U Helmy a Pláště

No jasně, něco se sere a tak to musí být moje vina. Tilla mě s tím štve už odmalička. Nebýt podivného tvora mezi námi, už bych jí ten její ksicht rozmázla po stěně. Jenže ten divný chlap měl očividně moc. A já byla ještě příliš zesláblá, než abych se rvala s každým, kdo mi vstoupí do cesty.

Tak prosím, máme tady velké, zlé a hladové cosi. Jsem zvědavá, jak se s tím sestřička popere.
Posadila jsem se ke stolu. Když ten druhý chlapík, ten obyčejný člověk, začal mluvit o hlášení králi, málem jsem se rozesmála. Ale nakonec proč ne. Třeba dá král tenhle barák spálit, zničit do základů. Nebyla by to dokonalá pomsta Tille, ale pro začátek by mě to uspokojilo. No a to hladové zlé cosi by mohlo sežrat zbytky… Třeba by se to zakouslo i do mé rodné sestry. A možná by se mu po takovém soustu udělalo stejně zle od žaludku, jako je mně při pohledu na ni.
„Ten nápad se mi líbí, kamaráde. Pojď, dáme si spolu pivo!“ Gestem jsem chlapíka pozvala, ať si ke mně přisedne. „A ty Tillo nečum tak blbě a hleď nalívat. Hosté mají žízeň. S takovouhle rychle zkrachuješ.“ Zlomyslně jsem se ušklíbla. Co je mi do toho, že se bojí pekelného zla? Já kvůli ní pekelně dlouho umírala.
Pak jsem kývla i na dlouhána bez tváře. Jakmile byla sestra z doslechu, prohodila jsem společensky konverzačním tónem: „To chce klid. Možná vím, co se to tam dole děje. A snad bychom spolu dokázali tu věc zastavit… Nechci nic říkat, dokud to nevím jistě, ale můžeme si to snadno ověřit.“ Pak jsem se zadívala do tváří kolem sebe. „Chce se někdo projít do města? Ten felčar by se určitě rád probudil ve své posteli…“ posunkem jsem naznačila, že mluvím o polozapomenutém chudákovi, který leží v bezvědomí nahoře v pokoji.

Démonky mě kupodivu poslechly a jaly se magicky větřit. Soudě podle jejich výrazů to, co navětřily se jim moc nelíbilo.
“Nevím”, zavrčel jsem na jejich dotaz. Jak bych taky mohl, tenhle svět moc neznám, jen tudy procházím mezi portály. “Cítím jen, že je to velké, zlé a hodně hladové a nasrané. A jestli to pustíme ven…”. A navíc to vypadá, že mám velení. Shaas, to zas bude den…

Atmosféra v hospodě by se dala krájet, balit do beden a posílat do ciziny. Moje runová kudla začíná jiskřit-ale co to ? Jiskry nesměřují k rozkuráženým démonkám ale někam k podlaze ! Už mi začíná být jasné i kocourovo chování-kočky magii vnímají i když nikdo neví, k čemu to potřebují a toho místního by ty dvě asi nerozhodily. Tudíž nám tady začíná strašit ještě něco jiného. U Khornových koulí, jestli ty dvě holky svým hraním si s černou magií probudily něco, co mělo spát…Saltem z místa jsem přistál mezi sestrami, nožem, za kterým se táhl malebný závoj jisker jsem prosekl vzduch a shodil jsem kápi. Holky se přestaly provrtávat pohledy a vyvalily kukadla pro změnu na mne. Ne že bych se jim divil. Moje bojová podoba, tedy černá lebka s rudě planoucíma očima dokáže upoutat pozornost vždy a jiskřící nůž s dvojím ostřím taky není k vidění každý den.
“Dámy,” řekl jsem konverzačním tónem,” je mi celkem jedno, co jste si provedly a pokud se chcete navzájem usmažit, tak si poslužte. Ale ne teď a už vůbec ne tady !” Tam kde před chvíly byly dvě rozzuřené démonky teď stály dva velké (stále poněkud zuřivé) otazníky. No, aspoň se už nechystají rozpoutat válku démonů.
“Račte našponovat své magické smysly, myslím, že nejste samy, kdo by rád vylezl na tento svět.”, pokračoval jsem, “A na jeho dobré úmysly bych nevsadil ani falešný pětník”…

„Zase vyprávíš pohádky?“ vyšla jsem z poza dveří kuchyně a ještě si olizovala mastné prsty. Erža umí vážně dobře vařit.
„Povím vám, co bylo dál. Jak jste jistě pochopili, tak ty tři dětičky jsem byla já, Tilla a Heglas, náš bratříček. Nechtějte vědět, jak jsme přežili těch několik prvních týdnů, než nás našli lidé.
Ujala se nás mladá vdova z vesnice. Jak jsme rostli a sílili, rozvíjely se i naše schopnosti. Naše adoptivní matka byla brzy označena za čarodějnici, a když Heglas začal útočit na lidi, vyhnali nás pryč. Měli jsme štěstí, že někoho nenapadlo nás rovnou zabít.
Asi po deseti letech matka zemřela a my se začali starat sami o sebe. Heglas se stal žoldnéřem, já zlodějkou a Tilla nevěstkou.
Aha, sestřička nechtěla, aby se tohle vědělo?“ vyzývavě jsem se na Tillu zašklebila. „Tak to máš smůlu.“
Viděla jsem, jak rudne v obličeji a že zase ztrácí kontrolu nad svým démonem. V tichosti jsem v dlaních vytvořila energetickou kouli a chystala se k útoku…

Něco bylo ve vzduchu. Zábava vázla a já měla pocit, že se na něco čeká.
Možná na vysvětlení.
Posilnila jsem se kalíškem pálenky a spustila.
“Chcete slyšet příběh? Něco pro zábavu nebo možná pro vysvětlení…” Odpovědí mi bylo několik přikývnutí a zvědavé pohledy.
“Tak poslouchejte.
Žila, byla kdysi dávno ohavná pekelná bestie. Byla černá, jak už tak pekelné bytosti bývají, a z dlouhé chvíle se procházela po nocích, podpalovala stodoly a požírala krávy na pastvě. Vesničané se jí báli, a přitom ani nevěděli, jak vypadá, odkud přichází a kam před úsvitem mizí. A pro bestii to po čase začala být nuda.
Naučila se přeměnit do podoby člověka. Chodila pak přímo vesnicemi, stále lidmi nespatřená či alespoň nepovšimnutá. Nahlížela do oken a to, co ve ztemnělých ložnicích vesnických obyvatel uviděla, se jí zalíbilo. Zvolila si podobu cikánky s vlasy černými jak havraní křídla a očima lesklýma jak kapky rosy ve slunečním světle.
Když v noci procházela spícími ulicemi, našla místo, kde to ještě žilo. Hospůdku tak malou a zakouřenou, že světlo padající z oken na ulici přidušeně pokašlávalo. Bestie se zaradovala a vstoupila dovnitř.

Muži stojící u baru se po ní zvědavě ohlédli a obdivovali její správně zaoblenou postavu, ti co seděli u stolů, začali slintat při pohledu do jejího bohatého výstřihu a ožralci válející se po podlaze zatoužili líbat jí nohy… Byla dokonalá, a nejen na pohled. Vědoma si jejich zájmu, svlékla bestie plášť, vykasala sukni až nad kolena a pak, ve svůdném tanci, předvedla všem, co nabízí. A i ti, co neměli dost sebe ovládání, aby se udrželi vsedě, pocítili mocnou sílu démonické přitažlivosti.
Jeden nadržený piják, chlap jako hora, si bestii strhnul do klína a hrubě jí roztrhl výstřih, aby se její měkké prsy vyvalily ven, aby je mohl sevřít v dlaních a zabořit do nich obličej. Další už ji rukama hladil po stehnech a ona se mu vábivě otevírala.
Někdo smetl ze stolu všechny sklenky i korbele, misky s oříšky a vše ostatní, co by mohlo překážet. Pak cikánku popadl za vlasy a vytáhl na prázdný stůl.
Náruživec, kterému zpod jazyka zmizela sladká tuhá bradavka, zuřivě hmátl vpřed, chytil látku roztržených šatů a trhnutím je strhnul z dívčina těla.
Vzápětí už bestie ležela na stole nahá a muži se na ni vrhali jako na vepřovou pečeni. Osahávali její horkou kůži, líbali ji na všech citlivých místech a nemohli se jí nabažit. Povzbuzeni jejími vzrušenými výkřiky na ni pak naléhávali a jeden po druhém ztráceli hlavu i srdce v opojném tanci dvou těl. Zanechali tak v jejím lůně sémě, z kterého později vzešly démonické děti.

Střídání na té pekelné ženské však nešlo tak rychle, jak si někteří představovali. Hormony se v nich vzbouřily, a místo na cikánku se vrhali jeden na druhého. Do milostného vzdychání se začal ozývat hluk bitky. Sklenky se tříštily, pěsti lámaly žebra, košile se trhaly, krev stříkala,…
A když sprška krve dopadla i na pootevřené rty bestie v extázi, dostalo to hemžení úplně nový směr. Ta sladce železitá chuť na jazyku probudila v cikánce tu starou pekelnou bestii, kterou bývala. Odhodila svůj převlek.
Vzrušení mužů se rychle měnilo ve zděšení a smrtelnou hrůzu.

Temné stvoření popadlo svého momentálního milence a ukouslo mu hlavu, kterou následně vyplivlo, aby mohlo chlemtat horkou krev proudící z tepen. Když proud krve přestal být uspokojivě silný, odhodila příšera tělo bokem, přičemž srazila k zemi dva muže a stůl. Opět se ozvalo kvílení a nadávky. Zrůda však nebyla nasycena. Natáhla své dlouhé paže k další oběti. Sevřela chlapa pod krkem, až to zakřupalo, když mu rozdrtila dýchací trubici. Pak jednou z končetin zaútočila na jeho hruď a prorazila v ní díru. Prudkým trhnutím směrem dolů mu roztrhla břicho. Z krvavé rány trčela bílá žebra a vylévaly se střeva, játra i žaludek. V tomto okně do mužova nitra bylo vidět dosud tlukoucí srdce. Bestie se k němu sklonila a dlouhým jazykem ho olizovala. Vydávala při tom stejně vzrušené vzdechy jako před chvílí, než došlo k oné osudné rvačce.
Srdce brzy přestalo bít. Bestie odhodila tělo jako vyžvýkanou žvýkačku.
Ti z mužů, kteří si zachovali zbytky zdravého rozumu, už prchali vykopnutými dveřmi. Vykopnout je musel někdo, kdo byl opravdu silný a opravdu se bál, protože bestie se postarala o to, aby dveře byly zamčené.

Rozvášněná zrůda se pustila do těch, kteří se k útěku zatím neměli. Skákala po nich, drtila jejich hrudníky, trhala ruce, nohy, hlavy… a pak ji napadlo něco zábavnějšího. Do kakofonického řevu umírajících se rozhodla přidat vyšší tóny.
Vpadla do houfu namačkaného u dveří. Dupala po zádech prchajících, aby se dostala až ven na ulici. Tam se postavila proti východu a ty, kteří nestihli zastavit, chytala do svého obludného náručí. Byli jen dva, ale jejich řev, když jim utrhla přirození, jí zněl jako rajská hudba.
To už se ale začali budit lidé v ulici a ozbrojeni košťaty, noži, vidlemi a různým jiným nářadím, vycházeli ven před domy. Pekelná bestie nebyla úplně hloupá. První kámen, který ji zasáhl do zad, uhasil její krvelačnou vášeň. Rychlostí, jakou se pohybuje vyděšená kočka, uskočila do stínu. A nehlučně, jako stín sám, se nořila hlouběji a hlouběji do tmy. Až zcela zmizela v temnotě.

Pochopila, že velké skupiny lidí jsou sice zábavné, ale taky nebezpečné. Bylo to poprvé a naposledy, kdy si vraždění tak krásně užila. Roztrhat dřevorubce v lese takovým způsobem, že se i vlkům zvedal žaludek, už pro ni nebylo uspokojující. O pojídání krav a podpalování domů už nemohla být řeč vůbec.
Pak ji to napadlo. Ještě nevyzkoušela druhou stranu. Nebyla mužem, který se vzpíná v ženském klíně. Chtěla se proměnit, ale najednou zjistila, že to nedokáže. Lidské sémě se v ní uchytilo a přetvářelo její tělo podle svého. Pouhý zárodek života ji dokázal sebrat její schopnost!
Jak šel čas a bastardi v jejím lůně sílili, byla bestie stále slabší a slabší. Už nedokázala člověku utrhat končetiny ani rozlámat kosti. Trapně drásala jejich maso svými drápy a vykusovala jejich vnitřnosti. Zvěř se jí přestávala bát, protože bestie už nebyla dost rychlá aby ji dostihla. Každým dnem to bylo horší.
Potom, v době, kdy už bestie musela svoji kořist zabít dřív, než ji začala pojídat, a navíc k tomu použít zbraň, dovršily děti svůj vývoj a začaly se drát na svět. Bestie však nebyla anatomicky přizpůsobená k porodu.
Její děti, krev její krve, zplozenci pekelné noci. Ač dosud nezrozeny, silnější než jejich matka. Roztrhaly ji, když se draly na svět.
Tak skončila jedna ohavná pekelná bestie… a začal příběh tří démonů.

Odsunula jsem menší stolky ke stěnám a jeden pořádný stůl jsem přetáhla blíž k baru. Nevím proč, dřív jsem si neuvědomila, že velká společnost bude víc pít než samotáři, co tak rádi sedávají v koutě.
Zrovna jsem rovnala židle a lavice, když se vrátila záchranná výprava, kupodivu i s léčitelem. Zamířili hned do patra a já se rozhodla je nedoprovázet. Ať dělají, co umí.
Ukázalo se ale, že umět má jen ten léčitel, protože ti dva se vzápětí vrátili do lokálu. Mladík, který předtím seděl tiše v koutě, hlasitě objednával pití.
No nevadí, začnem tedy zvesela od začátku. Dva džbánky medoviny, několik prázdných pohárů a pivo pro kapucáče jsem postavila na stůl, no a korbel piva jsem odnesla i Erže do kuchyně. Když pro všechny, tak pro všechny.

Zlé sny mě ničí. Jsou skutečnější než bdění. Lidé umírají stále znovu dokola. A ti co by měli zemřít s výsměchem slaví vítězství.
Moranel je mrtvý. Nebyl to sen. Dlouhé týdny jsem poslouchala jeho dech. A když dýchat přestal, vykřičela jsem své zoufalství do němé temnoty. Doufala jsem, že brzy dodýchám i já. Ale to mi nemělo být dopřáno. Matčina krev mě udržela při životě celé roky bez vody a jídla.
Bylo to mučení. Každý okamžik byl jak kapka do poháru mého šílenství. A to jen proto, že jsem byla lepší než Tilla. Že ji Moranel kvůli mě pustil k vodě. Možná jsem už příliš šílená, ale ta mrcha za to zaplatí. Pomsta bude krutá.

Jde to všechno do kopru. Místo obsluhy hostů dumam nad sestrou. Ozbrojenou ženskou to přestalo bavit a nechala se odvést do pokoje. A aby bylo hůř, Scara začala vzdychat po Moranelovi. Ukázalo se, že ho šermířka zná, tedy spíše znala, a hned se pustila do akce. Prakticky jsem se nedostala ke slovu a když nabídla, že sestře sežene léčitele, už jsem jí neřekla, že Moranelovy kosti leží pod jejíma nohama.
Hospoda najednou zela prázdnotou. A jako by bohové chtěli vyslyšet má nevyslovená přání, objevil se ve dveřích můj oblíbený tajemný host.
„Jen tak mezi námi – co jsi zač?” optala jsem se ho, když jsem mu znovu nalévala. „Obvykle necítím k lidem takovou příchylnost a z toho usuzuji, že nejsi tak úplně člověk.”
Viděla jsem, že se mu nechce odpovídat. Nenaléhala jsem a pustila se do reorganizace lokálu. Tenhle večer mi ukázal, že to nevedu správně. Nebude na to prostor, až se vrátí šermířka s léčitelem.

Courání po lese už mě přestává bavit. Vlk nebo vlkodlak se někam zašil, začíná pršet a dostávám hlad. Snad v tom pajzlu budou mít i něco jiného než zbytky (mnou uloveného) bažanta, ta vychrtlice vypadala, že by snědla i koně. A nějaký kamrlík k přespání by se také hodil. Přede dveřmi se skoro srazím s pisálkem doprovázejícím šermířku. “Kampak v tom dešti ?”, pokouším se o žoviální tón ale zůstávám ve střehu…

Přestává se mi tu líbit. Nikdo se mi nevěnuje a už ani nemám co pít. Erža se vrátila s bažantem a jala se ho zpracovávat, podivný týpek už se nevrátil.
Rozmrzele jsem požádala šenkýřku o pokoj a šla si lehnout. Když jsem šplhala nahoru po schodech, zaslechla jsem z pokoje nemocné mumlání a mezitím jsem rozeznala jdeno slovo.
“Maranel.”
Zatraceně…
Seběhla jsem za šenkýřkou, dotáhla ji nahoru k nemocné. Obě na mě nevěřícně koukaly, když jsem řekla, že ho znám.
“Ten parchant mi hodně dluží. Táhl se s náma v kompanyji a podrazil nás za prachy a vtáhl do léčky. Jestli se mu slečny hodláte pomstít, jsem váš člověk.
A ty” ukážu prstem na nemocnou. “Se koukej se nejdřív uzdravit. Seženeme ti nějakého léčitele.”
Obě jen souhlasně přikyvují, když varážím do města sehnat někoho, kdo by ji dal dohromady.

Chlapík v kápi si vypůjčil luk a šípy. Obezřetně jsem nahlížela do temnoty pod kápí, protože předchozí kukuč vypadal načervenale. Do očí jsem mu neviděla, ale aspoň odsud nic nesvítilo. Vyrazil z hospody a já ťapala za ním. Inu, vlk nám zdrhnul, ohaře nemáme, tak budu muset bažanty zvednout já. Odhodlaně jsme zamířili do porostu za hospodou.
“Umíš s tím?”
optala jsem se, neboť dotyčný zkoušel natahovat tětivu s takovou jistotou, jako bych to zkoušela já sama.
“Tssss”, ozvalo se zpoza kápě.
“Popadni klacek a proběhni to roští”
Nějaký rozkazovačný, panáček podezřelý!
Ale když už jsem sehnala střelce, vzala jsem hůl a vyrazila do roští. První kohout, který vzlétl, pokračoval ve svém letu spokojeně dál. I druhý. A další.
“Tak umíš s tím nebo ne?”
zahalekala jsem znovu, čímž jsem vyplašila hned několik ptáků naráz. A jako odpověď jsem zahlédla spršku peří a padajícího ptáka.
Hodila jsem omluvný pohled směrem ke střelcovým zádům a zavolala:
“Díky!”
A už jsem taky pádila k hospodě, oškubat, vykuchat a šup s ním do hrnce.

Holka to zbědované cosi – pardon, sestřičku démonošenkýřky- dílem odvedla, dílem odnesla někam po schodech nahoru. Cizí magie trochu zeslábla, takže jediným agresivním počinem zůstalo sesterské sice slabé ale o to srdečnější fackovací extempore. Čert je vem, doufám, že tam nahoře nekujou nějaké pikle. Ale nějaké pikle určitě kuje akrobat v plášti, který se najednou -dle svého mínění nenápadně- vytasil s notesem a něco do něj čmárá. Tak by mě zajímalo, jestli je to spisovatel či básník postižený inspiraci nebo fízl. Tak zvědavý, abych se ho hned ptal, ale nejsem. Nebo ano ? A co měl znamenat ten šenkýřčin podezíravý pohled směrem ke kocourovi ? Do mých úvah vpadla samozvaná ošetřovatelka démonů s dotazem na lukostřelecké umění přítomných a následným vysvětlením nač to potřebuje vědět. No, lukostřelec jsem spíše průměrný, na toho bažanta bych musel s vrhacím nožem nebo ještě lépe kouzlem (tím bych ho rovnou i upekl). Moje sada nožů ale potřebuje přebrousit a své, ostatně také spíše průměrné magické schopnosti se mi moc nechce předvádět, co kdyby tu byl na magii někdo stejně citlivý jako vlk. Holt bude muset toho bažanta ulovit někdo jiný…

Nenáviděla jsem ji. Nejen, že mě roky nechala hnít tam dole! Teď mě ještě ponížila tím, jak mě tady vystavila – všem na odiv. Hrála si se mnou jako s hadrovou panenkou. Mé vroucí přání jí jednu vlepit se vyplnilo, když se ke mě znovu skláněla.
Viděla jsem rudě, ale neměla dost sil ani na to, abych se postavila. Někdo… aha, Erža… mě podepřela a odvedla pryč. Nekoukala jsem kolem, každý krok mě hrozně vyčerpával. Erža mě musela po příkrých schodech do podkroví přímo táhnout. A určitě to nebylo nic příjemného.
Když jsme stanuly na chodbě mezi oběma pokoji, zatočila se mi hlava a omdlela jsem.

Když jsem se znovu probrala, mé smysly mi radostně nosily zprávy a čemsi teplém, voňavém a chutném, co se mi přelilo přes jazyk. To něco proudilo z hrnečku, přiloženého k mým rtům. Začala jsem opatrně pít, cítila, jak mi tekutina proudí do žaludku a probouzí dávno zapomenuté metabolické procesy. A to mě zase natolik unavilo, že jsem po dopití znovu tvrdě usnula.

Setřela jsem slzy z tváří, sáhla po nejbližší sklence a obratem ji vyprázdnila. „Omlouvám se.” prohlásila jsem tak nějak ke všem.
„Ty…” Vzhlédla jsem k ženě, která mi tak nečekaně nabídla pomoc.
„Erža.” přikývla.
„Mohla bys ji nakrmit, umýt a obléct? Nahoře v podkroví jsou dva pokoje. A potřebné věci najdeš… Někde.” Pokusila jsem se Scaru vzít znovu do náručí, ta se ale ohnala, vlepila mi facku a nenávistně zasyčela „Nejsem děcko.”… Pak se vyškrábala na nohy, které ji prostě nemohly unést. Erža ji pohotově podepřela a odvedla z místnosti.
Byla jsem z toho mimo. Ale hosté se už dožadovali pití a vysvětlení. Teprve při dolévání sklenic jsem zjistila, že mám nového hosta. Když jsem ho obsloužila, tvářil se spokojeně. Vrátila jsem se tedy k těm dvěma (třem? Byl tu přeci vlk, ale toho nebylo nikde vidět, místo něj seděl na židli kocour – že bych to kouzlo spletla???) a začala neochotně vysvětlovat.
„To byla moje sestra. Mám s ní pořád jen trápení. Naše máma je pekelná bestie, ale my jsme vlastně hodný holky. Teda já určitě a za to kouzlo se omlouvám.” po očku jsem nahlédla na kocoura.

Ze dveří od sklepa přilétl nehezký zelený kukuč a za ním nějaký magický neřád, no zkrátka mázlo to se mnou o zeď. Chlupáč se s brbláním sebral a zamířil ke dveřím. Já se vyhrabala nejdřív na všechny čtyři, pak se narovnala, zastrčila neposlušný pramen vlasů za ucho, porovnala sukni. Začula jsem příležitost být užitečná a zamířila k hospodské a zhroucené postavě na zemi.
“Můžu pomoct?” zeptala jsem se.