Cesty živlů Počátky

Cesty živlů Počátky
Všem přeji dobrý den.

Téměř před rokem jsem na toto a několik dalších fór vložil ukázku z mého rozpracovaného díla Cesty živlů. Po několika komentářích a radách od přátel jsem celou knihu předělal a sepsal ji v mnohem ucelenějším celku, než v jakém dosud byla.

K ději: Děj se odehrává ve fantasy světě, který se dá časově zařadit do „našeho středověku“. Zde mají někteří lidé (bývá to zhruba jeden ze sta) schopnosti ovládat přírodní živly, jež se dělí na základní a speciální. Mezi základní patří voda, země, vítr, vzduch a blesk. Speciálních je velmi mnoho, nebudu vyjmenovávat všechny. Npř.: pára, písek, rostliny, led, sníh…

Příběh vyprávím z pohledu čtyř postav. Tou první je šestnáctiletý hoch jménem Obio Matt, dále jeho otec Dagališ Matt a Dagališův bratr Omar Matt. Poslední postavou je živý mrtvý Koilt Karvat, který se nachází na zcela jiném kontinentě, než první tři postavy.

Koilt je jeden z nejvyšších představitelů městského státu Kolint, což je největší město v tomto světě. Brzy se kolem něj začnou dít divné věci, kvůli kterým ho obyvatelé Kolintu a všichni jeho vůdcové začnou nenávidět.

Rodina Mattů provozuje obchod s potravinami ve městě Gäwer, které leží v císařství Silikum. Tato země společně s královstvím Lachamnie vede již šestnáct let válku s Igalií. Igalijský král Sorn přišel před lety na to, jak oživit mrtvé. Všichni, kteří jsou jím oživeni, se dostanou pod jeho absolutní kontrolu. Živí mrtví mají šedou popraskanou kůži a žluté zářící oči. Právě dlouholetá válka, která se najednou obrátí ve prospěch Igalie, donutí rodinu Mattů, aby se začala bát brzkého příchodů nemrtvých.

Ke geografii: Igalie, Lachamnie i Silikum leží na kontinentě zvaném Sázie. Zde se nachází i mnoho dalších států, které mají velmi bohatou historii. Ta se v průběhu knihy postupně ukazuje. Mnohem více v ní bude psáno v dalších dílech. Sázie je o trochu větší než Evropa. Kolint leží na druhé kontinentu, pojmenovaném Moärstiäst, což v překladu znamená Velká země. I zde se rozléhají velká království a republiky. Moärstiäst má větší rozlohu než Asie. Pro ukázku přikládám mapy, které jsou i v knize: http://davidnemec95.rajce.idnes.cz/Cesty_zivlu

Knihu lze zakoupit na stránkách http://www.databook.cz v sekci Tištěné knihy. Již ji četlo několik přátel, kteří tvrdili, že má zajímavý děj, zápletku i nápad s elementy a živými mrtvými. Přečetla si ji i paní Michaela Čermáková, autorka knihy Zpěv draků a Věrnost draků a ta jen opakovala slova mých přátel.

Zde je první kapitola knihy:

**Kapitola 1. Gäwer**

Obio se schoval do skladiště, kde jeho otec a strýc přechovávali ovoce a zeleninu pro další prodej. Krčil se za pytlem brambor a poslouchal rozhovor v obchodě.
„Říkám vám, že mě ten váš spratek ošidil!“ zlobil se zákazník.
„Uklidněte se,“ řekl Dagališ, který stál za pultem, mimo dosah pěstí, „jsem si jistý, že se nějak dohodneme.“
„Ty brambory byly plesnivé a jablka jakbysmet. Chci zpátky svoje peníze! A taky mi sem přiveďte toho zmetka, chci mu jednu vrazit.“
No tak jsem tě ošidil, řekl si Obio v duchu. Ty šidíš každého a pořád.
„Já se s vámi hádat nebudu, tady máte polovinu peněz a jděte mi z očí,“ řekl Dagališ rozzlobeně, když mu podával měšec. „Víc vám nedám.“
„Počkej, až toho spratka potkám!“ pohrozil muž. Když odcházel, zlostně zabouchl dveře.
Dagališ se opřel o pult a povzdechl si. „Obio, Obio, Obio… Ty mi nedáš pokoj, co?“
Obio vyšel ze své skrýše. „Promiň, otče. Ale on si to zasloužil, vždyť podvádí všechny lidi ve městě. Když měl naposled hostinu tak…“
„To mně nezajímá!“ vykřikl Dagališ, až jeho jizva od ohně na levé tváři zacukala. „Co jsi udělal? Ten blázen mi to řekl, ale chci to slyšet od tebe.“
Obio se tvářil provinile. „Do sudu jsem dal shnilá jablka a na vrch ta pěkná. Skočil na to a koupil tři sudy. To samé jsem udělal s bramborama, ale těch si koupil jen jeden pytel.“
„Obio, víš jak se jmenuje tenhle obchod?“
„Ovoce, zelenina a vše ostatní u Mattů.“
„A jaké moto máme napsané na dveřích?“
„Obchodujeme čestně a poctivě,“ odrecitoval Obio neochotně.
„Přesně tak. My, Mattové, už vedeme tenhle obchod tři generace, ty jsi čtvrtá. Co si potom lidi pomyslí, když uvidí takový nápis na dveřích a přitom si budou říkat, že jsme podvodníci? Sakra! Vždyť se chováš jako dítě, příští rok se z tebe stane dospělý muž. Bude ti sedmnáct, sedmnáct! Tak se podle toho chovej.“ Dagališ si povzdechl: „Chjo. Padej, máš na zbytek dne volno. Zítra si pro tebe něco najdu.“
„Kde je strýc Omar?“ zeptal se Obio.
„Šel nám zařídit nějaké další obchody, než nás ty zruinuješ. Mimochodem, slyšel o tobě nějaké věci. Něco s Rudou uličkou…“
Do háje! On to ví! Obio celý zčervenal. „Co jsi slyšel?“ přitom se na svého otce díval psíma očima.
„No, že… Ale nic… Radši nic. Jdi.“
Obio odešel na ulici. V Gäweru žil od malička, byl to jeho domov. Městu dominovala vysoká Katova věž a její dvě sestry: Vysoká věž a Zlatá věž. Právě v nich žil císař se svou paní a všemi rádci. Mezi věžemi se nacházely ohromné kasárny, které byly touto dobou prázdné. Silikum spolu se svým spojencem Lachamnií vedlo válku s Igalií, nejzápadnější zemí v Sázii. Otec Obiovi vyprávěl, že před válkou bylo ve městě mnoho lidí, kteří používali elementy. Jejich umění prý bylo úžasné a nikdo se jim nemohl rovnat. Obiovi se poštěstilo jen třikrát, že viděl takového člověka. Jednoho, když mu bylo osm. Muž, který ovládal oheň. A poté další veselý chlapík s větrem a ještě jednoho se zemí. Nebylo by špatné něco takového umět, pomyslel si Obio, zatímco šel ulicí do středu města.
Míjel stovky lidí, některé znal od vidění, jiné viděl poprvé. Když došel až na náměstí Velikánů, zamířil k nejbližšímu stánku s pytli s obilím. Musel se procpat davem lidí. V tuto denní dobu bylo náměstí vždycky plné k prasknutí. Odstrčil jednu ženu a dostal se až ke svému cíli. „Tohle mě jednou zabije,“ postěžoval si. „Ahoj, Danale.“
Ze stánku vyšel chlapec o rok starší než Obio. Měl světle hnědé vlasy, modré oči a úzké rty. Byl oblečen ve lněné košili a kožených kalhotách. „Ahoj, Obio. Tak co? Co ti otec chtěl?“
„Ten náš podvůdek nevyšel,“ obrátil oči v sloup. „Táta je na mě dost naštvaný. Jo a taky něco ví o našem výletu do Rudé uličky.“
Danal Wolhys se plácnul do čela. „Zakrel böw, člověk jenom projde ulicí plné bordelů a hned si o něm ostatní myslí, že tam šel za děvkama.“
Obio se usmál. Já vím, že ty tam za nimi chodíš, pomyslel si, ale raději nic neřekl. Mohl by skončit s monoklem, nebo zlomeným nosem. Danal měl ohromnou sílu v pažích. „Tak co s tím uděláme? Jestli nás tam ještě někdo uvidí, tak to řekne tátovi nebo Omarovi a naše kšefty budou v tahu.“
„Ještě to zkusíme,“ řekl Danal. „Dneska večer tam zajdeme a zeptáme se jich, kolik toho budou potřebovat.“
„Omar si všimne, že mu ve skladě bude něco chybět. A obzvlášť tolik jídla. K čemu ho oni vlastně potřebují?“
„To je mi úplně jedno.“ Danal zkřížil ruce. „Hlavně, když nám za to zaplatí. Co si myslíš, že dostávám za to, že tu celý den stojím a prodávám obilí a jiný blbosti? Jen najíst a nějaké to oblečení. Můj fotr je horší než tvůj. Dalo mi hodně práce ho přemluvit, aby tu mohl prodávat. Na farmě bych pracovat nemohl, nevydržel bych to tam.“
„Vždyť jsi Wolhys! Nemáš příbuzné mezi pomalu všemi králi v Sázii?“
Danal se zklamaně usmál a kývnul hlavou. „Jo. Jednoho příbuzného mám v Lachamnii u Evensergienů. Dalšího u Loocků, Kartů a i v tomhle městě je jeden rádce z našeho rodu. Ale víš, jak to chodí s dědičnou a vedlejší rodinou.“
„Jo,“ připustil Obio.
Ke stánku se protlačil tlustý muž s dlouhými licousy a hustým, černým knírem. „Ty tady prodáváš?“ zeptal se Danala.
Wolhys přikývl na souhlas. „Ano, pane. Máte zájem o obilí?“
„Ano, dvacet pytlů pšenice. Potřebuju do pekárny. Máte?“
Danal se otočil. Podíval se na pytle a chvíli přemýšlel. „Je mi líto, ale tady mám jenom pět pytlů. Přijďte zítra touhle dobou a budete je tu mít připravené.“
Tlustý muž si zatahal za licousy. „Dobře. A cena?“
„Tři stříbrné za pytel.“
„To je dobrá cena, všichni ostatní je mají za čtyři a ten blázen Rogg dokonce za šest.“
„Blázen,“ přitakal Danal. „Nuže, zítra to tu budete mít. Jen přineste peníze.“
„Děkuju,“ řekl muž a odešel.
Danal Wolhys si povzdechl. „Zajdeš tam sám? Já budu muset na farmu, vyřídit to fotrovi.“
„Co mi zbývá? Jo, já tam dojdu.“
„Díky. Měl bych tam vyrazit hned, aby to sem bratr dovezl, než bude tma. Ještě něco. Mohl by jsi se mnou jít do domu?“
„Jasně,“ řekl Obio a následoval ho do malého skladu. Danal se chvíli přehraboval v bednách. „Co hledáš?“
„Uvidíš.“ Po prohledání páté bedny vyndal dýku. Měla zahnuté velmi ostré ostří. Jílec byl z velmi zvláštního jasně zeleného kovu, do kterého byly vyryty dračí hlavy.
Obio vytřeštil oči. „Kde jsi to vzal? Není to…“
„Jo, je to pättia.“ Obrátil dýku na druhou stranu. Do čepele někdo vytepal jméno. „Patřilo to nějakému Velderovi z rodu Loocků.“
„Odkud to máš? Víš jak je nebezpečné mít u sebe takovouhle zbraň?“
„Vím to. Dali mi to ve Forthově domě. Neměli mi čím zaplatit, tak mi dali tohle.“
Tohle Obia překvapilo ještě víc. „Forth? Ve Forthově domě? V tom případě zapomeň, že tam dneska půjdu.“
„Proč?“
„Tohle smrdí průserem. A to pořádným. Už jen to, že u sebe máš dýku z pättie, je zločin. Všechny zbraně byly vybrány a poslány do války. Být tebou, tak ji hodím do studny a zapomenu na ní.“
Danal vyndal z bedny opasek s pouzdrem. Připnul si ho kolem pasu a dýku vložil do pochvy. „Tak to ani náhodou. Jednou se mi může hodit.“
„Jak chceš, ale mně se to nelíbí. Tohle by mělo patřit Kärshům a ne tobě.“
„Kärshové ať jdou někam. Ti ty zbraně nepotřebují, jim stačí živel. Navíc jich není tolik. Kolik jich je v celém Silikum? Tři? Víc ne.“
Obio zavrtěl hlavou. „Nech si to, mně je to jedno.“ Potom pomohl Danalovi uklidit zboží ze stánku, smotat plachty, složit lavici a pult a vyprovodil ho až ke Královské bráně na východě města.
„Vážně tam nechceš zajít?“ zeptal se Danal Wolhys, než odešel. Obio jen zakroutil hlavou. „Jak myslíš. Mohli jsme si pěkně vydělat. Měj se tu dobře, zatím.“
„Ty taky.“ Když Danal zmizel, vrátil se Obio domů. Jeho rodina vlastnila nízký dům se třemi pokoji. Jeden pro něho, další pro Omara a jeden pro Dagališe. Nedaleko odsud bydlel i Obiův prastrýc Moik, který žil v hospodě U Prašky. Praška byl starý rodinný přítel a nechával Moika u sebe zadarmo. Ve skutečnosti se nejmenoval Praška ale Karl. Praška byla jeho přezdívka. Když se ho Obio ptal, kde k ní přišel, řekl, že mu to možná jednou poví.
Svou matku Obio nikdy nepoznal. Prý zemřela krátce po porodu. Lilka, tak se měla jmenovat. Lilka Mattová. Nikoho jiného Obio v rodině už neměl. Otcovi rodiče zemřeli už dávno a to samé platilo i o těch matčiných. Zbyl z nich jenom Moik, kterému už pomalu táhlo na šedesát let.
Obio si sedl na postel. Jeho pokoj byl jednoduše zařízen; měkká péřová postel, truhlice na šaty, skříňka se šuplíky na drobnosti, umyvadlo a kýbl na potřebu.
Venku se setmělo a brzy padla tma. Svlékl se ze špinavého oblečení. Vlezl si do teplé postele a velmi rychle usnul.
Ráno mu jeho otec řekl, že bude muset na celý den odjet, protože nějaká farma nedodala zeleninu do města. Obio tak musel řídit obchod. Seděl na rozvrzané židli a celou dobu se nudil. Za celé dopoledne přišli jen tři lidi. K obědu si vzal chléb a uzené maso. Odpoledne nebylo o nic lepší, jen čtyři lidi a jen jeden se tu zdržel na déle než deset minut. Přišla světlá chvilka, když ho navštívil Omar. „Obio, jak se máš?“ zeptal se ho, jakmile vešel do obchodu.
Obio zvedl zrak od stolu. „Ahoj, strýčku. Nic moc, je tu nuda. Nikdo sem nechodí.“
„Je svátek, s tím se musí počítat.“
„Svátek?“ Obio si málokdy pamatoval takové dny, kromě dne, kdy měl narozeniny.
„Císař slaví svůj třicátý třetí rok v křesle. Na náměstí jsou velké slavnosti.“
„Proč tam nejsi?“
„Víš,“ řekl Omar, „já na takovéhle věci moc nejsem.“
Obio kývnul hlavou. Nevěděl, co mu má říct. Se strýčkem si málo rozuměl. Omar byl vždy ten tišší, ale dal se lépe přemluvit než Dagališ.
„Slyšel jsem o tobě nějaké věci,“ pokračoval Omar. „Co je na tom pravda?“
Zase Rudá ulička… Zatracený Danal! Do tváří se mu vehnala krev. Musel se hodně ovládat, aby celý nezrudl jako rajče. „Co jsi slyšel?“
Omar šel rovnou k věci. „Jestli chodíš za děvkama, tak mi to řekni. Neboj se, tátovi to nepovím.“
„Ne!“ vykřikl Obio. „Tak to není. Dvakrát jsem to uličkou prošel. Jen jsem šel někam jinam. To přece neznamená, že hned chodím za courama.“
Omar se zasmál. „V pořádku, budu ti věřit.“
„Říkám pravdu.“
„Jo, jasně že jo,“ prohlédl si Obia podlézavým pohledem. Tak to dělal vždycky, když se chtěl něco dozvědět. Přimhouřil oči a zatnul zuby. Když to nepomohlo, uvolnil svůj obličej. „No nic, já zase půjdu.“
„Kam?“
„Za Arkantem, chce s něčím pomoct. Tak se tu měj a něco prodej, ať má brácha radost.“ S těmito slovy zmizel ve směti budov zvaných Gäwer.
Až do večera nikdo nepřišel. Obio se celou dobu tak nudil, že nevěděl, jestli to vůbec vydrží. Některé dny se do obchodu Mattových stály dlouhé fronty a zákazníci nebyli dostatečně rychle obsluhování. Tehdy Omar vždycky došel pro Arkanta Remarta, dalšího rodinného přítele. Ten si vždycky dokázal s lidmi poradit. Velmi rychle obsluhoval a přitom vydělal obchodu velké peníze. Dagališ mu několikrát nabízel, aby vzal místo prodavače, ale on pokaždé řekl: „Tohle je tvůj obchod, já mám palírnu, ta mi stačí.“
Arkantovi patřila jedna z malých palíren, kde pálil hlavně slivovici, hruškovici a jablkovici. Velmi silné pálenky. Obio nechápal, jak to mohlo někomu chutnat. Pokaždé, když si loknul z láhve, ho tak pálilo v krku, že to nemohl vydržet. Víno nebo pivo bylo o dost lepší, člověk se z něj sice opil za delší dobu, ale nebolela po něm tolik hlava.
Z nudy vyřezal několik obrázků do pultu. Až moc pozdě si uvědomil, že ho za to otec bude chtít přerazit. Snad si toho nevšimne.
Dagališ se vrátil pozdě v noci, když už Obio spal, a s ním přišel i Omar. Chvíli se kvůli něčemu hádali, ale nakonec šli spát do svého pokoje.
Další den byl trochu živější. Do obchodu přišlo mnohem víc zákazníků, než včera a tak se Obio nenudil. Po obědě měl chvíli volno a tak zašel za Danalem. „Co se ti stalo?“ zeptal se, když si všiml monoklu pod Wolhysovým okem. „Fotr?“
Danal přikývl. „Jo.“
„Co to bylo tentokrát?“
„Když jsem jel včera do města, vyvrátilo se kolo u vozu. Fotr za mnou přiběhl jako šílenej a jednu mi vrazil. Jako kdybych za to mohl!“ Bouchl pěstí do stolu. „Jednou odsud vypadnu, musím. Nehodlám tu strávit celý život.“
„Kam bys chtěl jít?“
„To je jedno… Někam daleko od fotra a těch jeho pěstí.“