Píseň krve nás zavedla do magií prolezlého světa a nechala po sobě spoustu otevřených otázek. V dalším díle série Stín krkavce si autor dal za úkol na všechno svým čtenářům odpovědět. Začal dobře, ale seznam otázek se nakonec rychleji plní, než zkracuje…
Jedna válka skončila a zodpovědné dostihla spravedlnost. Král zaplatil cenu nejvyšší a království padlo do rukou snílka, který nevidí hrozby, ale pouze zemi, kterou si sám idealizoval. Vélin se vrací domů a setkává se jak s přivítáním, tak s opovržením, s nájemnými vrahy, přáteli i spojenci. Usmyslel si, že odloží svůj meč a od bojů se bude držet tak daleko, jak jen mu to okolnosti dovolí. Jako by tomu ale chtěl sám osud (nebo autor), legendárního bojovníka si válka znovu najde. Nepřítel je smrtící, ale nikdo nezná totožnost vůdce. Jakou mají tedy hrdinové jistotu, že když se zbaví vojáků, nebezpečí odezní? Když neví, proti komu bojují, z které strany mají očekávat další útok?
Vélin si tentokrát nehraje na boha sám, ale přidávají se k němu další tři společníci. Vzniká tak několik dějových linií, v nichž roli hlavní postavy dostanou princezna Lyrna, bratr Frentis a Reva, která stíhá Vélina kvůli pomstě. Každý z nich má přirozeně svůj vlastní příběh, minulost, zápletku a přátele. Protagonisté se přitom potkávají tak zřídka, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky, a obvykle jen na pár chvil. Při jejich shledáních se ale dá celkem jistě čekat katastrofa a s těmi není radno přehánět.
Zpočátku působí jako nejzajímavější Frentisovy kapitoly, ale po dočtení knihy u mě nakonec ze všech postav vyhrála Lyrna. Musím obdivovat její sílu, vynalézavost a prohnanost. Anthony Ryan má úžasný dar – jak Lyrna a zbylí hrdinové, tak nepřeberné množství vedlejších postav působí natolik skutečně a uvěřitelně, až si člověk skoro neuvědomuje, že si čte jen o výplodech něčí představivosti. A pokud vám nikdo k srdci nepřiroste tady, jen stěží budete hledat „svou“ postavu jinde.
„Želé?“ divila se a šťouchla lžičkou do zákusku ve tvaru hradu. „Vypadá jako sopel.“ (str. 319)
Kniha má spád a je přímo nabitá událostmi. Je až překvapivé, že toho může do jedné knihy vejít tolik, byť do šesti set padesáti stránek. Tolik zvratů za tak krátkou dobu snad ani nejde napsat. Děj navíc negraduje na úkor světa, do kterého je zasazen – univerzum Stínu krkavce působí realisticky a poutavě, a to díky velkému množství detailů, na které autor nezapomíná. Jednou za čas se sice objeví místo, kde příběh zpomalí až moc a těžce se jím prokousává, ale takový úsek nikdy netrvá dlouho.
Jelikož jsem první díl četla před rokem, nemůžu jednoznačně určit, jestli se série zhoršila, zlepšila, nebo si svou laťku udržuje. Pána věže jsem si ale užila naplno a hned bych si ho přečetla znovu. Málokdy se mi poštěstí, aby se mi do rukou dostal takový neuvěřitelně dobrý kousek. Zápletka je promyšlená, ale zároveň ne úplně přímočará díky několika dalším vedlejším liniím. Postavy jsem si oblíbila dost na to, aby mě často zamrzelo, když některá zemřela. A svět se zase rozšířil o několik národů a míst, které lze nově poznávat. Pán věže má prostě vše, co by měl fantasy příběh obsahovat.
A pak přijde závěr, na který jsem zůstala zírat s otevřenou pusou. Protože – co se to, kruci, stalo? A hlavně – jak může autor příběh useknout v takovémhle místě? Navíc, když třetí díl vyjde nejdříve zase na podzim příštího roku… Z Pána věže si nakonec odnáším až moc otázek, na které mi nikdo nemůže odpovědět, a já teď nevím, co si mám jako čtenář počít. Takhle se příběhy neukončují, to se prostě nedělá.
| 95% |
|
