Ne/všední ne/stavy ne/bytostí

Nebudu vyprávět anotace jednotlivých povídek, na to nemám dost prostoru. Je jich celkem čtrnáct a jednu z nich bych povýšila i na novelu. Stačí říct, že Petr Heteša prostě umí. Umí nastolit zápletku už v prvním odstavci. Umí včas vložit vysvětlovačku, ale ne příliš dlouhou, aby nenudila. Umí stručně představit postavy a vykouzlit z nich pár tahy lidi z masa a kostí (příp. bytosti bez masa a kostí). A umí udělat dramatický konec, třeba tak, že tam žádný konec není. Jenže právě v tom je ten vtip. Vlastně tam je, ale dopíšete ho sami, svou fantazií.

Každá povídka je promyšlená do detailů, nebo se o to aspoň snaží. Když se odehrává v nějakém prostředí, vždy vyvolá dojem, jak dobře se v něm autor orientuje. Žádné postmoderní plácání všeho dohromady, pěkně fakta a reálie, jak se patří. Hrdina vás přesvědčí, že se neocitl uprostřed zápletky jen tak náhodou a nevyřeší ji bez toho, aniž by se trošku zasnažil.

S lehkostí a švihem vás autor provede od sci-fi, přes horor, duchařinu, detektivku, fantasy až ke kyberpunku. Zpočátku jsou jeho povídky drsné, až člověku běhá mráz po zádech. Hrůza vás objímá, a to netečou žádné potoky krve! Stále s úzkostí v hrdle vzpomínám na partu astronautů, kteří uvízli na nehostinné planetě a doufají v záchranu, která ale nikdy nepřijde. Jejich příběh končí uprostřed večeře, co si uchystali z docházejících zá­sob…

Možná si právě teď připomenete seriál Krajní meze, který také obvykle příslušníky lidské rasy dostal do hraničních situací a zkoumal, kam až budou ochotni zajít. Heteša si možná tento motiv trochu vypůjčil, ale rozhodně zůstal svůj, nevšední a neotřelý, s bohatou fantazií, kterou dokáže udržet na uzdě a servírovat v přesně odměřených dávkách.

Ve druhé polovině sbírky přichází odlehčení a ke konci se už budete jen usmívat a dobře bavit. Místy možná vyprsknete i smíchy, pokud tedy patříte ke generaci, která objevila facebook až v trošku pozdějším věku. Povídku Znamení: Váhy, Barva: Černá vlastně považuju za vrchol sbírky, byť následují další povedené kousky, sršící humorem a odkazy na kultovní věci jako Terminátor, Led Zeppelin aj.

A abych jen nechválila, tak musím přiznat, že u některých povídek bylo rozuzlení trochu předvídatelné. Třeba právě Kyvadlo, v němž parta studentů-filmařů točí dokument o Únorovém převratu v roce 1948 a zpovídá pamětníky, při tom ale narazí na tajnou zprávu o velkém kyvadlu v podzemí, které určuje běh dějin, záleží na ruce, jež ho rozkývá. Už tušíte, čí tlapka asi strčila do magického kyvadla v předvečer sametové revoluce?

Když ale hodnotím sbírku celkově, ráda odpustím autorovi i drobné prohřešky, jako trochu stereotypní ženské postavy, které si rády odfukují ofinu z čela (to dneska ještě někdo dělá?) a i to hetešovské označení „žába” nebo „cácorka” pro mladé dívky. Nakonec, i ten nedotažený pokus o nářečí v povídce o zmutovaných cibulích. A prosím, mohl by také někdo autorovi vysvětlit, že máme různá interpunkční znaménka a za větu zvolací je možné dát znak zvaný „vykřičník“, díky…

Petr Heteša patří v současně době k nejvydávanějším autorům. Rozchod s K. Veverkou, po kterém se v roce 1990 vydal na vlastní spisovatelskou dráhu, se nakonec ukázal jako správný krok. Heteša dál zůstal věrný klasické science fiction 70. a 80. let 20. století, kdy ještě nebyly příběhy zapleveleny čaroději a další magickou havětí. Sám z plejády postav Stavů nestavů, bytostí nebytostí natvrdo vyloučil upíry, vlkodlaky a elfy. Knihu by si rozhodně neměli jeho skalní fanoušci nechat ujít, já navíc věřím, že by mohla zaujmout i čtenáře, kteří dosud Petru Hetešovi na chuť nepřišli.