení rány, varianta je ji pomočit (když jsem byl robě, jakýsi cestovatel v televisi popisoval, že si takhle pomohl po uštknutí štírem). Nebude to ale fungovat u cukrovkářů… A po spisovatelské stránce je vůbec dobře si napřed rozvážit, o uštknutí čím konkrétně se jedná a dohledat si podrobnosti. Jsou hadi (a členovci a hmyz), kteří vás složí do dvou minut, a jsou takoví, kteří vám i bez léčby způsobí jen někalikahodinovou nevolnost. (Do téhle kategorie prý patří i naše obyčejná zmije, tedy pokud oběť nemá smůlu a není ma zmijí jed alergická. Ale zkoušet to rozhodně nehodlám.)
KarloviC: Taková věc existuje, leč není zlatnická. To jsou knížky plátkového zlata (ano, opravdu se tomu říká “knížka”) pro pozlacovače. Bývá to papírový sešitek asi deset na deset centimetrů (možná o trochu víc, neměl jsem to v ruce přes třicet let), ve kterém jsou mezi listy vložené fólie ryzího zlata o síle jedné tisíciny milimetru – mimochodem, ty plátky se vyrábějí ručně rozklepáváním mezi dvěma vrstvami kůže. Používá se nejčastěji na pozlacování dřevěných předmětů, a to tak, že se na vybroušený dřevěný povrch nanese (natře) vrstva křídy, ta se po vyschnutí znovu vybrousí dohladka a posléze se štětečkem po kouskách nanáší zlato. To se pak ve finále uhladí – zaleští – nástrojem, jehož jméno jsem zapomněl, ale má násadku jako štětec a v ní zasazený kousek leštěného achátu… Sám jsem to nikdy nedělal, ale párkrát v životě jsem to vidět dělal.
Oprava sama sebe: …viděl dělat, samozřejmě.
to Tlustý zlý strýc Leonard:
Díky moc za informace o “knížce”. Já na to už párkrát v různých textech narazil a nikde jsem pořádně nemohl dohledat o co vlastně jde. Kornajsna je taky něco zlatnického?
Vypalování rány po uštknutí: Je zajímavé, jak se tato metoda drží v podvědomí. Pamatuji si, že i v kreslených Rychlých šípech, vypalovali ránu hořícím klacíkem. Nejspíš působí placebo efekt, že čím více při léčbě trpím, tím více se léčím. Z literárního hlediska to samozřejmě přinese kýžené drama, zvláště pokud si na závěr postižené místo dotyčný hrdina pomočí.
Z čistě lékařského hlediska to doporučit nelze. Předpoklad metody je, že vlivem tepla dojde k rozkladu jedu v ráně a zároveň k zatavení okolních vlásečnic a tím k zamezení šíření jedu do okolí. Bohužel praxe ukázala nefunkčnost metody. Ne každý jed je termolabilní, teplota nepůsobí dostatečně dlouhou dobu, ne všechny vlásečnice se zataví a jed se šíří intercelulárním prostorem ve tkáni poškozené popálením. V podstatě tím ránu jenom zvětšíme. Navíc dojde tím k masivnímu poškození okolní tkáně a jejímu zanícení. Pokud ji na závěr ještě pomočíme, potom Bůh s námi. Zejména, pokud jsme někde v tropech. (Moč, kromě chemické toxicity, může obsahovat celou řadu nepříjemných bakterií, které zanesením do rány stav ještě více zhorší.) Ovšem kdo tohle všechno přežije, to je potom Bohatýr! 🙂
Ovšem beletrista potřebuje odpovídající drama a podobné “metody” rád využívá, neb donutí čtenáře soucítit s hrdinou. V tomto směru musím přenechat štafetu Leonardovi, neb vytváření literárních dramat není moje parketa. A proto, drahý Tiberie, ber moji předchozí poznámku jako čistě praktickou a neliterární.
Pokud jde o tropy, tak můj otec nějaký čas působil jako lékař v Keni. A jejich průvodce jim vždycky říkal: “Pánové, nikdy nechcát pod stromem! Vždycky na volném prostranství. Tik-n´-tika nemá rád na svém stromě konkurenci a jak ji zmerčí, hned se do ní zakousne! A fakt to strašně bolí!”
U nás v Černém lese žije had jedulák. Proti němu je nějaká zmije odvar z odvaru z odvaru slabého čajíčku! Kdo je jím kousnut, nedožije příští minutky! Jen jeden člověk od nás ze vsi to dokázal! Jistý Protetič, co se jednoho dne vypravil do Černého lesa kolozuby kuší lovit. Střelil jednoho, střelil druhého, a když skolil třetího, rozhodl se, že pod stromkem spočine, špeku pojí a vodky popije. Jak si usmyslil, tak taky udělal. A jak tak sedí, v ruce kalíšek, skočí na něj shoura z větve jedulák! A medle ho do ruky kousnul! Protetič neváhal, popadl druhou rukou sekerku, co se s ní kolozuby čtvrtí a poraněnou ruku odťal! Jenže jedulák se mu medle zakousl jinam! Co vám mám povídat! Nakonec si musel Protetič odseknout ruku, obě nohy, nos, levé ucho a půlku zadnice, než se mu jeduláka podařilo dostat! pak si rány vylil vodkou, vypálil žhavým klacíkem a pomocí zbylé ruky domů odhopsal! A i ty kolozuby donesl! Inu, jak se říká: Kdo v Černý les vkročívá, ten podstrojeno nemívá!
to Podchaljuzin:
Mám takový dojem, že se nám tu rodí nový Václav Svoboda Plumlovský! Na tvém místě bych začal uvažovat o vydání alespoň nějakého kalendáře. Já budu první, kdo si koupí alespoň dva!
Obecně: To nemělo být “vypálit a potom pomočit”, to bylo “vypálit NEBO pomočit”…
KarloviC: Slovo “kornajsna” neznám, ale vsadil bych si, že je to totéž, co se spisovně jmenuje “rohatinka”. Tedy věc, která vypadá jako maličká kovadlina; zlatníci (a asi i jiná kovodělná řemesla) ji mají opatřenou podstavcem k postavení na stůl, kováři vespod s trnem, kterým se zasazuje do čtverhranné díry uprostřed kovadliny skutečné (tam, co se podle potřeby zakládají rozličné “žabky”, “žlábkovnice” a jak se tak všelijak ten drobný kovářský vercajk jmenuje).
to KarelC
To byl vpravdě velký mystik a úžasný písemník! Nejraději mám tyto jeho verše: *Spadl kámen do voda / napsal básník Svoboda!*
Vypalovani ran
K vypalovaniu rán vtipný ale užitočný článok od súdnej patologičky a scifi fanynky
http://liviahlavackova.blog.sme.sk/c/334211/Rambo-ma-asi-sklony-k-sebaposkodzovaniu.html
to Alfi:
Ano dává mi za pravdu .-) A je to moc dobře a vtipně napsaný článek!
cituji: …Zmysel dáva asi len vypaľovanie kvôli zastaveniu krvácania. Avšak v iných než v dobre kontrolovaných podmienkach, je táto mučiaca procedúra akceptovateľná, iba ak by riziko vykrvácania a smrti bolo väčšie než riziko následnej infekcie a popálenín. Teda napríklad masívne krvácanie (viac ako 150ml/minútu) uprostred džungle či púšte by bolo na zváženie. Ale pri menších ranách?! Sebapoškodzovanie….”
to Podchaljuzin:
Přesně tak! Hned se mi to vybavilo!! (A ještě tam někde byl obdobný verš: “Spadla mi stolička na noha/ psal o tom Václav Svoboda…”)
to Tlustý zlý strýc Leonard:
Rozumím. (Každopádně ve výsledku je to jedno.)
Kdo sleduje Family Guy ví, že podobnou metodu doporučuje slovutný G.I. Jose! 🙂
Rohatinka – já se tady dozvídám nesmírně zajímavé věci! Tato stránka již má osvětový charakter. Kornajsnu zná kupodivu moje manželka a prý to slouží k vysekávání otvorů do kůže a kožešin.
P. Leonard a niekde vo Vašej tvorbe ste aj literárne použil niečo z vyššie uvedených znalostí ? (dobre sa to číta hoci aj tu v diskusii, príjemné osvieženie naproti trollingu niektorých užívateľov)
KarelC: Vďaka za zaujímavé informácie, s tým uštipnutím hada ma to dávno zaujímalo, ale nebola príležitosť si to vyhľadať, tak vďaka za fundované príspevky k téme.
Bloyovi: Díky za pochvalu. Jinak – jako každý, kdo píše, používám, co vím, jak a kde se to hodí. Vzhledem k tomu, jakým žánrům se věnuji, na zlatničinu dochází hlavně v popisech drahého kamení… (Dostanu-li se někdy k tomu, že budu psát o bitce v zlatnické dílně, je velmi pravděpodobné, že tam někdo někoho utluče “ringrýglem” – tedy asi půl metru dlouhým štíhlým ocelovým kuželem, normálně sloužícím k vyklepávání prstenů. Ale to je zatím hudba neznámé budoucnosti.)
KarloviC: Aha. Já jsem si to “kornajsna” přeložil jako “horn (korn) eisen”, tedy “rohaté železo”. Ono to ale může být i od “korn – zrno”, případně lecjak jinak… Nástroj, o kterém je řeč, znám coby “vysekávač”; tedy vpodstatě nabroušenou trubičku. Potíž s těmihle slangy je v tom, že každé řemeslo má vlastní, přičemž nevím o tom, že by se někdo někdy zabýval – právě kromě vlasteneckých snah vytvořit české názvosloví – jejich pečlivým zaznamenáním. K tomu se ještě přidružuje, že i v českých názvech jsou zmatky (příklad: pro takový ten kornoutek, do něhož se ve špercích zasazují kameny, razil první tvůrce českých termínů, Felix Taubl – doufám, že mu v tuhle chvíli jméno nekomolím – termín “osazna”; už několik generací zlatníků se ale učilo podle skript Antonína Braniše, jenž preferoval “obruba”; a dílenská praxe pořád dává přednost starému “cargle”), a navrch mohou být rozdíly i podle toho, kde se člověk řemeslu učil. Dokonce i v mé kdysi rodné Soluně říkali lidé z některých provozů jistému druhu pinzety “ameriky” a z jiných “růžovky” (obojí pomnožné) – a stačila na to geografická vzdálenost asi půl kilometru.
to bloy: Díky. Rád se podělím o vědomosti. 🙂
to Tlustý zlý strýc Leonard: Naprostý souhlas! S tím slangem je potíž snad všude. A ještě to komplikují různé počeštěné výrazy přejatých slov, které nejdou tak snadno přeložit. A nebo nazývat přístroje podle výrobce. To je taky vychytávka. A někdy ani nemusí jít přímo o slang. Jako tady v těch zásadních dialozích. Pozná někdo o co tam vlastně jde? 🙂
“Terko, podej mi vrtačku!”
“Tady je.”
“Máme ji uzemněnou?”
“No…máme, ne?”
“Raději to zkontroluj.”
“No…a kde? Od ní vede jenom hadice se vzduchem…Ty jsi debil, Karle!”
“Máte pálení?”
“No… jenom zapalovač. Ale ve filtru.”
“Terko, kdo je ten chlap?”
“Novej sanitář. Pálení máme.”
“A dobře jsi ho zasunula?”
“Dokonce i podložila!”
“Takže se můžu těšit na pořádnej voblouk?”
“Jasně, ale tlum to. Je změna programu a ten můj blbec se motá okolo…”
to je mi panečku debata 🙂
To Karel C: lze vytušit že se jedná o vtipkování personálu a jde o nějaký operační verkcajk jako vzduchem hnaná vrtačka a elektrokauter. Ale ten poslední kotrmelec s motajícím se blbcem už nedávám, že by nějaké rodinné vztahy?
To Tlustý zlý Leonard: destilací se dá dostat na max 96%, asi to souvisí s tím že ty body varu nejsou zas tak daleko…
Při potřebě 100% se líh zbaví vody jinou metodou, pamatuju si na delší ležení na bezvodé soli, která vodu váže, třeba modrá skalice. Ale ono to jde jště další metodou, kterou jsem dávno zapomněl 🙂
Vymražované víno jsem zkoušel je to jednoduché, nechá se zmrznout v plastové láhvi a pak postupně odtávat, jak je ho cca půlka původního objemu, zbylý led se zahodí a konzumuje jako likérové víno a je to docela dobré.
to dva mraky:
To je běžná evoluce: 🙂
…miláček, Petr, manžel, ten Můj, Novák, osel, blbec, kretén… rozvod. Někde mezi Novákem a oslem nastává bezuzdná koketérie s každým, kdo dává patřičnou odezvu a není Novák. C’est la vie!
A jak je to s metanolem u toho vymrazování? To už jsme tady nakousli, ale nikde jsem to nedohledal. Zanedbatelné procento?
to KarelC
😀 aha…
S methanolem je to při vymražování špatné. Obecně separace čehokoli vymražením asi není zrovna favoritní metoda.
Vymražení alkoholického nápoje na oněch -20 v mražáku je především metoda na odstranění vody. Navíc část cenného alkoholu zůstává vázaná v krystalické mřížce vody.
Proto se vymražení vody hodí tak max k přípravě alkoholizovaného vína(doma si lze vyhrát s kořením, takže vzniklé dílko může být zajímavý aperitiv)
Vinaři vymražují na cca -5 protože pak voda ještě nekrystalizuje, ale vypadne vinný kámen a část kyselin, nechají to padnout na dno a víno stáhnou.
to dva mraky:
Ty se vyznáš! Klobouk dolů!
OK!
Vzpomněli jsme destilaci a vymrazování. Dá se alkohol získat ještě nějakou jinou metodou?
to KarelC
To víš každý máme své koníčky 🙂
Dál už moje vědomosti moc nesahají. Myslím že ještě jsou nějaké membránové technologie, a různé vakuové mutace destilace využívá se to při výrobě dealkoholizovaného vína a piva. A dál už nevím nic.
Pak si matně pamatuju, že nějaký vynálezce v televizi ukazoval jakýsi separační systém na zušlechťování destilátů, parfémů a jiných výrobků snad na principu elektroforezy, ale jestli to fungovalo to netuším.
to dva mraky:
Jako kluk jsem byl nadšený chemik!
Třeba jsem extrahoval pomocí elektrolýzy ze solného roztoku v akvárku chlor a vodík do dvou zkumavek. Vodík po zapálení patřičně “štěkl” a chlor efektně smrděl. Potom jsem nahradil zkumavku trubičkou a chtěl vodíkem naplnit sáček a vytvořit balón. Bohužel během procesu jsem spálil trafo k autodráze a efektně vyhodil pojistky.
Toho už si všimla i jinak vcelku tolerantní máti, neb jí to znemožnilo sledovat Ein Kessel Buntes. A místo aby mi poděkovala, že jsem ji uchránil od kulturního šoku, jsem byl zbuzerován, byla mi dána za vzor moje mladší sestra a po doplnění mého slovníku o několik nových slovenských nadávek, jsem byl vyhozen zchladit se na zahradu. A tam moje vzorná mladší sestra, spokojeně hulila mátiny cigarety. 🙂
to KarelC
😀 nápodobně, akorát, že já měl mocné trafo z tátovy dílny a to jen tak něco nezničilo, takže vše skončilo u bytelného škěkance.
Pak jsem také vyvíjel raketový motor na bázi travexu a zde musím pouze uvést, že raketové motory na bázi travexu je třeba mít řádně zalisované, jinak ti raketa vybuchn ještě na startovací rampě, skončil jsem hned u té první a pak jsem na našich vyloudil peníze na modelářské motorky pro rakety, čímž mi možná zachránili zdraví 😀
to dva mraky:
:-))
Joo! Travex!! Ten byl velmi populární při výrobě různých podobných třaskavin. A ještě výroba mikrofilmu na potažení pokojového letadla. Céčkovej lak se naředil acetonem a potom lil na vodní hladinu napuštěné vany a poté opatrně podebral kostrou křídla. Smradu jako v doupěti zkušených feťáků. Naštěstí podobně smrděl mátin odlakovač na nehty. Tak ho stačilo jen odšroubovat a ona při své bohémské letoře si nikdy nebyla jistá, jestli ho tak nenechala. 🙂
to KarelC
To vůbec nezní špatně, nezůstávalo to pak v té vaně na stěnách? 🙂
to dva mraky:
Mám dojem že ne, ale už si to tak nepamatuju. Přesně řečeno já určitě nebyl ten, kdo tu vanu potom myl. 🙂
Tam hodně záleželo na tom ředidle na nitrocelulózu. Některý mělo jinej poměr toho acetonu a to se potom ten lak trhal.