Nechť vrátí se to, co bylo zapomenuto!

Na stejné vlně

Slova paprsků pokračují tam, kde Cesta králů skončila. V popředí jsou stále pouhé čtyři hlavní postavy, jejichž očima sledujeme většinu času okolní svět. Ve druhém dílu se však vzájemně přibližují a jejich osudy proplétají, čímž ještě více vyniká kontrast jejich charakterů a nadání. Postavy jsou jedním z hlavních pilířů Sandersonova díla, a rozhodně je to sázka na správnou kartu. Během necelé tisícovky stránek se totiž překotně vyvíjejí a mění, přičemž v tom podstatnou roli hrají také jejich magické dispozice. A ještě jeden výrazný posun oproti prvnímu dílu – jasně vytyčená hranice mezi dobrými a zlými se postupně smazává a objevují se charaktery, u kterých si nemůžeme být jisti naprosto ničím.

Zatímco první díl se soustředil především na osudy mostaře Kaladina, ve druhém dostává nejvíce prostoru „vědkyně“ Šalán. Tím pádem zpočátku ubylo akčních scén, ale v pozdější fázi knihy se opět dočkáme bitev – ještě větších a úžasnějších než doposud. Možná si během jejich popisu vzpomenete na Matrix, kung-fu filmy nebo třeba jinou Sandersonovu sérii Mistborn. Jsou to ovšem pouze drobné záblesky, nikoliv prachsprostá „vykrádačka“.

Ústa dokořán

Dalším specifickým znakem téměř všech Sandersonových děl je komplexní zpracování světa plného fantastických prvků. Od samého počátku série buduje autor příběh krůček po krůčku, a přitom rozdává svoji imaginaci čtenářům plnými hrstmi. Proto se nelze divit, že ty nejúžasnější momenty „vystřílel“ na úplném počátku ságy, kdy čtenáře seznamoval s prostředím příběhu. Druhý díl tedy nepřináší nic převratně nového, přesto je v něm stále dostatek nápadů.

Možná již nebudete sedět s pusou dokořán a hltat nábožně každé slovo, ale přesto: myšlenka sprenů (dovolím si přirovnat tyto bytosti k elementálům) je rozvedena do šíře, hrdinové se učí, jak ovládat své magické nadání, a předvádějí vskutku spektakulární kousky, a to rozhodně není zdaleka všechno, čím Sanderson Slova paprsků okořenil.

Svět, ve kterém se děj odehrává, je dokonale propracovaný. Je vidět, že autor měl od začátku jasnou koncepci příběhu, a tak nemusí příliš dovysvětlovat nebo násilně dodatečně „lepit“ k již popsanému; spíše jen pouze lehce rozvíjí a prohlubuje. Dobře jsou vykresleny i vztahy mezi znesvářenými stranami, jednotlivé postavy jsou uvěřitelné a chovají se tak, jak by čtenář vzhledem k jejich charakteru zhruba očekával. Navíc je celý děj poměrně intuitivní, takže pozornější čtenáři se i při větším množství postav zvládnou bez problémů orientovat.

Staré špatné časy

A do třetice: když se řekne Brandon Sanderson, můžeme jedním dechem dodat přívlastek Mistr vypravěč. Zpočátku jsou Slova paprsků lehce rozvláčnější, ale autor pouze rozehrává další zápletky a konverzační část příběhu je doslova a dopísmene klidem před (vele)bouří. I přes pomalejší rozjezd je jasně znatelné, že příběh směřuje k velkému finále, a čtenář může poměrně dlouho hádat, co že ho to vlastně očekává. Postavy se postupně centralizují na místech relativně nedaleko od sebe a jejich dějové linie se splétají.

Příběh sám se točí okolo starého proroctví, které naznačuje, že čas objevit prastaré znalosti a obnovit starobylé rytířské řády se povážlivě krátí. Schyluje se k válce, po které nikdo příliš netouží, ale vše ukazuje na to, že se jedná o mnohem více než o obyčejnou válku. A tajemný vrah odpravující jednoho významného vláce za druhým vše komplikuje ještě více; jako by nestačily konflikty mezi jednotlivými pány v rámci spojenecké armády…

První díl série Archiv Bouřné záře uvedl čtenáře do světa mostaře Kaladina. Druhý díl výrazně rozvíjí díl svého předchůdce po všech stránkách – je tedy těžké říct, zda je lepší či horší, protože jeho charakter je víceméně odlišný. Co však zůstává, je skvělý příběh, strhující vypravěčský styl, který udrží čtenáře v napětí i mimo akční scény, a moře autorovy fantazie. Brandon Sanderson opět potvrdil své spisovatelské mistrovství, a nám, milovníkům dobré fantasy, opět nezbývá než netrpělivě vyhlížet třetí díl.