Lady fantasy, Nositelka meče a mnoha dalších literárních ocenění, patronka soutěží, lektorka kurzů tvůrčího psaní a organizátorka letních mládežnických kempů. Není sborník či časopis, ve kterém byste nenarazili na její povídku či článek. Ano, řeč je o Lucii Lukačovičové, která je nejen nepřehlédnutelnou osobností naší literární scény, ale i odvážnou experimentátorkou. Kvůli svému poslednímu románu Zelený drak, Karmínový lev si třeba pochutnávala na kaši z vína a růží. Avšak to není jediná zajímavost, kterou o knize a její autorce přináší následující rozhovor.
Jak se přihodilo, že jste se stala „kronikářkou“ karmínových kamenů?
Byla jsem v kontaktu s Františkou Vrbenskou, která je koordinátorkou projektu. Původně jsme zvažovaly, zda by se do série nehodila Cesta Rudé tanečnice, na které jsme tou dobou se sestrou pracovaly, ale ta není historická – ačkoli zahrnuje dostatek intrik, pirátů a námořních bitev. Když jsem si přečetla zadání o tajemných karmínových kamenech, okamžitě se mi asocioval Karmínový lev – Kámen mudrců, vrcholné dílo alchymie. A rudolfínská doba.
Není to Váš první pokus literárně uchopit historickou látku. Vládci času, Váš úspěšný historický román, jste psala tři roky. Kvůli sběru materiálu jste studovala řadu knih o Japonsku, učila se japonsky i Japonsko osobně navštívila. Jak vypadaly přípravy na Zeleného draka, Karmínového lva?
„Všichni přece známe Edwarda Kelleyho a Johna Dee,“ říká se – a od tohoto předpokladu jsem se musela oprostit. Ne, já je neznám, já je musím teprve poznat. Začala jsem číst k tématu všechno, k čemu jsem se dostala. Hodně mi pomohla třeba kniha od Petry Chourové Alchymisté nebo šarlatáni: John Dee a Edward Kelley. Věděla jsem, že do románu nikdy nedostanu všechny získané informace, že budu údaje vypouštět a ohýbat, že chci být spíš mystifikátorkou jako Meyrink, než dějepiskyní. Že píšu dobrodružný příběh, ne učebnici. Ale chtěla jsem zjistit a poznat co nejvíc. Hledala jsem, co se tehdy tančilo, jak vypadala nemravná volta a co že na ní bylo tak nemravného. Hledala jsem, co se tehdy vařilo, a s kamarádkou jsme si připravily kaši z vína a růží, abych měla představu, jak takové jídlo chutná.
A chutnalo?
Chutnalo. Jinak než jsem očekávala, ale právě tak, jak jsem potřebovala pro příběh kvůli postavě Lunetty. Zvláštně sladce a malinko trpce.
Údajně ráda spolupracujete i s jinými autory. Ráda píšete hlavně se svou sestrou Petrou. Podílela se i ona nějak na vzniku Zeleného draka, Karmínového lva? A jak se to dařilo s Františkou Vrbenskou, která je autorkou tematicky spjatého doslovu?
Velmi ráda píšu se spoluautory, protože je to vždycky nová zkušenost. Petra mi v případě Zeleného draka, Karmínového lva nesmírně pomohla. Vždy trpělivě vyslechla moje nářky, když psaní nešlo podle mých představ. Patřila k beta-čtenářům, ačkoli měla práce až nad hlavu s vlastním románem Sbírka ctností. Co se týče Františky, už dlouho jsem si přála vydat román s jejím doslovem. Ohromně si toho cením. Kvůli mně prošla všechny možné zdroje, které jsou běžně nedostupné, a pravděpodobně obrátila naruby několik knihoven a archivů.
Zelený drak, Karmínový lev zaujme i svým názvem. Pojmenování v juxtapozici však nejsou u Vás výjimkou, vzpomeňme třeba povídky Dům smíchu, dům smutku; Jazyk ohně, srdce ledu; Strom života, plody smrti. Naznačují už určité napětí, konflikt. Tvrdíte, že bez toho se neobejde žádný silný příběh. A ještě bez jednoho komponentu – tragédie. Platí to i pro Zeleného draka, Karmínového lva?
Všechno silné povstává z kontrastu, z duality, z napětí. Hrdina – protivník, příčetnost – šílenství, jednoznačnost – ambivalence. Tragédie je nutnou součástí jedné takové dvojice, protikladem šťastných konců. Bez utrpení není vítězství. Pro Zeleného draka, Karmínového lva to rozhodně platí také.
Temné podtóny se nakonec vinou celou Vaší dosavadní tvorbou. Stačí si jen vzít názvy Vašich povídek. Dominují mezi nimi témata jako temnota, smrt, peklo, bloudění… Je pro Vás psaní zábavou, nebo spíš lékem, terapií? Sama říkáte, že když dáme svým strachům tvar, lze jim lépe čelit…
Věřím, že dobrý příběh má dvě složky. Tu solární, rozumovou, řemeslnou. A tu lunární, intuitivní, snovou. Řekla bych, že v rámci té druhé mi do psaní prosakují motivy z hlubokých labyrintů, které má člověk v sobě. Ale nepíšu kvůli terapii. Vyprávím příběh na prvním místě pro svoje čtenáře.
Určitě znáte situaci, kdy se postava vymkne kontrole a žije svým vlastním životem. Došlo na to, že by se některý z hrdinů Zeleného draka, Karmínového lva pokusil svou tvůrkyni přechytračit? A jak to bylo s Jane Dee? Prosadila se do hlavní role sama, nebo to byl záměr?
Kelley se hrozně kroutil: „Cože? Na pranýř? A musím? Ale já bych se z toho přece mohl vyvlíknout takhle a takhle, ne?“ Ohromil mě Lunetta, který měl původně mít jen krátký vstup coby profesionální křivopřísežník. Ale pak se na mě prostě obrátil a řekl: „Vážně si myslíš, že jsem tak nedůsledný? Že se prostě otočím a odejdu?“ Kelleyho jsem zkrotila, Lunettu ne. Co se týče Jane, ta mě fascinovala od momentu, kdy mě napadlo, že Jane Dee a Johana Kelley by mohly být jedna a tatáž osoba, což by hezky obracelo naruby historku o tom, že si Dee a Kelley v jednu chvíli vyměnili manželky.
Patříte už ke zkušeným autorkám. Více než stovka povídek a pět románů, to je už celkem slušné skóre. Chce to asi hodně vnitřní disciplíny, aby člověk upřednostnil psaní před jinými závazky, nemám pravdu?
Naprostou pravdu. To je ta první složka psaní – řemeslná. Nelze spoléhat na nadšení a záblesky divoké opojné inspirace, nelze čekat, až přijdou. Tedy, ne pokud chcete něco pořádného dokončit. Nadání a nápad jsou jen zlomek tvorby, zbytek je kázeň a tvrdá práce.
A to nemluvím o tom, že jste také aktivní publicistka. Zaujal mě cyklus Neobvyklá náboženství, jehož jednotlivé díly jsem si vždy s chutí přečetla v Pevnosti. Neodpustím si proto otázku, jelikož mám něco do činění se sociální antropologií: Mělo studium tohoto oboru vliv na Vaši tvůrčí kariéru?
Jsem zaměřená na mytologii a kulturní antropologii a studium mě nesmírně ovlivnilo. Zesílilo mou zálibu v cestování, v cizích jazycích. Legendy, pohádky, pověsti a zvyky dávných národů jsou pro mne nevyčerpatelným zdrojem inspirace a fascinace.
Zkoušíte různé žánry jako historický román, detektivka, fantasy, steampunk, sci-fi aj., necháváte se inspirovat různými světy, zeměmi, mytologiemi i náboženstvími. Je ještě nějaká meta, která dobyta nebyla?
Tuším, že mě ještě nikdo nevyprovokoval k napsání něčeho humorného. Nebo k splatter-punku. Všeobecně číhám, jaká další výzva přijde. Jestli se setkám s editorem, který prohlásí: „Chystám sborník. Dokázala bys napsat – tohle?“ A já nejdřív málem omdlím, a pak se do toho půjdu opřít. Zároveň hledám, jestli existuje nějaký žánr, který by mi byl absolutně nejbližší. I kdybych ho měla vymyslet a vytvořit! Jak praví Shakespeare: To by byla meta žádoucí nade všechno.
Děkuji za rozhovor.
Připravila: Zuzana Hloušková
 |
LUCIE LUKAČOVIČOVÁ
Narodila se v roce 1980 v Praze, kde žije dodnes. Vystudovala antropologii a knihovnictví na FFUK. Povídky publikuje od roku 1997 v časopisech Zbraně Avalonu, Dech draka, Pevnost a v antologiích (Temné časy, Čas psanců, Mrtvý v parovodu, Zpěv kovových velryb, Terra nullius aj.) Opakovaně uspěla v řadě literárních soutěží (Cena Karla Čapka, O rukavici lorda Trollstayera, O nejlepší fantasy). Dlouhodobě vede kurzy tvůrčího psaní. Jako patronka soutěže O loutnu barda Marigolda sestavila v letech 2005–2010 sborníky vítězných prací. V poslední době se věnuje také románové tvorbě (Stanice Armida, Vládci času, Detektivní kancelář Sirius), kam spadá i nejnovější dílo Zelený drak, Karmínový lev. Ráda se zapojuje do zajímavých spoluautorských projektů, jako byl např. povídkový román Tajná kniha Šerosvitu, nebo série Cesta Rudé tanečnice I. a II. (společně se sestrou Petrou). Aktivně se podílí na činnosti nevládní organizace Prague by Night a připravuje aktivity pro mládež.
