Zákon praví, že život je posvátný od okamžiku početí. Zapomeňte proto na potraty. Pokud ale s dítětem vydržíte do jeho 13. narozenin, během následujících pěti let ho můžete kdykoli poslat na rozpojení a díky jeho orgánům zachránit mnohem cennější členy společnosti. No není to paráda?
Základní premisa Shustermanova románu je zatraceně temná. Nebýt toho, že se právě v tomhle žánru poslední dobou všichni předvádějí, kolik nevinných dětí co nejbrutálněji zamordují, chtělo by se říct, že možná až příliš temná na knihu pro mládež. Ale buďme tomu rádi. Díky tomu si ji bez hrozby psychické újmy mohou užít i starší harcovníci uvyklí Eriksonovu Malazu a podobným brutalitám. A to i přesto, že je prvotní nápad více než dost vachrlatý.
Autor představuje svět, v němž rozdílné názory na potraty vedly v Americe až k občanské válce, ukončené teprve Zákonem o životě. Ve stejné době dospěly lékařské možnosti transplantací do takové fáze, že je možno znovu použít 100 % z lidského těla. Netransplantují se tak jenom třeba játra, ale i kousíčky mozku, nebo naopak celé končetiny. Jedno s druhým vede k tomu, že lidský život je sice nedotknutelný až do 13 let, ale poté se mohou rodiče (či stát v případě dětí bez domova) rozhodnout poslat svého potomka na rozpojení. Což rozhodně není vražda. Masivní propaganda vysvětluje, že rozpojenec žije ze 100 % dál, jen v jiném stavu.
Ano, základní premisa patří mezi ty, které by většina spisovatelů po chvíli přemítání zavrhla jako příliš postavené na hlavu, než aby unesly smysluplný a silný příběh. Ne tak Shusterman. A to je dobře, protože na svůj šílený nápad navěsil tolik skvělých a životaschopných detailů, že se jeho svět stal dokonale živoucím. Nenuceně na problém rozpojování nahlíží z pohledu filozofie i náboženství, řeší, zda a v jaké podobě existuje duše. Ukazuje, jak se s novým fenoménem vyrovnaly církve – ty vždy znaly mechaniku obětování vlastního dítěte pro vyšší dobro a není divu, že přišly s tzv. „desátky“, tzn. dětmi, které jsou od malička vychovávány k svaté povinnosti nechat se rozpojit pro blaho společnosti. Nahlíží na svou společnost očima obyčejných lidí, teroristů, kteří proti rozpojování bojují násilím, i nenápadných hrdinů, kteří pomáhají těm rozpojencům, jimž se povedlo před svým osudem utéct.
Mezi ně patří i trojice hlavních hrdinů – chlapec z „obyčejné“ rodiny, dívka ze státního domova a židovský desátek. Více či méně dobrovolně se společně ocitají na útěku s jediným cílem – zachránit si život a přežít dost dlouho (čili do 18 let), aby se vyhnuli rozpojení. Kniha střídá pohledy všech tří s využitím občasných epizodních postav, a nabízí tak komplexní pohled na děj i celý svět. Právě díky téhle komplexnosti rozhodně nejde jen o další rychlokvašku, napsanou proto, aby se její hrdinové mohli navzájem nešťastně zamilovávat a tvářit se tragicky. Naopak, i když tu samozřejmě povinná romantická linka proběhne, je natolik civilní, že se z ní ani zavilým cynikům žaludek nezvedne. A ještě budou potěšeni některými scénami tak znepokojivými, že by i na začátku zmíněný mistr temné fantasy smekl klobouk.
Connor, Risa i Lev jsou na míle vzdálení uvzdychaným puberťákům. Koneckonců, ve světě, kde po nich jde sám systém a každý na potkání jim vysvětluje, jak je skvělé se nechat rozřezat, jim nezbývá než zatraceně rychle dospět.
I když je Bez šance součástí čtyřdílného cyklu (nepočítaje jednu vsunutou novelu), funguje až na mírně otevřený konec skvěle i jako samostatný román. Proto po něm klidně sáhněte a těšte se, až Knižní klub (doufejme) vydá další díly. Tenhle svět má rozhodně ještě co nabídnout. Už při první návštěvě totiž rychle konvertuje pochybovače a roste až do opravdu důstojného zástupce dystopického žánru.
| 80% |
|
Díky za recenzi.
Nicméně je to stále se opakující téma. Jeden čas vycházela v tomto duchu celá řada novel a povídek v magazínu Fantasy and Science Fiction. Pamětníci si možná vzpomenou i na jednu přeloženou v porevoluční české mutaci od Polarisu.
to KarelC
Je fakt, že jsem před lety četl něco dost podobného, ale pamatuju si to už hodně mlhavě 🙁 Ale ať tak či onak, Bez šance rozhodně stojí za přečtení, pro mě to bylo velmi milé překvapení.