Čarodějové, policisté, zlovolní duchové, božstva na válečné stezce… Ben Aaronovitch ve svých Řekách Londýna odhaluje magickou stránku Anglie. Nebo spíš to, kdo je vrah – na základě výpovědi samotné oběti. A nebo je to všechno dohromady?
Peter Grant má na výběr. Buď bude pro policejní sbor a královnin mír hrát významnou roli, která by ho ze zelenáče „povýšila“ na kancelářskou krysu, nebo využije situace a pokusí se něco zjistit o záhadném vrahovi, který podle klíčového, avšak hmotně znevýhodněného svědka, jehož nedávno vyslechl, není tak úplně člověk. A tak, i když na duchy ve skutečnosti ani nevěří, se najednou znovu ocitá u toho zpropadeného kostela, kde číhá na jednoho z nich a ve svém typickém zmatku s touto skutečností obeznámí i svého nadřízeného inspektora Nightingalea. Ten, jak se ukazuje, je nezanedbatelně jiný, než ostatní běžní smrtelníci. Jeden klad to ale má… Z Petera se rozhodně nestane kancelářská krysa.
Londýn, jak ho neznáte
Londýn má mnoho podob. V podání Bena Aaronovitche si ho představíte jako město se spoustou zapadlých uliček, kulturním dědictvím, nekonečným mořem lidí a v sobotu s pouze úděsným provozem. Ano, ať byste se zeptali jakéhokoliv Londýňana, s touto představou by se plně ztotožnil. Každá mince má ale i svou odvrácenou stranu. Duchové, čarodějové, upíři, magie, vestigia… a chladnokrevná monstra. Tak vypadá svět, který máme přímo před nosem.
Pokud si něčím můžete být jistí, pak prvoplánově ryze britskou tématikou, kterou je provázána každá stránka knihy. A to ať už se jedná o popisy města, suchý humor nebo historické a kulturní detaily. A protože Aaronovitch je očividně někdo, kdo Londýn zná, všechno působí uvěřitelně.
V policejní uniformě
I když Petera Granta jeho kolegyně Lesley shledává jako někoho, kdo vidí věci, co nejsou, můžete si být jisti, že je policistou tělem i duší. Jeho očima budete vidět téměř po dobu tří set stránek, je tedy na místě počítat s tím, že se od něj lecčemu přiučíte, a to ne z důvodu, že byste už většinu forenzních praktik neviděli v kriminálkách, ale jednoduše díky tomu, že londýnská policie funguje prostě jinak.
„Já chci být polda.“
„Já vím. Ale proč?“
„Protože chci pomáhat lidem,“ přiznal jsem se. „Chytat padouchy.“
Detektivní zápletka je zde víc než patrná, nejedná se ale o žádné laciné znázornění, jak to ze začátku vypadá. A i kdybyste nebyli zrovna dvakrát zapálení čtenáři detektivek, ani v nejmenším se nebudete nudit. Příběh se netočí kolem jedné věci a jeho základy nestojí jen na jednom pilíři. Jestli jste naopak z těch, co krimi rádi, se snadno uhodnutelným vrahem nepočítejte.
Čarodějův učeň
Už osvědčené téma, jaké vybízí k určitým zažitým klišé, zpracoval Aaronovitch nadmíru příjemně. Ani v jednom případě se nejedená o syndrom Mary Sue, což je v případě Petera, Nightingalea i další postavy klíčové. Peter je moták, co se rád kouká na turistické tabule, i když se mu za zády pere jeho kolegyně Lesley s partou neřádů (zkrátka pravý gentleman) a Nightingale není ten všemohoucí čaroděj, jakého byste měli sklony na začátku očekávat. Charaktery se jednoznačně povedly, právě první dva zmíněné mají zvláštní kouzlo osobnosti a jsou zapamatovatelné.
„Tak kouzla existují. A vy jste tudíž… co?“
„Čaroděj.“
„Něco jako Harry Potter?“
Nightingale si povzdechl. „Ne, jako Harry Potter ne.“
„V jakém smyslu?“
„Nejsem literární postava.“
Magie v Řekách Londýna zaujímá významné místo. Když už se jí nedaří působit originálně, pak alespoň zajímavě. V knize je jen málo prvků, které jste už nemohli odkoukat jinde, něco individuálního se ale i tak vměstnat podařilo – Matku Temži byste v jiné literatuře hledali jen těžko.
Dopodrobna
Jediná věc, která autorovi ubližuje, jsou nepotřebné detaily. Z větší části budete číst příhodně zasazené turistické poučky rádi, nejednou se vám ale stane, že budete zvažovat, zda by nebylo lepší dobrou polovinu popisů a vedlejších (zbytečných) postav vyřadit. A to bohužel i přes to, že právě ony dodávají příběhu určité kouzlo. Avšak jen do té doby, než se čtenář začne v textu ztrácet.
V současném subžánru se jedná o příjemný nadprůměr, přičemž stále je co zlepšovat, ale jestli si rádi přečtete něco inteligentního, notně humorného a výhradně anglického, viděného očima policisty, co určitě není jako Harry Potter (navzdory nálepce na obálce knihy je Harry Potter úplně jinde, dětem už kvůli sexuálním narážkám a drsnějším scénám rozhodně nepořizovat), Řeky Londýna jsou pro vás tím pravým společníkem.
| 80% |
|
Mám rád recenze, kde recenzent radí spisovateli, co vyřadit, co je nadbytečné, nebo naopak co přidat. Škoda, že anglický autor si to nejspíš nikdy nepřečte.
Detailů o Londýně je tu skutečně hodně, tolik, že to působí spíš jako originální průvodce pro městě než jako beletrie. Ale má to něco do sebe – v tom je originalita díla, že je místně ukotvené tak, že není možné nahradit hromadně Londýn za New York nebo Prahu. Je tam spousta narážek, které pochopí spíš místní než cizinec – proto je to v Anglii tak populární čtení.
A kniha má jednu obrovskou devízu, kterou recenzentka opomněla: hlavní hrdina a většina ostatních postav nejsou bílí, ale naopak etnicky silně promíšení, tak jako je ostatně i sám Londýn. Je to kniha mimo jiné o tom, že anglické dějiny patří i dětem nigerijských přistěhovalců – vzácný humanismus, který patrně zůstane v Čechách nepochopený.
Já bych dal Řekám 60%. Nebyl jsem z té knihy extra nadšený, ale ani ji nechci zatracovat a jsem zvědavý na další díly.
Popisy Londýna mě bavily a klidně bych jich snesl víc, ta kniha stojí na Londýně, vyrůstá z něho, autor je londýnský rodák, popisy dotváří kolorit a jde o urban fantasy v tom smyslu, že město hraje důležitou roli, čili za mě ok. Spíš mi vadila spousta postav a nepřehledný děj. Nešťastné jsou podle mě i dvě hlavní vyprávěcí linie, které se ne zcela úspěšně protínají. Na 280 stran v českém vydání je tam toho strašně moc… v tomto duchu je výstižná obálka, která vyvolává dojem chaosu a guláše. Aaronovitch si toho vzal na bedra příliš a neukočíroval to. Jednotlivé scény jsou fajn, ale celek se drolí, což je škoda, protože kdyby se ubral plyn a řešila jen jedna linie a psalo poklidněji, ne tak freneticky, byla by to bomba. Ten etnický prvek je sympatický a originální, i jazz, proletářský původ hlavního hrdiny, vhledy do fungování metropolitní policie, život na sídlištích, okultismus.
Celkový dojem je tedy nedotaženost a tak trochu promarněná příležitost. Vábení na Harryho Pottera mi přišlo dost laciné.
Z londýnských detektivek a kriminálek bych ještě doporučil příběhy Bryanta a Maye Christophera Fowlera (česky pět dílů, první byla Vražda za oponou), kde sice není přítomná magie, ale jsou správně divné, starosvětské, pomalejší a Londýn z nich stříká do všech stran, nebo Fowlerovu o něco starší nadpřirozenou Runu (vlastně taky s Bryantem a Mayem), pak samozřejmě Nikdykde a taky Krakena od Mievilla.
je to tak…
Že je autor s přehnanými popisy míst otravný, vadilo i mě.
>23. 8. 2015
>Co mi nesedělo, je autorova přehnaná snaha s popisy míst, kdy ke každému baráku musí >něco napsat, každé schody musí mít přiřazenou dobu vzniku, každá řeka informaci o tom, >kde pramení a jak je dlouhá… Pro mě zbytečně popisné, protože čtu-li fantasy, nezajímám >mě historie a proto si z toho jako čtenář během čtení nic nezapamatuji, protože jsem to >nakupoval jako provodce Londýnem, abych ho poznal. Nicméně je-li to poplatné žánru >„městská fantasy“, tak to beru, ale všeho s mírou – ke konci knihy dá autor pokoj.
https://www.fantasyplanet.cz/kniha/reky-londyna
re FD:
>A kniha má jednu obrovskou devízu, kterou recenzentka opomněla: hlavní hrdina a >většina ostatních postav nejsou bílí, ale naopak etnicky silně promíšení, tak jako je >ostatně i sám Londýn. Je to kniha mimo jiné o tom, že anglické dějiny patří i dětem >nigerijských přistěhovalců – vzácný humanismus, který patrně zůstane v Čechách >nepochopený.
Až na to, že se o přistěhovalectví v knize vyjadřuje negativně, takže o humanismu nemůže být ani řeč…Naopak opět mě s tím lezl na nervy.
>23. 8. 2015
>Rovněž mi moc nesedí očividné autorovi narážky na Iry a lehce i přistěhovalce (kdy si u >postav neodpustí informaci, že to je přistěhovalec nebo jeho národnost). Asi mu v >Londýně vadí, tak to trochu vyventiloval v knize.
https://www.fantasyplanet.cz/kniha/reky-londyna