Astrální archeologie, úchvatné scenérie Marsu, záhadné stavby. Ale také odcizení uvnitř rodin, politické intriky a manipulace s vlastní historií. A ve víru událostí plují obyčejné lidské životy jako lodě vesmírem k majáku Icehenge. Vyražte i vy na objevnou cestu s kultovním románem K. R. Robinsona.
Icehenge je monumentální kruh vztyčených ledových bloků na Plutu, ne nepodobný známému Stonehenge, ale mnohonásobně větší a zářící daleko do kosmu. Ač se nachází na samotném okraji Sluneční soustavy, nedá od svého objevení spát několika generacím pozemšťanů, kteří se snaží přijít na to, kdo tam bloky postavil a proč. Za oficiální je přijata teorie profesora Hjalmara Nederlanda, který prováděl archeologické vykopávky na Marsu a náhodou našel ztracený deník Emmy Weilové. Z něj se dozvěděl řadu skutečností o vzpouře v roce 2248, které současná vládní garnitura popírá. Důkazy jsou ale nemilosrdné a číslice vyryté na Icehenge odpovídají právě roku Nepokojů…
Román Icehenge nás dostává do doby, kdy lidé objevili cestu k dlouhověkosti i k planetám a osídlili je. Má tři vypravěče, kteří si předávají symbolickou „štafetu“. Prvním je sama Emma Weilová, odbornice na biologické systémy podpory života, kterou vzbouřenci přinutí, aby jim pomohla přestavět uloupené těžební lodě na hvězdolety. Zpočátku jim pomáhá zcela nedobrovolně a nic na tom nemůže změnit ani citová vazba k vůdci vzbouřenců Davydovovi. Upravené lodě se nakonec vydají ke hvězdám, ale Emma zůstává na svém milovaném Marsu a přemýšlí, jak se vyhnout postihu. Sedá do terénního vozidla a prchá někam směrem ke kaňonu Spear…
Uběhne asi 300 let. Emma Waillová, oficiálně od roku Nepokojů pohřešovaná, se mezitím stala hrdinkou marsovské historie a v upravené verzi se její životopis učí studenti ve školách. Právě v době, kdy celý svět oběhne zpráva o objevu Icehenge, náhodou najde pod sesuvem skupina archeologů v čele s Nederlandem nabourané auto. Pan profesor pak zcela propadne čtení ztraceného deníku, v němž najde souvislost se stavbou na Plutu, a při honbě za přeludem Emmy Waillové málem přijde o život. Ať se brání sebevíc, je lapen do sítí mocenských her a stává se nástrojem systému. Urputně usiluje o to, aby pravda o existenci povstalců nebyla zapomenuta, a nedokáže si připustit možnost, že i deník je možná jenom podvrh…
Poslední vypravěčské role se ujme jeho pravnuk Edmund Doya, který se živí vším možným, ale hlavně rád zpochybňuje Nederlandovu teorii o původu Icehenge. Svého praděda ani nezná, neboť generace oddělené dlouhými roky a rozprášené po celé planetární soustavě spolu ztrácejí kontakt a jsou si vlastně úplně cizí. Doya vášnivě studuje archivy i další prameny a přichází s teorií, která tu oficiálně uznávanou úplně popírá. Nakonec Doya dostane příležitost Pluto navštívit osobně a projít se mezi ledovými bloky. Zcela náhodou učiní další objev, který vše zase mění…
Román Icehenge je potřeba číst s určitou tolerancí k okamžiku, kdy byl napsán. Vyšel v roce 1984 a reflektuje – jak už u sci-fi z této doby bývá – tehdejší politické poměry, zejména studenou válku. Vrcholem úspěchu je pak v románu spolupráce mezi Rusy a Američany ve skupině vzbouřenců. To je snad ale jedinou vadou na kráse. Velmi osobní a emociálně barvité vyprávění všech tří protagonistů hladce vtáhne čtenáře do děje a vůbec nevadí, že zmínka o Icehenge se objeví až za první třetinou knihy. Když totiž člověk vydrží, začne mu brzy všechno dávat smysl a skládat se do sebe jako puzzle. Některé střípky však nezapadnou nikam, zůstanou jaksi zbytné, a to může čtenáře malinko rozhodit. Takových dějových odboček, retrospekcí a nedořečených aluzí je kniha totiž plná. Jakoby se autor snažil nejen své hrdiny, ale i čtenáře svést na falešnou stopu.
Samotným posláním knihy je ale univerzum, kterému porozumí každý. Kdo může s jistotou říct, zda se důležité dějinné okamžiky skutečně odehrály tak, jak se traduje, když jediným důkazem je nespolehlivá lidská paměť? Copak se nikdy nestalo, že nám byla pravda zastírána, protože se nelíbila těm, kdo zrovna stáli u vesla? Vždyť jsme jenom pár staletí žili v přesvědčení, že Země je placka… A podobně se nás všech dotýká i ono symbolické podobenství o stavitelích záhadného monumentu, který stejně jako v případě Stonehenge neustále zaměstnává mozky řady badatelů. Ti přicházejí se stále novými vysvětleními, která je jen posouvají k novým otázkám. Protože, tak jako paměť, má i vědecké poznání své limity a nedokáže přinést jednoznačnou odpověď na otázku, co je pravdivé a co je jenom zdání skutečnosti.
Nakonec je totiž úplně jedno, kdo Icehenge postavil – jestli je pomníkem odvážných kosmonautů, dílem mimozemšťanů nebo vtipem zlomyslného boháče. Důležité je, jak člověk prožije svůj život a čemu věří. Protože i Doya má právo přijít s jinou verzí, má právo na svou pravdu a má právo hledat nové argumenty. Román je vlastně velkolepým svědectvím lidské houževnatosti, která nemá hranic. Člověk učiní rozhodnutí a nepřestává bojovat, nepřestává doufat a nepřestává hledat. A nepřestává ani toužit po tom „proniknout dále“ a zanechat po sobě nějakou stopu, něco, z čeho by bylo patrné, že jsme tu vůbec byli… Minimálně Kim Stanley Robinson svou značku ve světě literární fantastiky jasně zanechal a vy si toto mistrovské dílo rozhodně nenechte ujít.
| 80% |
|
